ECLI:CZ:US:2007:2.US.530.06
sp. zn. II. ÚS 530/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 530/06 ve věci ústavní stížnosti V. E. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 11 To 240/2006, kterým byla jako nedůvodná zmítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o jeho vzetí do vazby.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 11 To 240/2006 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí a uvádí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestné činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1 trestního zákona, ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. 0 Nt 724/2006 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, která se započítává dnem 21. 4. 2006 od 22.00 hodin. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla krajským soudem zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v stížnosti i v ústavní stížnosti tvrdí, že fakticky došlo k omezení jeho osobní svobody již v odpoledních hodinách v pátek dne 21. 4. 2006, po příjezdu do objektu v L., kde probíhala domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků. Z objektu odjížděl stěžovatel zřejmě mezi 18. až 19. hodinou již v policejním voze na služebnu Policie České republiky v Hradci Králové. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že ke skutečnému omezení jeho osobní svobody došlo již v pátek 21. 4. 2006 v časných odpoledních hodinách, nejpozději však mezi 18. a 19. hodinou. Soudu byl návrh na vzetí do vazby doručen až v neděli dne 23. 4. 2006 v 21.05 hodin. Protože byl stěžovatel zadržen před odevzdáním soudu více jak 48 hodin a nebyl propuštěn, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud vůbec nepřihlédl k jeho tvrzením a neprovedl žádný z jím navrhovaných důkazů (mimo jiné výslech R. J., policisty J. H. a doprovázejících policistů, jejichž jména nezná) a ve svém usnesení se nijak nevypořádal s důkazy navrženými stěžovatelem a nijak neodůvodnil svůj postup, proč tyto důkazy nebyly provedeny. Vzhledem k tomu, že případným provedením důkazů navrhovaných stěžovatelem mohlo dojít k vyvození jiných skutkových a tedy i právních závěrů, stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Krajský soud se nevypořádal ani s námitkami vznesenými v souvislosti se zásadními vadami způsobujícími, že nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, a nemohlo tedy vůbec dojít ke vzetí stěžovatele do vazby. Jednání, které mělo naplnit znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán, je v napadených usneseních popsáno zcela vágním a neurčitým způsobem. Z velké části se v usneseních obecně konstatuje, že stěžovatel jednal v rozporu s příslušnými právními předpisy, aniž však v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo přesně určeno, jaká konkrétní ustanovení těchto norem měla být porušena. Usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Vzhledem k tomu, že trestné činy podle §179 odst. 1 a 181a trestního zákona jsou trestnými činy úmyslnými, musí být úmyslem kryty všechny znaky skutkové podstaty těchto trestných činů, včetně způsobení následku, pokud je znakem skutkové podstaty. Z usnesení však ani náznakem není patrné, v jakých jednáních stěžovatele je spatřován úmysl vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu a úmysl znečistit složku životního prostředí. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.
V usnesení o zahájení trestního stíhání tedy absentuje odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, což má dopad na kvalifikaci trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán, a v důsledku toho také na přípustnost uvalení vazby.
Stěžovatel se podrobně zabývá všemi důvody, pro něž byl vzat do vazby. Krajský soud ohledně vazby útěkové konstatoval, aniž se prý vyjádřil k námitkám stěžovatele a k důkazům jím podaných, že důvodem je hrozba vysokým trestem, a pouze obecně konstatoval, že vzal do úvahy i konkrétní situaci ve vztahu k povaze činu a osobě obviněného. Na základě jakých skutečností bylo takto rozhodnuto, krajský soud neuvedl.
Ke koluznímu důvodu vazby stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od počátku odmítal obvinění, na jehož základě byl odůvodňován tento důvod vazby. Stěžovatel nedostal možnost vyjádřit se k věrohodnosti ani k dalším okolnostem, které vedly k tomu, že byl vzat do vazby z tohoto důvodu. Z žádné části spisu nevyplývá, že by stěžovatel někoho instruoval, jak vypovídat.
K vazbě předstižné pak stěžovatel uvedl, že krajský soud se v odůvodnění omezil na majetková propojení mezi jednotlivými právnickými osobami, z nichž některé mají oprávnění pro nakládání s odpady, včetně nebezpečných, a na to, že je stěžovatel řídil. Není však vůbec zřejmé, jaké konkrétní okolnosti vedly k obavě, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost nebo trestný čin dokoná.
Krajský soud v Hradci Králové k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, stejně jako Okresní soud v Hradci Králové.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť se jedná o přezkum rozhodnutí o omezení osobní svobody.
Po posouzení ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to co se týká stanovení počátku omezení svobody stěžovatele.
Jádro problému spočívá ve správném určení počátku omezení osobní svobody stěžovatele. Podle ustanovení §71 odst. 8 trestního řádu lhůty trvání vazby uvedené v odstavcích 2 a 3 se počítají od doby, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Podle obsahu vyšetřovacího spisu byla u stěžovatele prováděna dne 21. 4. 2006 jak domovní prohlídka, tak prohlídka jiných prostor v domě č. p. 28 L., v němž má stěžovatel trvalé bydliště a který slouží současně jako sídlo firmy, jejímž je ředitelem. Stěžovatel se podle protokolu účastnil provedení domovní prohlídky, s níž bylo započato ve 14.30 hodin a byla skončena, po přerušení od 16.40 do 20.30 hodin, ve 20.35 hodin. Podle tvrzení stěžovatele došlo k faktickému omezení jeho osobní svobody již v odpoledních hodinách dne 21. 4. 2001, kdy přijel do objektu v L., v němž probíhala domovní prohlídka. Z objektu odjížděl stěžovatel mezi 18. a 19. hodinou v policejním voze na služebnu Policie České republiky. Jak vyplývá z písemné žádosti o vydání předchozího souhlasu se zadržením stěžovatele ze dne 21. 4. 2006, státní zástupce udělil souhlas se zadržením telefonicky v 19.52 hodin (§76 odst. 1 trestního řádu). Protokol o zadržení osoby podezřelé byl sepsán dne 21. 4. 2006 ve 22.00 hodin a protokol o výslechu podezřelého byl započat dne 21. 6. ve 23.15 hodin a skončen a podepsán dne 22. 4. 2006 v 02.05 hodin.
Ústavní soud musí konstatovat, že v daném případě jsou přinejmenším pochybnosti ohledně skutečnosti, od kdy byla osobní svoboda stěžovatele skutečně omezena. Pro určení tohoto okamžiku však nemůže být rozhodující až datum a čas sepsání protokolu o zadržení stěžovatele jako osoby podezřelé, tj. 21. 4. 2006 ve 22.00 hodin, z něhož vychází i podnět policejního komisaře ÚOOZ k návrhu na vzetí stěžovatele do vazby a posléze i samotný návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, doručený Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 23. 4. 2006 ve 21.05 hodin.
Již po udělení předchozího souhlasu státním zástupcem k zadržení byly splněny všechny zákonné podmínky tohoto zajišťovacího úkonu, který byl vzápětí realizován, tedy v návaznosti na poskytnutý souhlas bez toho, že by byl stěžovatel v době od 21. 4. 2006 19.52 hodin (eventuálně i dříve) do 21. 4. 2006 22.00 hodin na svobodě. Přestože tvrzení stěžovatele o faktickém omezení na svobodě již v momentu příjezdu do objektu domovní prohlídky může být pouze jeho subjektivním pocitem, je zřejmé, že po udělení předchozího souhlasu státního zástupce se zadržením byl stěžovatel v moci Policie České republiky a nebylo mu umožněno vzdálit se.
V daném případě nebylo žádného důvodu otálet se zadržením stěžovatele více jak dvě hodiny po telefonickém udělení předchozího souhlasu s jeho zadržením. V opačném případě by bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého vzhledem ke skutečnému omezení na jeho osobní svobodě, k němuž došlo dříve, fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad nepřekročitelný limit uvedený v §76 odst. 4 trestního řádu (48 hodin).
Stěžovatel na uvedenou skutečnost upozorňoval již dne 24. 4. 2006 při výslechu u Okresního soudu v Hradci Králové, který jej vzal téhož dne do vazby a pro zápočet vazby uvedl den 21. 4. 2006 od 22.00 hodin. V odůvodnění popsal soud časový sled událostí a počátek omezení osobní svobody stěžovatele odůvodnil především časovým údajem na protokolu o zadržení podezřelého a jeho tvrzení o omezení svobody již při domovní prohlídce (nebylo mu umožněno odejít do obchodu nebo vyvézt auto z areálu) hodnotil jako účelové, k němuž nenabídl stěžovatel žádný důkaz. Krajský soud jako soud stížnostní se s námitkou ohledně počátku omezení osobní svobody stěžovatele vypořádal pouhým odkazem na argumentaci soudu okresního.
Ústavní soud konstatuje, že bylo věcí soudů v případě pochybností o počátku omezení osobní svobody stěžovatele provést důkazy z úřední povinnosti tak, aby byl tento údaj objektivně zjištěn. Stěžovatel také ve stížnosti proti usnesení okresního soudu navrhoval k této skutečnosti výslech několika svědků, který krajským soudem nebyl proveden bez jakéhokoliv odůvodnění v napadeném usnesení. Ústavní soud ve své judikatuře zastává konstantní názor, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Ústavní soud musí konstatovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení byl porušen čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého je obviněného nebo podezřelého z trestného činu možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně, přičemž zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Dále bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy při posuzování počátku omezení osobní svobody stěžovatele v souvislosti s jeho zadržením jako osoby podezřelé věnovaly této skutečnosti malou pozornost a neprovedly žádné důkazy, které by stěžovatelovo tvrzení potvrdily či vyvrátily. Krajský soud v napadeném usnesení nijak neodůvodnil, proč neakceptoval důkazní návrhy stěžovatele k této skutečnosti.
Ústavní soud se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele, které již směřovaly proti konkrétním důvodům uvalení vazby na jeho osobu.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Podstatou stěžovatelovy argumentace namířené proti napadeným usnesením obecných soudů je tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebních důvodů, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stadiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
K důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není ale ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu.
Stran označeného vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí, především pak rozhodnutí soudu prvního stupně, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Stěžovatel v přípravném řízení uváděl jako místo svého trvalého pobytu dům v L. 28, přičemž však na místě při domovní prohlídce bylo zjištěno, že je trvale neobydlen a probíhají v něm stavební práce. Užívat se dají pouze kanceláře a přijímací místnost. Již tato skutečnost budí pochybnosti o skutečném místě pobytu stěžovatele. Stěžovateli navíc hrozí poměrně přísný trest odnětí svobody a s ohledem na nejasnosti stran jeho trvalého pobytu nelze vyloučit pochybnosti, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat tím, že by uprchnul nebo se skrýval.
K důvodu vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu uvedl v návrhu státní zástupce, že dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby, které měly přístup do areálu firmy SNOG, s. r. o., a dalších firem v areálu podnikajících, a bylo prokázáno, že stěžovatel jako ředitel firmy zakazoval zaměstnancům o jakýchkoliv skutečnostech týkajících se firmy mluvit. Okresní soud v odůvodnění usnesení o vzetí stěžovatele do vazby tento důvod akceptoval, když uvedl případ konkrétní osoby, která měla převážet odpad a které stěžovatel po upozornění na nezákonnost počínání nařídil, jak má při případné kontrole ze strany policie vypovídat.
K důvodům vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu uvedl v návrhu státní zástupce, že stěžovatel podniká ve stejném oboru i v další firmě, což vytváří předpoklad, že by mohl trestnou činnost opakovat. Ze stanoviska České inspekce životního prostředí v Hradci Králové vyplývá, že stěžovatel již v minulosti po uložení pokut a nápravných opatření převedl svou firmu na jinou osobu (bezdomovce) a účastnil se založení nových společností podnikajících ve stejném oboru. Okresní soud akceptoval i tento důvod vazby, když uvedl, že společnost SNOG, s. r. o. je provázána s dalšími společnostmi podnikajícími v oboru nakládání s nebezpečnými odpady. Uvedené skutečnosti pak vedly soudy k závěru, že je zde důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu dán.
Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele co do odůvodněnosti trestního stíhání a jeho zjišťování při rozhodování o vazbě odkazuje na ustálený výklad dovětku §67 trestního řádu (viz Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 461). V souladu s tímto výkladem vyzněla i argumentace Krajského soudu v Hradci Králové, který zcela správně uvedl, že v dané fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek popsaný ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu. Usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje pouze primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní řízení v konkrétní věci bylo zahájeno a vedeno. Důvodnost zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a zahájení trestního stíhání určité osoby pro konkrétní trestný čin neznamená, že takové posouzení jejího jednání je konečné, a to včetně kvalifikace předmětného skutku, a že by tak byl vysloven nezvratný závěr, že se tato osoba trestného činu dopustila.
Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou minimalizace svých zásahů, ale i s ohledem na nezávislost obecných soudů, jen sotva může zasahovat do volného hodnocení skutečností uvedených v dovětku §67 trestního řádu, tzn. přehodnocovat závěry nalézacího soudu o tom, že zjištěné skutečnosti, zejména listinné důkazy, nasvědčují, že skutky, pro které bylo trestní stíhání zahájeno, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný.
Lze shrnout, že posouzení odůvodněnosti trestního stíhání soudem v rámci rozhodování o vazbě má ze samé své podstaty rámcový charakter. Vzhledem k předepsaným zákonným lhůtám se soudce rozhodující o vazbě u složitých a závažných případů trestné činnosti jen stěží může dopodrobna seznámit s rozsáhlým spisem a pro jeho rozhodnutí musí stačit obecné zjištění, že trestní stíhání je rozumně zdůvodněno dostatečným množstvím důkazů. Opačný výklad by v přípravném řízení ve svém důsledku prakticky znemožňoval rozhodování o vazbě ve složitějších trestních věcech, resp. rozhodování o vazbě by muselo nahrazovat rozhodování o vině trestným činem.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících vazbu obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, a to pro porušení čl. 8 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dle petitu ústavní stížnosti) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.