ECLI:CZ:US:2009:2.US.515.09.1
sp. zn. II. ÚS 515/09
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti mjr. Mgr. S. L., zastoupeného JUDr. Janem Kopřivou, advokátem Advokátní kanceláře Kopřiva & Penka, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 871/2008 ze dne 30. září 2008, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 547/2007 ze dne 29. listopadu 2007 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 405/2007 ze dne 29. srpna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízeni, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízeni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 6. března 2009 a upřesněnou podáním ze dne 23. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, v souběhu s trestným činem porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že během měsíce října 2005 jako vedoucí Obvodního oddělení Policie České republiky Dubňany opakovaně požadoval po svých podřízených provádění různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji poskytnutím bezplatné pracovní síly, a to jak v době výkonu jejich služby, tak i volna, či v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M. B., pprap. R. B., pprap. Z. K., prap. L. Ř. a prap. R. S. podřídili a práce vykonali z obavy, že by jinak byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s výkonem pravomoci veřejného činitele na dobu dvou let. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je obecným soudům konkrétně vytýkáno, že přisvědčily skupině důkazů obžaloby podaných skupinou policistů, a nepřisvědčily důkazům obhajoby podaných civilními svědky, nevypořádaly se s otázkou, čím je vina prokázána, přestože neexistovaly žádné přímé důkazy a nepřímé důkazy byly ve vzájemném rozporu. Závěry obecných soudů navozují domněnku, že svědectví policistů je věrohodnější a správnější, než svědectví civilních svědků, jakoby postavení určité skupiny účastníků řízení bylo vyšší než postavení skupiny jiné. Bylo podle něj zjevné, že svědci v jeho neprospěch měli osobní zájem na usvědčení stěžovatele, jako svého služebního nadřízeného. Podle stěžovatele není možné směnit nedostatek důkazů za mírnější trest. Podle obecných soudů "mírný a výchovný trest" neznamenal sice ztrátu svobody, ale společenskou a hmotnou degradaci stěžovatele, který přišel o práci, jeho kauza byla zmiňována ve sdělovacích prostředcích a nakonec také přišel o penzi a výslužné, což jsou statisícové částky. Odvolacímu soudu vytýká, že naprosto ignoroval jeho námitku, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva stěžovatele na spravedlivý proces.
3. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto se v řízení o individuálních ústavních stížnostech soustřeďuje pouze na ty aspekty napadených rozhodnutí, jež jsou relevantní z hlediska respektování základních práv stěžovatele. Protože není obecným soudům nadřízen a není vůbec orgánem činným v trestním řízení, nemůže tyto orgány nahrazovat a nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; aj.). Je proto zásadně mylné očekávat přehodnocování výsledků dokazování, jež provedl soud nalézací.
4. Nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že soud prvého stupně založil závěry o vině pouze na okruhu svědků z řad policistů a nepřisvědčil "civilním" svědkům. Ve skutečnosti se musel soud prvého stupně vypořádat s tím, že dva policisté (V. a Č.) podporovali verzi stěžovatele. Naopak z "civilních" svědků podporovala verzi stěžovatele jen jeho přítelkyně Š., protože její bratr V. o věci nevěděl nic, a svědkyně D. a M. nepřímo podporovaly verzi obžaloby tím, že za iniciátora aktivit policistů v bytě svědkyně Š. označili právě stěžovatele. V procesu dokazování tedy nedošlo k žádnému kastování svědků s ohledem na jejich vztah k Policii České republiky, jak se domnívá stěžovatel.
5. Stejně tak nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že proti němu nebyly žádné přímé důkazy, protože těmi byly právě výpovědi policistů, které měl stěžovatel vést k výkonu prací v bytě svědkyně Š. Ve skutečnosti tedy byl závěr o vině založen na řetězci důkazů přímých a nepřímých, a to v kombinaci svědeckých výpovědí a listin.
6. Postup soudu prvého stupně lze považovat za ústavně souladný, protože se vypořádal s rozpory v provedených důkazech tím, že výpověď stěžovatele vyhodnotil jako účelovou, výpověď svědkyně Š. jako nevěrohodnou, a postavení dvou výše uvedených policistů označil za odlišné od postavení ostatních dotčených policistů (ač kmenoví pracovníci oddělení vykonávali službu na okresním ředitelství). K posledně uvedeným pak také konstatoval, že svědek V. se sám předmětných bytových úprav nezúčastnil, a dobrovolnost práce svědka Č. sama o sobě nevyvrací tvrzení ostatních policistů. Konečně v usvědčujících výpovědích neshledal soud prvého stupně rozpory a to ani ve vztahu k provedeným listinným důkazům. Proto lze považovat za ústavně souladné i to, že postup a rozhodnutí soudu prvého stupně neshledali nesprávným ani odvolací a dovolací soud, čímž se implicitně vypořádali s polemickou argumentací stěžovatele.
7. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu