ECLI:CZ:US:2014:2.US.494.14.1
sp. zn. II. ÚS 494/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Kuchařové, zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem, se sídlem Lublaňská 42, Praha 2, proti rozsudkům Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 11 C 124/2007-345, a Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, č. j. 31 Co 60/2013-373, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, č. j. 22 Cdo 3189/2013-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů vydaných v její věci z důvodu porušení článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2013 č. j. 31 Co 60/2013-373 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 12. 2012 č. j. 11 C 124/2007-345, jímž byl v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela přikázán do výlučného vlastnictví bývalého manžela, mj. dům s garáží v H., do výlučného vlastnictví stěžovatelky, mj. hodnota členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu v H. a bývalému manželovi stěžovatelky bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu částku 632 000 Kč. Krajský soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ultralehké letadlo JORA nebylo předmětem společného jmění manželů, protože stěžovatelka darovala bývalému manželovi ze svých výlučných prostředků peníze na jeho koupi jakožto daru k životnímu jubileu. Námitky stěžovatelky vztahující se ke znaleckým posudkům Ing. Tarabové ohledně ceny nemovitostí neshledal důvodné, neboť z nich vyplývá zvolená metoda ocenění a precizní komparaci devíti obdobných bytů v H. nelze nic vytknout.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2013 č. j. 22 Cdo 3189/2013-406 stěžovatelčino dovolání odmítl. Konstatoval, že stěžovatelka nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry, namítá vady řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, které však přezkoumatelné je a odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že stěžovatelkou předložené oponentní stanovisko Ing. Holoušové ke znaleckým posudkům Ing. Tarabové neučinil součástí zjištěného skutkového stavu a nerozhodl o stěžovatelčině návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Sdělení soudu, že revizní znalecký posudek zadávat nebude, protože oba znalecké posudky byly vypracovány řádně dle zadání soudu, není dle názoru stěžovatelky relevantní, poněvadž oponentní stanovisko vycházelo z odchylného názoru na metody použité při vypracování znaleckých posudků, což nesouvisí se zadáním ze strany soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že prokázala vynaložení částky ve výši 400 000 Kč na nabytí členského podílu spojeného s užíváním družstevního bytu, a to zejména kopií vkladní knížky a výběrem z vkladového účtu; soud svůj opačný závěr opřel pouze o svědecké výpovědi, aniž by se o stěžovatelkou předložených listinných důkazech v napadeném rozsudku zmínil. K vlastnictví ultralehkého letadla stěžovatelka namítá, že soud poukázal pouze na některé svědecké výpovědi a opomněl výpovědi svědků R. Dužíkové, J. Hrdličky a H. Němcové, které závěry soudu nepotvrzují. Konečně stěžovatelka uvádí, že příslušné listinné důkazy při posledním nahlédnutí do spisu dne 23. 11. 2012 ve spise nenašla.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i když stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádala též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného, tj. usnesení Nejvyššího soudu, vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z nějž se jasně podává, že i toto rozhodnutí - k ústavní stížnosti přiložené - považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval - i z věcných hledisek - jako správný napadený rozsudek odvolacího soudu, přičemž právě tento rozsudek stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice).
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579).
9. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, N 208/43 SbNU 323). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).
10. Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelčině věci nedopustily; naopak se stěžovatelčinou věcí náležitě zabývaly a zejména odvolací soud srozumitelně reagoval na její výhrady. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že byť okresní soud nerozhodl o nezadání vypracování revizního znaleckého posudku usnesením, ale pouze účastníkům řízení sdělil, že tak neučiní a proč, nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, neboť z jeho sdělení bylo zřejmé, jak se s tímto důkazním návrhem stěžovatelky vypořádal, což je podstata doktríny opomenutých důkazů. Odvolací soud se rovněž vypořádal s obsahem oponentního stanoviska Ing. Holoušové a vysvětlil, z jakých důvodů mu nepřisvědčil. Výpovědi svědků R. Dužíkové, J. Hrdličky a H. Němcové neodporují závěru okresního soudu o tom, že ultralehké letadlo je výlučným vlastnictvím bývalého manžela stěžovatelky. Z výpovědi svědka Hrdličky vyplývá pouze to, že matka stěžovatelky by svému zeti peníze nedarovala, avšak to nepopírá závěr, že peníze darované matkou výlučně stěžovatelce následně stěžovatelka darovala stěžovateli ke koupi letadla; to obdobně platí o výpovědi H. Němcové a R. Dužíkové.
12. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu