ECLI:CZ:US:2012:2.US.528.12.1
sp. zn. II. ÚS 528/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, sp. zn. 1 ZT 464/2011 ze dne 12. 12. 2011, a usnesení Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 4, č. j. ORIV-13425-43/TČ-2011-001472 ze dne 2. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Z naříkaných aktů Ústavní soud zjistil, že ve vztahu k stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního zákoníku.
Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, v níž zejména zdůraznil, že odůvodnění napadeného usnesení nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení větou poslední §160 trestního řádu, uvedl výhrady vůči tomu, že je stíhán i za období do 31. 10. 2009, tedy i za období, kdy jednání kladené stěžovateli za vinu nebylo trestným a uvedl rovněž, že zahájení trestního stíhání považuje "za zcela nepřijatelnou trestní represi otce a kriminalizaci jednoho z rodičů v konečném důsledku poškozující zcela zásadním způsobem zájmy nezletilého".
Výše uvedeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta. Dozorová státní zástupkyně v něm konstatovala, že námitky uvedené ve stížnosti považuje za součást obhajoby, přičemž uvedla, že stížnost je "skutečně důvodná" co do námitky, že stěžovatele nelze stíhat za období od počátku až do konce roku 2009.
Ve své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že ačkoli si je vědom toho, že Ústavní soud své zásahy do přípravného řízení vykládá přísně restriktivním způsobem, došlo v jeho případě k zásadnímu excesu orgánů činných v trestním řízení, který dle něj nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení zcela napravit. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 z 3. 7. 2003, kterým Ústavní soud (se zřejmým ohledem na novelu trestního řádu č. 264/2001 Sb., jež s účinností od 1. ledna 2002 zavedla stížnost jako opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání) připustil ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím vydaným v trestním řízení a následně tyto akty zrušil s tím, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které policejní orgán či státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny a reflexí čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že v jeho případě odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání "nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení větou poslední §160 trestního řádu, tedy požadavek na přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Odůvodnění dle stěžovatele obsahuje toliko povšechné obecné odkazy ("vzhledem k výše uvedeným skutečnostem", "výše uvedené skutečnosti tedy vyplývají ze spisového materiálu vedeného pod výše uvedeným číslem jednacím") nezpůsobilé naplnit požadavek řádného odůvodnění důvodnosti trestního stíhání pro daný trestný čin." Odůvodnění se dle stěžovatele nikterak nevypořádává se znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Nelze z něj prý dovodit, jakým způsobem je poškozená omezena v jejím obvyklém způsobu života, z jakých důvodů považuje policejní orgán tvrzené jednání za způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých, ani proč popsané jednání posuzuje jako čin natolik společenský škodlivý, že je z něj nezbytné vyvozovat trestní odpovědnost obviněného.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že ve smyslu subsidiarity trestní represe nelze v jeho věci postupovat cestou trestního stíhání, když případné konfliktní situace související se stykem rodičů s nezletilým, rodičovskými právy a jejich výkonem, je dle něj možno účelně řešit a odstranit prostřednictvím opatrovnického soudu či jiných institucí, kteréžto závěry ve své stížnosti podrobněji rozvádí na pozadí skutkových okolností. Na závěr své stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud na pozadí porušení výše uvedených ustanovení součástek ústavního pořádku napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu III. ÚS 62/95). Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných (viz např. nález III. ÚS 117/2000). Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. trestního řádu), který je dle §172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (viz např. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 3286/11).
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Z odůvodnění usnesení o zahájení řízení jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Nejednalo se přitom jen o výpověď osoby, s níž policejní orgán jedná jako s poškozenou. Je třeba také říci, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nestojí toliko na odkazech na spisový materiál. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, což stěžovatel sám ve své stížnosti také uvádí. Stěžovatel také upozorňuje, že v jeho případě bylo přistoupení k trestnímu stíhání jeho osoby v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Ústavní soud však v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.
Ve světle řečeného byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu