ECLI:CZ:US:2002:2.US.525.2000
sp. zn. II. ÚS 525/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti S. B., a.s., zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, čj. 25 Co 753/99-98, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a J. C., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 213/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 1999, čj. 11 C 213/98-53, bylo rozhodnuto, že J. C. (v původním řízení žalovaný, dále jen "vedlejší účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 29.721,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení poplatku z prodlení z částky 29.721,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí byl předmětem sporu závazek z nájmu bytu ve smyslu ustanovení §696 a §697 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") v platném znění. Na stěžovatelce především bylo, aby prokázala existenci nájemního vztahu mezi účastníky řízení a dluh vedlejšího účastníka na nájemném a službách s nájmem bytu spojených. Vedlejší účastník se v řízení bránil především tím, že žádný dluh na nájemném nemá, neboť tyto úhrady poukazuje subjektu, který mu byt přidělil k užívání. Z výsledků dokazování bylo zřejmé, že mezi právním předchůdcem stěžovatelky a právním předchůdcem společnosti P., a.s (dále jen "P."), došlo v r. 1970 k uzavření hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, podle níž právní předchůdce P. poskytl právnímu předchůdci stěžovatelky finanční prostředky na výstavbu bytových jednotek. Vlastníkem domu, v němž je situován předmětný byt užívaný vedlejším účastníkem, se stal čsl. stát a správcem domu právní předchůdce stěžovatelky. Vedlejšímu účastníkovi byl byt přidělen právním předchůdcem P. Po tzv. velké privatizaci přešlo vlastnické oprávnění k předmětné nemovitosti podle ustanovení §680 odst. 2 o.z. bez jakýchkoli omezení na stěžovatelku. Právo osobního užívání bytu vedlejším účastníkem se transformovalo ke dni 1. 1. 1992 na nájem. Soud tedy dovodil, že nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je nepochybný, a stěžovatelka proto má jako jediná výlučné právo k přijímání nájemného. Soud se se stěžovatelkou ztotožnil i co do výše požadovaného nájemného. Pouze v části, jíž se domáhala i zaplacení poplatku z prodlení, stěžovatelce nevyhověl. Vedlejší účastník nájemné platil, ovšem nesprávnému subjektu. Soud uvedl, že by uložení takové povinnosti vedlejšímu účastníkovi považoval za rozporné s dobrými mravy (§3 o.z.).
K odvolání stěžovatelky do výroků o zaplacení poplatku z prodlení a o nákladech řízení a vedlejšího účastníka do výroku o uložení povinnosti zaplatit dlužné nájemné Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2000, čj. 25 Co 753/99-98, rozsudek změnil tak, že rozsudek ve výroku o uložení povinnosti zaplatit 29.721,- Kč stěžovatelce zamítl a odvolací řízení zahájené k odvolání stěžovatelky zastavil. Uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že stěžovatelka je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný vedlejším účastníkem. Závěr okresního soudu, že i oprávnění vybírat nájemné svědčí stěžovatelce, považoval soud za nesprávný. Právo společnosti P., založené hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě zrušením zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen "hospodářský zákoník") a zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo. Pro takový zánik nelze nalézt oporu v zákoně. Tak, jak se změnilo právo osobního užívání na nájem, změnilo se i právo rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým náleží jmenované společnosti dispoziční právo. Právo účastníka uvedené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené se transformovalo na právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z toho vyplývá, že k výběru uvedených úhrad není oprávněna stěžovatelka, a ta proto není v daném řízení aktivně legitimována. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala své odvolání zcela zpět, odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, čj. 26 Cdo 2105/2000-113, zamítl. Dovolací soud v odůvodnění podpořil závěr odvolacího soudu, dle něhož právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů v domě zrušením hospodářského zákoníku a zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo. O právním nástupnictví účastníků shora uvedené smlouvy nebylo pochyb a pro takový zánik práva nelze nalézt v zákoně oporu. Ustanovení hospodářské smlouvy, upravující dispoziční práva společnosti PML, na základě nichž byl omezen právní předchůdce stěžovatelky ve správě národního majetku (později v právu hospodaření s národním majetkem) a následně stěžovatelka sama jako vlastník objektu, v němž se nachází předmětný byt, tak, že právní předchůdce společnosti P. má právo rozhodovat o přidělení bytu vedlejšímu účastníku a provádět inkaso úhrady za užívání bytu a služby s tímto užíváním spojené, jsou nadále platná. Toto právo se transformovalo na právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy vybírat nájemné a úhrady za užívání bytu a služby s tím spojené. Dovolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 43, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2581/99. Smluvní ujednání obsažená ve smlouvě o sdružení finančních prostředků jsou dle názoru dovolacího soudu nadále závazná i s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, mající donucovací povahu, dle něhož přecházejí na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Stěžovatelka nabyla vlastnictví k objektu s předmětným bytem v rámci tzv. velké privatizace, v důsledku níž došlo k univerzálnímu přechodu práv a závazků z právního předchůdce stěžovatelky na stěžovatelku, staly se součástí této sukcese také závazky plynoucí z předmětné hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků. Shodně s odvolacím soudem proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla ve sporu aktivně legitimována.
Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že je názor obecného soudu nesprávný. Především neřeší otázku, zda je stěžovatelka pronajímatelem či nikoli, a omezuje se pouze na konstatování, že není oprávněna k výběru nájemného. Podle jejího názoru byla ustanovení smlouvy, dle níž vzniklo právnímu předchůdci P. právo rozhodovat o tom, komu budou předány do užívání, a vybírat náhrady za užívání bytu a úhrady spojené s užíváním bytu, již tehdy neplatná. To stěžovatelka dovozuje ze znění §63 a násl. tehdy účinného hospodářského zákoníku a z tehdy platného občanského zákoníku, podle něhož organizací, s níž občan uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu, byl ten subjekt, který byl správcem bytového majetku. Dále stěžovatelka uvádí, že stát prostřednictvím Fondu národního majetku předmětné nemovitosti privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatelku, která za ně též zaplatila kupní cenu. Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Napadeným rozhodnutím soudu bylo však podle přesvědčení stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na tuto péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, J. C., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na napadené rozhodnutí a na judikát citovaný v jeho odůvodnění.
Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavnímu soudu pouze zaslal plnou moc, na základě níž je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zcela pomíjí, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek s kotelnou v Novém Bydžově byla uzavřena podle ustanovení §352 hospodářského zákoníku, §1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Smlouva nebyla časově omezena, žádná ze smluvních stran nemohla dosáhnout změny či zániku závazků plynoucích z této smlouvy jinak než písemnou dohodou a součástí smluvních ujednání bylo i ustanovení o přechodu všech práv a závazků ze smlouvy na případné právní nástupce smluvních stran. Vzhledem k ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, dle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy, smlouva o sdružení finančních prostředků v projednávané věci nemohla zaniknout. Tedy ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, ani v důsledku jiných právních skutečností právo společnosti P. nezaniklo. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem obecných soudů, že pro zánik práva společnosti P. nelze nalézt v zákoně oporu. Podle ustanovení §15 zák. č. 92/1991 Sb., s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Za taková práva (závazky) je nutno považovat i práva (závazky) plynoucí ze smluv o sdružení finančních prostředků. Omezení, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svého vlastnického práva, je závazkem stěžovatelky, vyplývajícím a vzniklým z uvedené hospodářské smlouvy, jehož protiváhou byly prostředky, které předchůdce společnosti P. na základě hospodářské smlouvy poskytl. Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, k němuž by došlo na základě napadeného rozhodnutí obecného soudu, ale o smluvní ujednání. Za tohoto stavu věci lze mít stěží za to, že v tomto řízení došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor, o nějž se opírají rozhodnutí obecných soudů, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Soudní proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ani dalších práv, tvrzených stěžovatelem. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu