ECLI:CZ:US:2008:2.US.492.08.1
sp. zn. II. ÚS 492/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti CODUM s.r.o., se sídlem Soukalova 3355, Praha 4, IČ 64940870, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 25 Cdo 2064/2005-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005 č. j. 20 Co 526/2004-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004 č. j. 30 C 47/2003-86 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy a právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si je vědoma toho, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným. Přesto je přesvědčena, že její stížnost je přípustná, neboť kasační rozhodnutí zasahuje do jejích základních práv tak intenzivně, že nepřípustně poznamenává celé další řízení ve věci. Domnívá se, že po vyslovení právního názoru Nejvyššího soudu, který je pro stěžovatelku nepříznivý, již nemůže být věc rozhodnuta soudem prvního a druhého stupně v budoucnu rozdílně, a proto je možno na rozhodnutí Nejvyššího soudu pohlížet po materiální stránce jako na konečné rozhodnutí ve věci. Má za to, že další řízení již bude pouhou formalitou a případné zákonné prostředky k ochraně práva již nebudou účelné. V souvislosti s vysloveným požadavkem efektivity stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 151/05. Jejímu názoru nebrání ani zatímní judikatura Ústavního soudu, neboť v podobných případech se Ústavní soud věnoval pouze nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zrušujícím rozhodnutím soudů odvolacích. Upozorňuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu v některých trestních věcech, že výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Právě za takové považuje i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že samotné odepírání ústavní stížnosti s poukazem na povinnost vyčerpat zbytečné a v zásadě pouze zdánlivé prostředky nápravy je porušením práva na spravedlivý proces a ukázkou flagrantní procesní neefektivity.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka zabývá meritem věci a vznáší námitky proti obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Výjimky z této zásady jsou upraveny v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo.
K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp., kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283) nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221).
Žádnou okolnost ve smyslu výše uvedeném, která by umožnila aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a stěžovatel v ústavní stížnosti přesah svých vlastních zájmů ani netvrdí. Zabývá se toliko významem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro něj samotného, přičemž v důsledku jím zastávaného názoru by mohlo každé kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je vysloven určitý právní názor (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což by vedlo k popření principu subsidiarity ústavní stížnosti. Uvedené ustanovení §75 odst. 2 není formulováno tak, že by dávalo Ústavnímu soudu možnost uvážení; pokud tedy nenastala okolnost předpokládaná v tomto ustanovení, je třeba návrh odmítnout, byť by mu mohlo být v případě možnosti uvážení v určitém konkrétním případě vyhověno, např. proto, že Nejvyšší soud zastává jiný výklad, který soudy nižší instance následně použijí, takže využití zákonných opravných prostředků se může jevit jako neefektivní (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání 2007, str. 553, bod 10 a 11).
Ústavní soud zdůrazňuje, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v dané věci obecných soudů (srov. čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě, kdy již jiný procesní prostředek, jímž se rozumí především procesní prostředek proti meritornímu rozhodnutí, nemá stěžovatel k dispozici. Výjimkou jsou situace, na něž stěžovatelka naráží v ústavní stížnosti, kdy se dílčími rozhodnutími, která tvoří samostatně uzavřenou součást řízení, výrazně a bezprostředně zasahuje do základních práv a svobod (např. vazební věci). V těch případech se subsidiarita neuplatňuje ve vztahu ke konečnému rozhodnutí. Takovou výjimkou však nemůže být případ, kdy na základě, byť pravomocného, kasačního rozhodnutí je věc vrácena soudu nižšího stupně k novému projednání. Není přitom rozhodné, zda se tak stane v rámci odvolacího či dovolacího řízení. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na své kompetence zasahovat do probíhajícího řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Nelze ani automaticky předpokládat, že soud rozhodne v souladu se závěry dovolacího soudu, jak tvrdí stěžovatelka. Rozhodnutí obecných soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka coby účastník řízení může v dalším průběhu řízení disponovat všemi svými procesními právy. Krom jiného má možnost uplatňovat své námitky či vznášet důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž má právo podat proti novým rozhodnutím opravné prostředky a je jí zachována možnost podat proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížnost. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se Ústavní soud bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud zákonný důvod pro vyhovění návrhu stěžovatelky na náhradu jejích nákladů řízení (§62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj