ECLI:CZ:US:2014:2.US.521.14.1
sp. zn. II. ÚS 521/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Albertova 684/38, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. prosince 2013 č. j. 10 C 296/2008-647, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. února 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. prosince 2013 č. j. 10 C 296/2008-647 bylo rozhodnuto, že znalec Ing. Jan Machovec není vyloučen z podání znaleckého posudku ve věci sp. zn. 10 C 296/2008 vedené u Okresního soudu ve Zlíně.
Okresní soud ve Zlíně v napadeném usnesení analogicky poukázal na ust. §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve kterém se uvádí, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Žalobci (žalobce ad b) vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako stěžovatel) vznesli námitku podjatosti vůči znalci pro jeho postup při provedení znaleckého úkonu. Postup znalce však nemůže být důvodem podjatosti, ani nemůže být příčinou vyloučení znalce z podání znaleckého posudku. Žádné jiné konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že znalec je pro svůj poměr k věci nebo účastníkům či jejich zástupcům vyloučen z podání znaleckého posudku v této věci ze strany žalobců uvedeny nebyly. Proto okresní soud rozhodl dle ust. §17 o. s. ř., že znalec Ing. Jan Machovec není vyloučen z podání znaleckého posudku ve věci sp. zn. 10 C 296/2008 vedené u Okresního soudu ve Zlíně.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud ve Zlíně se dostatečně nevypořádal s argumenty stěžovatele a druhého žalobce, kteří námitku podjatosti podali. Soud pouze konstatoval, že postup znalce nemůže být důvodem podjatosti, ani nemůže být příčinou vyloučení znalce z podání znaleckého posudku. Dle názoru soudu nebyly uvedeny žádné jiné konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že znalec je pro svůj poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům vyloučen z podání znaleckého posudku v této věci. Stěžovatel uvádí, že jeho argumenty však směřovaly k domněnce, že ve smyslu ust. §17 o. s. ř. ve spojení s ust. §14 odst. 1 o. s. ř. je zde důvod pochybovat o nepodjatosti znalce pro jeho poměr k věci a k účastníkům řízení. Stěžovatel uvádí, že soudu podrobně popsal chování znalce, které se nejevilo jako nestranné. Podle stěžovatele je tedy pravděpodobné, že zde je nějaký poměr znalce k druhé procesní straně (resp. k žalovanému ad 1) Aloisovi Zapletalovi).
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, avšak musí zde být souběžně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, a aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna, resp. nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53, usnesení sp. zn. II. ÚS 885/12).
Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
Z napadeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že znalec Ing. Jan Machovec není vyloučen z podání znaleckého posudku ve věci sp. zn. 10 C 296/2008 vedené u Okresního soudu ve Zlíně, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v civilním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný (ust. §17 o. s. ř.); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
Usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.
Jinými slovy řečeno, pokud se o právech a povinnostech stěžovatele nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalci je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem obecné soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé před obecnými soudy skončí. Záleží pouze na jejich nezávislém posouzení, jak rozhodnou ve věci samé. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Projednávanou ústavní stížnost považuje stěžovatel za přípustnou patrně proto, že proti napadenému usnesení neexistuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek; přehlíží však, že napadeným procesním rozhodnutím nemohlo být (dosud) z povahy věci nikterak zasaženo do jeho základních práv. Stěžovatel ostatně neuvádí, jak by mohl být procesním rozhodnutím (ústavněprávně relevantně) zasažen, respektive proč by takový případný zásah nemohl být zhojen v rámci soustavy obecných soudů. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by případné pochybení okresního soudu nemohlo být napraveno v rámci (meritorního) odvolacího řízení, a proto je třeba považovat posuzovanou ústavní stížnost za podanou předčasně.
Negativní rozhodnutí o námitce podjatosti (zde znalce), jak Ústavní soud již vícekrát poznamenal, je rozhodnutím, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Vydáním tohoto usnesení nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv se může domáhat v samotném - právě probíhajícím - soudním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel má nadále možnost domoci se svých práv v řízení před obecnými soudy a doposud tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V souladu s ust. §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj