ECLI:CZ:US:2012:2.US.508.12.1
sp. zn. II. ÚS 508/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. D. V., advokátky, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 5 To 452/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 4 T 36/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených pravomocných usnesení obecných soudů pro porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 4 shora citovaným usnesením rozhodl o návrhu stěžovatelky, ustanovené opatřením soudce téhož soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 0 Nt 3267/2010 obhájcem T. K., na vydání rozhodnutí dle ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu o výši odměny a náhradě hotových výdajů tak, že jí přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů, vč. 20 % DPH, podle vyhlášky č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") v celkové výši 45.534,- Kč. Vzhledem k tomu, že jí soud prvního stupně nepřiznal částku ve výši 2.300,- Kč a 20 % DPH, již účtovala dle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za promeškaný čas strávený na cestě, podala proti jeho usnesení stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, čímž porušily její základní právo na ochranu legitimního očekávání v souvislosti se splněním jejích majetkových nároků. Tvrdí, že obecné soudy vůbec nevzaly v potaz účel předmětného ustanovení vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 215/05. Vytýká soudu prvního stupně, že závěry vyslovené v citovaném nálezu zcela ignoroval, přestože na ně v návrhu odkazovala. Městský soud v Praze sice v odůvodnění rozhodnutí na tento nález poukazuje, s jeho argumentací však nelze souhlasit, neboť je s ním ve zjevném rozporu. Stěžovatelka dále uvádí, že její legitimní očekávání posilovala i skutečnost, že v jiných trestních věcech byla jí i jiné obhájkyni se sídlem v Praze náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím úkonů právní služby konaných na území Hlavního města Prahy přiznána.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce, přičemž je nutno konstatovat, že sporný nárok představovaný částkou ve výši 2.760,- Kč (náhrada za promeškaný čas ve výši 2.300,- Kč a 20 % DPH), je svou povahou bagatelní.
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud odmítá zabývat "ústavními stížnostmi bagatelní povahy" z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Schopnost porušit základní práva a svobody je dle judikatury Ústavního soudu třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů, v současné době o částku nepřevyšující 10.000,- Kč, do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Podle judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV.ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10, sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Tato posledně zmíněná podmínka však v projednávané věci zjevně není splněna a stěžovatelka v ústavní stížnosti ani existenci podstatné újmy netvrdí. Ústavní soud ostatně v projednávané věci neshledal kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na zmíněnou judikaturu bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právní závěry stížnostního soudu z rozhodnutí, jež je srozumitelně odůvodněno, jednoznačně vyplývají, na stížnostní námitky soud reagoval a vysvětlil, proč se s nimi neztotožnil. Byť by bylo možno stěžovatelce přisvědčit, že způsob, jakým se soud vypořádal s její argumentací nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, nelze považovat za zcela přesvědčivý a důsledný, s odůvodněním, které může být ve svém důsledku zavádějící, ani tato skutečnost však nemůže výše nastíněný náhled na danou věc zvrátit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu