ECLI:CZ:US:2008:2.US.512.06.2
sp. zn. II. ÚS 512/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti politické strany Pravý Blok - strana za ODVOLATELNOST politiků, NÍZKÉ daně, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, se sídlem Praha 1, Žitná 29, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006 ve věci sp. zn. Vol 53/2006, a o návrhu na zrušení §20 odst. 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, §85, §49 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem dle §73 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR) brojí proti rubrikovanému usnesení a současně podává i návrh na zrušení shora uvedeným zákonným ustanovením. Dne 8. 9. 2006 obdržel Ústavní soud navíc návrh na přistoupení P. C., statutárního zástupce stěžovatelky, jako vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem. Původně pro řízení před Ústavním soudem právně nezastoupená stěžovatelka musela nejprve tuto vadu podání odstranit, což se stalo dne 16. 4. 2007.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na neplatnost voleb. Proti tomuto usnesení podává stěžovatelka k Ústavnímu soudu "stížnost pro porušení zákona". Nejvyšší správní soud se dle stěžovatelky v napadeném usnesení nevypořádal s jejím tvrzením, že jí před sněmovními volbami v roce 2006 nebyl v médiích věnován prostor, jenž by adekvátně odpovídal volebnímu zisku, jehož dosáhla v roce 2002. Nejvyšší správní soud se dle mínění stěžovatelky nevyjádřil k tvrzené ekonomické diskriminaci malých politických stran platným volebním zákonem, v podobě právní úpravy volebního příspěvku. Stěžovatelka dále zpochybňuje tvrzení Nejvyššího správního soudu, že při posledních sněmovních volbách nedošlo k takové intenzitě porušení volebního zákona, jež by mohla vést k domněnce, že by konkrétní kandidát nebyl zvolen. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že Česká televize opakovaně porušovala zákon o České televizi tím, že malým neparlamentním stranám věnovala nepoměrně menší prostor, než jaký by odpovídal jejich pozici na politické scéně.
Spolu s ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení shora uvedených zákonných ustanovení, která zakotvují stálý příspěvek pro politické strany, příspěvek na úhradu volebních nákladů a volební klausuli ve výši 5%. Zmíněná ustanovení volebního zákona a zákona o sdružování v politických stranách jsou podle názoru stěžovatelky v příkrém rozporu s čl. 3 odst. 1, 3 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR.
Po posouzení argumentů stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že podání stěžovatelky projednával jako "standardní" ústavní stížnost podanou politickou stranou jakožto účastníka předchozího soudního řízení, a nikoli politickou stranou dle §73 zákona o Ústavním soudu. Po posouzení věci totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem není aktivně legitimována ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR, neboť rozhodnutím, proti kterému brojí, nebyla stěžovatelka rozpuštěna a ani jinak nebyla dotčena její činnost. Extenzivní výklad tohoto ustanovení, jenž by odůvodňoval projednání posuzované věci ve smyslu §73 zákona o Ústavním soudu, přitom Ústavní soud již v minulosti jednoznačně odmítl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1996 ve věci sp. zn. III. ÚS 197/96).
Z podání stěžovatelky (včetně bohatého obsahu nejrůznějších příloh) je zřejmé, že podstatou její stížnosti je nesouhlas s počínáním České televize, která neposkytla stěžovatelce a dalším malým neparlamentním stranám adekvátní časový prostor v relevantních diskusních pořadech, a naopak zcela neodůvodněně (respektive z důvodů vykonstruovaných a nevěrohodných) více než adekvátní časový prostor v těchto pořadech (a primárně ve speciálních vydáních pořadu Otázky Václava Moravce) věnovala jediné z neparlamentních stran - Straně zelených.
Vzhledem k výše uvedené skutečnosti týkající se charakteru stěžovatelčina podání, mohl nicméně Ústavní soud v projednávané věci toliko posoudit, zda Nejvyšší správní soud napadeným usnesením neporušil shora uvedená stěžovatelčina základní práva; meritorní přezkoumávání počínání České televize proto Ústavnímu soudu v předmětném řízení v žádném případě nepřísluší.
Po přezkoumání věci nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší správní soud porušil její základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR. Námitkami stěžovatelky směřujícími proti její mediální diskriminaci se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení obsáhle vypořádal (č.l. 272-277), přičemž Ústavní soud zvláště připomíná zde zmíněný koncept odstupňované rovnosti, se kterým se plně ztotožňuje. Nejvyšší správní soud se taktéž dostatečným způsobem věnoval stěžovatelčiným námitkám souvisejícím s ekonomickou diskriminací malých neparlamentních politických stran a v této souvislosti odkázal i na judikaturu Ústavního soudu. Za opodstatněnou nemůže Ústavní soud shledat ani námitku týkající se intenzity porušení zákona, neboť v posuzované věci se Nejvyšší správní soud otázkou intenzity vůbec nezabýval, jelikož neindikoval relevantní porušení volebního zákona, které by otázku intenzity tohoto porušení mohlo nastolit.
K návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka Ústavní soud sděluje následující. Dle §76 zákona o Ústavním soudu, je vedlejším účastníkem účastník předchozího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, přičemž Ústavní soud může postavení vedlejšího účastníka přiznat i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení. P. C. jakožto fyzická osoba účastníkem předchozího řízení ve smyslu uvedeného ustanovení citovaného zákona nebyl, a jelikož stěžovatelka jedná prostřednictvím svého předsedy, P. C., postrádá návrh na přistoupení jmenované osoby, byť v pozici fyzické osoby, jakékoli opodstatněnosti.
Ústavní soud konečně konstatuje, že se nezabýval návrhem na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, neboť takový návrh musí sdílet osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že otázkou ústavnosti touto ústavní stížností napadených ustanovení volebního zákona a zákona o sdružování v politických stranách se již v minulosti zabýval, přičemž shledal všechna tato ustanovení za ústavně konformní (viz nález ze dne 19. 1. 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/03, obiter dictum usnesení ze dne 29. 1. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 533/03 a nález ze dne 2. 4. 1997 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/96).
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu