ECLI:CZ:US:2021:2.US.522.21.1
sp. zn. II. ÚS 522/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a.s. se sídlem Na Letně 835/19, Teplice, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Děčín, Na Vinici 1227/32, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2021 č. j. 15 Af 7/2017-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl do funkce insolvenčního správce ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 79 INS 19121/2012-B-4 ze dne 24. 9. 2012. Stěžovatel se v řízení před správním soudem domáhal zrušení správních rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "vedlejšího účastníka"), v jejichž důsledku nebyly do majetkové podstaty dlužníka vráceny jeho přeplatky na DPH. Poté, co vedlejší účastník vydal nové rozhodnutí, jímž po podání správních žalob uspokojil nároky uplatňované stěžovatelem v podaných žalobách, rozhodnul Krajský soud v Ústí nad Labem svým napadeným usnesením ze dne 13. 1. 2021 č. j. 15 Af 7/2017-82 tak, že řízení zastavil, stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek a rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 28 884 Kč. Své napadené rozhodnutí krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 10. 12. 2020 uspokojen, jak ostatně sám výslovně soudu sdělil. Krajský soud proto podle §62 odst. 4 věty první soudního řádu správního řízení o předmětných žalobách zastavil. V daném případě byla ke společnému projednání spojena čtyři původně samostatná řízení, vedená pod sp. zn. 15 Af 7/2017, 15 Af 41/2017, 15 Af 76/2017 a 15 Af 92/2017. Náhradu nákladů spojených s doplněním žaloby a dalšími podáními krajský soud stěžovateli nepřiznal, neboť tyto náklady nepovažuje za důvodně vynaložené, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby své argumenty k věci přednesl ve svých předchozích podáních.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů řízení. Podle stěžovatele krajský soud překvapivě v návaznosti na dřívější spojení žalob ke společnému projednání ohledně nákladů řízení rozhodl ve výroku III. napadeného rozhodnutí tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů řízení toliko ve výši 28 884 Kč. Stěžovatel pak polemizuje s tím, že ačkoliv soud přiznal stěžovateli náhradu za převzetí a přípravu zastoupení u každé žaloby zvlášť, tak mu dle §60 odst. 7 soudního řádu správního přiznal jen jeden úkon, taktéž soud takto postupoval i u podání replik, které obsahují shodnou argumentaci a náhradu nákladů spojených s doplněním žaloby a dalšími žalobcovými podáními soud stěžovateli vůbec nepřiznal. Stěžovatel však svým podáním ze dne 8. 1. 2021 k výzvě soudu vyčíslil tyto své náklady na celkovou částku ve výši 49 368 Kč v každém jednotlivém řízení, jež bylo soudem následně spojeno ke společnému projednání. Právě s ohledem na rozdíl požadované a přiznané částky se stěžovatel domnívá, že došlo k citelnému snížení zákonného stěžovatelova nároku na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Podle tvrzení stěžovatele v podaných žalobách, které Krajský soud v Ústí nad Labem spojil do společného řízení, stěžovatel informoval soud o dalších podaných žalobách a výslovně vždy již v žalobě uváděl, že "dává soudu na zvážení, zda je hospodárné vést paralelně několikero soudních řízení, jejichž účelem je vyřešeni rozhodné otázky oprávněnosti správce daně v případě započtení přeplatku na dani proti penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení daňového subjektu". Krajský soud však ani na základě těchto informací nepovažoval za hospodárné řízení spojit a dále o nich vedl samostatná řízení. To si pak následně vyžádalo podávání samostatných podání stěžovatelem do každého řízení zvlášť. Ke spojení řízení tedy došlo až v závěru řízení, kdy již bylo zřejmé, že stěžovatel bude v řízení úspěšný, resp. že jej vedlejší účastník uspokojí vydáním nového rozhodnutí ještě před vydáním rozsudku. Stěžovatel má tak zato, že ke spojení věcí došlo právě proto, aby soud mohl snížit náhradu nákladů řízení. Postup soudu shledává stěžovatel překvapivým, a tudíž neakceptovatelným. Stěžovatel se dále odvolal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3898/11 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 459/07 ze dne 7. 8. 2007 a sp. zn. III. ÚS 455/07 ze dne 19. 12. 2007.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Je zřejmé, proč došlo ke spojení věcí - neboť soud reagoval na totožný postup vedlejšího účastníka ve všech řízeních, poukázal i na totožnou argumentaci stěžovatele ve všech věcech. K procesnímu postupu soudu, aplikaci advokátního tarifu a výše přiznané náhrady nákladů v posuzované věci lze obecně konstatovat, že je jen aplikací podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu bez dalšího nenáleží vstupovat, a to tím spíše, že se v této věci jedná jen o problematiku nákladů řízení, v níž Ústavní soud zasahuje jen v nejkrajnějších případech. Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu se vztahují ke skutkově i právně jiným případům, a proto na nyní posuzovanou věc nedopadají.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu