ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3189.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3189/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 667/42, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 124/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 31 Co 60/2013-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2012, č. j. 11 C 124/2007-345, ve výroku I. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného dům na stavební parc. č. 68/3 v obci a k. ú. H. P., zapsaný na LV č. 592 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, garáž bez čp/če umístěnou na stavební parc. č. 68/3 v obci a k. ú. H. P., venkovní úpravy u domu umístěné na stavební parc. č. 68/3 v obci a k. ú. H. P. (kanalizační přípojka, vodovodní přípojka – napojení na veřejný řad, vodovodní přípojka – napojení na studnu u domu, přípojka horkovodu) a pohledávku za ing. J. K., dle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. června 2006, č. j. 9 C 287/2004-125, vše v celkové výši 2,024.000 Kč. Ve výroku II. přikázal z rozvodem zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně hodnotu členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu č. 249/3, umístěného ve vícebytovém domě v obci a k. ú. H. P. v celkové výši 760.000,- Kč, ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 632.000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku a ve výrocích IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. dubna 2013, č. j. 31 Co 60/2013-373, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, v němž cituje §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť nebylo správně odůvodněno. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod. Sama dokonce existenci předpokladů přípustnosti dovolání výslovně popírá.
Tvrdí sice, že nalézací soudy své rozhodnutí nesprávně odůvodnily, ve skutečnosti však podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. Obsah dovolacích námitek tvoří především nesouhlas se závěry soudem ustanovené znalkyně ohledně zjištění obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí. Těmito námitkami však dovolatelka vystihuje nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže dovolatelka dále namítá, že soud nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění ohledně stanovení obvyklé ceny nemovitostí a potažmo svého hodnocení oponentní stanovisko znalkyně Ing. Holoušové a nepřistoupil k zadání jí navrhovaného revizního znaleckého posudku a dále, že v souvislosti s vypořádáním členského podílu v bytovém družstvu a ultralehkého letadla JORA nesprávně hodnotil provedené důkazy (výpovědi svědků) nebo jejich hodnocení zcela pominul, uplatňuje těmito námitkami tvrzené vady řízení. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. však lze k případným vadám řízení přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné.
Hlavní dovolací námitku však představuje tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není dostatečně odůvodněno (za nepřezkoumatelné považuje dovolatelka i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vycházel ze stejného neúplně zjištěného skutkového stavu a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil v plném rozsahu). V této souvislosti má dovolatelka za to, že jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu a došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Předně dovolací soud uvádí, že oproti názoru dovolatelky nedospěl k závěru, že by rozsudky nalézacích soudů byly pro nedostatek v odůvodnění jejich písemného vyhotovení nepřezkoumatelné. Nalézací soudy si pro meritorní rozhodnutí zajistili zásadně významné skutečnosti, které v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku vyložily v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1576 „dále jen „Soubor“)]. Povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 6480 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8528).
V dané věci je z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Jeho odůvodnění je srozumitelné a dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatelky , že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu