ECLI:CZ:US:2016:2.US.505.15.1
sp. zn. II. ÚS 505/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2013, č. j. 21 C 144/2008-241, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. 35 Co 282/2014-297, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě Ing. J. Myšáka, jíž se domáhal po stěžovateli úhrady částky 43.031,10 Kč z titulu bezdůvodného užívání tam specifikovaných pozemků (na nichž se "zčásti nachází komunikační těleso a chodník") ze strany stěžovatele ve vymezeném období, a to tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalobci částku ve výši 12.750 Kč s úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 (výrok I.) a částku ve výši 13.566,50 Kč s úrokem z prodlení za období od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2007 (výrok II.). Ve zbylé částí (do částky 13.566,50 Kč) pak žalobu zamítl (výrok IV.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud vzal po obsáhlém dokazování za prokázané, že žalobce se původně stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to na základě dohod o vydání věci, uzavřených v roce 1990 se Státním statkem Praha, resp. v roce 1996 s Technickou správou komunikací. Obvodní soud se sice ztotožnil s námitkou stěžovatele ohledně neplatnosti těchto dohod z důvodu jejich rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (zejména proto, že předmětné pozemky byly zastavěny stavbou - pozemní komunikací) a nelze je tedy ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 citovaného zákona vydat, když podle současné judikatury (která doznala oproti minulosti změn) jsou pozemní komunikace samostatnou věcí v právním slova smyslu. Obvodní soud se ovšem neztotožnil s námitkou stěžovatele, že za dané situace nebyl žalobce aktivně legitimován, neboť dovodil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména na zápis v katastru nemovitostí a také na chování žalobce i stěžovatele, mezi nimiž v minulosti docházelo k uzavírání nájemních smluv k předmětným pozemkům), že žalobce byl po celou dobu od uzavření uvedených dohod v dobré víře, že mu pozemky patří, a proto vlastnické právo k nim vydržel (ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), když je měl v držbě nepřetržitě po dobu 10 let. Stejně tak obvodní soud odmítl argumentaci stěžovatele, jíž zpochybňoval svou pasivní legitimaci v daném řízení, když (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) konstatoval, že "z hlediska nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace je nerozhodné, kým a jakým způsobem jsou místní komunikace vlastněné (stěžovatelem) užívány." Naopak za důvodnou obvodní soud shledal námitku stěžovatele promlčení části žalovaného nároku.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal odvolání jak žalobce, tak stěžovatel. Zatímco žalobce nesouhlasil se způsobem stanovení výše úhrady za užívání předmětných pozemků, stěžovatel jím zpochybňoval předestřené právní závěry obvodního soudu ohledně důvodnosti uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení, neboť byl toho názoru, že jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci. Zejména stěžovatel namítal neplatnost uvedených dohod o vydání věci pro jejich rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb., resp. nesouhlasil se závěrem, že žalobce uvedené nemovitosti nabyl do svého vlastnictví vydržením. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal zčásti důvodným pouze odvolání stěžovatele, když změnil "vyhovující" výroky I. a II. rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba co do zaplacení částky 6.742 Kč zamítá (část výroku I.), tzn. na základě změněného způsobu stanovení výše úhrady za užívání předmětných pozemků snížil původně přiznaný nárok žalobce z bezdůvodného obohacení. Ve zbylých částech podaná odvolání neshledal důvodnými, a proto rozsudek obvodního soudu v "zamítavém" výroku IV. a ve zbylých částech "vyhovujících" výroků I. a II. potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.). Městský soud tak přisvědčil názoru obvodního soudu jak ohledně důvodnosti nároku žalobce z bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků stěžovatelem, neboť žalobce je jejich vlastníkem, když vlastnické právo k nim vydržel (ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), tak i ohledně nedůvodnosti stěžovatelem vznesených námitek, zpochybňujících výše uvedený právní závěr i aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení. Četné odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu městský soud neshledal relevantními.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládá téměř shodnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného odvolání, ale v menší míře i součástí jeho vyjádření k žalobnímu návrhu žalobce. Stěžovatel tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily při posouzení sporné otázky existence vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům, když dostatečně nevzaly v úvahu skutečnosti vylučující přítomnost dobré víry žalobce, vycházející z jeho důvěry v nesprávný zápis v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu proto také obecné soudy pochybily, pokud shledaly nárok žalobce z bezdůvodného obohacení důvodným, tím spíše, že pokud by byl akceptován závěr, že žalobce nabyl uvedené pozemky do svého vlastnictví v souladu s restitučními předpisy, jejich užívání brání překážka v podobě charakteristiky předmětných pozemků jako veřejné prostranství. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na závěry, přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), s nimiž jsou výše uvedené závěry obecných soudů dle jeho názoru v rozporu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podaném návrhu žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je - povýtce - ve svém obsahu v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních (zejména pak v odvolání), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému, výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy.
7. Dle názoru Ústavního soudu přitom v nyní projednávané věci jak obvodní, tak i městský soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně důvodnosti žalobcem vzneseného nároku z bezdůvodného obohacení, jehož výši nadto městský soud přiměřeným způsobem (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) ponížil, velmi podrobně zdůvodnily. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci ze strany obecných soudů.
8. Uvedené platí i pro hodnocení způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly se stěžejní otázkou nyní projednávané věci, tj. s otázkou nabytí vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům jejich vydržením, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňoval existenci dobré víry žalobce, založené na jeho důvěře v zápis v katastru nemovitostí. Ústavní soud se ostatně ve své judikatuře touto problematikou již několikrát zabýval (byť primárně při posouzení otázky nabytí od nevlastníka), přičemž tato judikatura prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359); nález sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123) či nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014]. Ústavní soud zde na základě kritiky "neuspokojivého provedení zásady materiální publicity" v tehdy platné právní úpravě, týkající se zápisů vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zdůraznil zásadní právní význam institutu dobré víry, když je nutno "respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo." Ústavní soud tak ve své judikatuře ovšem setrvale činí vždy s akcentem na nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele ze strany obecných soudů. Jinými slovy, Ústavní soud se v rámci ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vždy soustředil na otázku, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda nabyvateli nemovitosti nesvědčí v předmětné věci dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces a případně i vlastnického práva potenciálně dobrověrného nabyvatele. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo, neboť obecné soudy se naopak s otázkou přítomnosti dobré víry žalobce velmi důkladně vypořádaly, přičemž k námitkám stěžovatele vážily i okolnosti, které by její přítomnost mohly vyloučit. Předmětnému právnímu závěru a ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
9. Stejně tak Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele ohledně rozpornosti předmětných právních závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně tedy se závěry citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, a to hned z několika důvodů. Především, citovaný nález po skutkové stránce vychází ze zcela odlišných okolností a řeší odlišnou věc, kdy se - stručně řečeno - jednalo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství měl či neměl být v restituci vůbec vydán, a nikoliv tedy otázka nároku z bezdůvodného obohacení plynoucí z užívání již v restituci vydaných pozemků, jako je tomu v nyní projednávaném případě. Stěžovatel tak uvedené závěry zcela nesprávně zobecňuje i na nyní projednávaný případ. Navíc je dle názoru Ústavního soudu stěžovatel interpretuje značně nepřesně a do jisté míry až účelově, když jednak nikterak nezohledňuje, že jím konkrétně citované závěry Ústavního soudu byly vysloveny toliko v podobě obiter dicta a zde obsažené úvahy tedy nebyly součástí nosných důvodů odůvodnění uvedeného nálezu, jednak pomíjí již relativně ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kterou lze naopak ve vztahu k nyní projednávanému případu považovat za relevantní a v níž Ústavní soud přijal právní závěry, jež se nachází v příkrém rozporu s názorem stěžovatele. Její obsah Ústavní soud shrnul kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014, následovně: "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru" (obdobně srov. např. nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203); či nález ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295)].
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu