ECLI:CZ:US:2004:2.US.52.04
sp. zn. II. ÚS 52/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Mgr. V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 23 Co 343/2003-80, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2004 (elektronické podání dne 27. 1. 2004) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 4. 2003 ve věci sp. zn. 6 C 454/2000. Stěžovatel považuje usnesení městského soudu i jemu předcházející řízení za protiprávní z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11.
Součástí návrhu byl i požadavek na ustanovení advokáta Ústavním soudem přímo pro řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem ze dne 17. 3. 2004, doručeným mu dne 22. 3. 2004, k odstranění vad podání s poučením, jaké náležitosti má mít návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel byl rovněž upozorněn na možnost obrátit se na Českou advokátní komoru pro případ problémů se zajištěním právního zastoupení.
V určené dvacetidenní lhůtě požádal stěžovatel o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, a to zejména z důvodu nezajištění právního zastoupení. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl, a přípisem ze dne 16. 4. 2004, doručeným stěžovateli dne 23. 4. 2004, stanovil pro odstranění vad návrhu lhůtu dalších 20 dnů.
Dne 12. 5. 2004 obdržel Ústavní soud elektronické podání, doplněné písemným podáním téhož znění, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 17. 5. 2004, v němž stěžovatel navrhl další prodloužení lhůty k odstranění vad svého návrhu a dále ustanovení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti.
Dne 19. a 20. 5. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena další dvě elektronická podání, jejichž předmětem byl návrh, aby Ústavní soud stěžovateli umožnil jednat v řízení před Ústavním soudem bez předepsaného právního zastoupení. Tato podání však nebyla doplněna ani předložením písemného originálu, ani písemným podáním shodného znění ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení elektronického podání, proto k nim Ústavní soud ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu nepřihlédl.
Stěžovatel neodstranil ani v prodloužené lhůtě vady svého návrhu na zahájení řízení. Jádrem jeho požadavku je, aby Ústavní soud buď přímo ustanovil advokáta pro řízení před Ústavním soudem, nebo aby mu jako osobě s vysokoškolským právnických vzděláním umožnil v řízení jednat bez povinného zastoupení.
Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit především okolnost, ke které se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. Ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stanoví striktní požadavek povinného zastoupení stěžovatele - fyzické osoby pro řízení před Ústavním soudem, aniž stanoví výjimky z tohoto pravidla pro osoby s právnickým vzděláním, jak činí například §241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu pro dovolací řízení či §105 odst. 2 soudního řádu správního pro řízení o kasační stížnosti. Proto již jen z hlediska systémového lze dovodit, že pokud sám zákon o Ústavním soudu nezná možnost upustit od podmínky povinného právního zastoupení, nelze tuto možnost v rozporu se zákonným požadavkem §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovozovat toliko přiměřeným použitím občanského soudního řádu ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu (viz k tomu i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 Pl. ÚS-st. 1/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl.).
Ústavní soud se již ve své judikatuře vyjádřil z hlediska práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i k problematice ustanovení právního zástupce Ústavním soudem tak, že tato očividně přesahuje jeho pravomoc s tím, že smysl a účel povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem nedává prostor pro přiměřené použití §30 občanského soudního řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998 ve věci sp. zn. III. ÚS 296/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 20, str. 409 a násl.). Stěžovateli právo poskytuje možnost domoci se bezplatného právního zastoupení i pro popsaný případ. Rámec tohoto práva vytváří ustanovení §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §12 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za této situace nelze úspěšně obhájit názor, že se nelze domoci pro řízení před Ústavním soudem bezplatného právního zastoupení.
Vzhledem k tomu, že ani v prodloužené lhůtě neodstranil stěžovatel vady podání, nemůže Ústavní soud zahájit řízení o návrhu, a proto jej ve smyslu §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2004