ECLI:CZ:US:2002:2.US.532.01
sp. zn. II. ÚS 532/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Doc. MUDr. P. S., CSc., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, se proti sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR, 1. odboru Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, ze dne 3. 8. 2001, ČVS : ÚVV - 5/10 - 01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedené sdělení obvinění, namítá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces a navrhuje Ústavnímu soudu, aby uvedené sdělení obvinění zrušil. Citovaným sdělením obvinění byl stěžovatel obviněn ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť na základě blíže uvedených skutečností je stručně řečeno dostatečně odůvodněn závěr, že stěžovatel neoprávněně pobíral nemocenské dávky, ač pobíral zároveň příjmy z jiného zaměstnání.
Proti v záhlaví uvedenému sdělení obvinění podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení, když obsáhle popisuje skutkový stav, který je předmětem vyšetřování orgánu činného v trestním řízení a domnívá se, že ve vyšetřování, jakož i ve sdělení obvinění je řada nejasností, která nebyla uspokojivě objasněna a on se jemu kladené trestné činnosti nedopustil, když nadto ani nelze spolehlivě identifikovat, co je mu kladeno za vinu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ještě před meritorním projednáním ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil formální náležitostí podání navrhovatele podle zákona o Ústavním soudu a zaměřil se na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkoumání Ústavním soudem. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu tomu však tak není (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 49/2000, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 129/01). Je sice pravda, že sdělení obvinění je opatřením, proti němuž trestní řád (ve znění do 31. 12. 2001) nepřipouští opravný prostředek, aby je však bylo možno kvalifikovat jako zásah do lidských práv, muselo by být spojeno s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávané věci nelze sdělení obvinění považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v prvopočáteční fázi přípravného řízení, jehož případnými protiústavními procesními vadami se může zabývat také obecný soud, bude-li podána obžaloba. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí zásadou subsidiarity. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší zabývat se v této souvislosti ochranou základních práv a svobod až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, kterými lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
Ke stěžovatelem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, Ústavní soud konstatuje, že jej nelze v žádném případě aplikovat na nyní posuzovanou ústavní stížnost, když předmětem přezkumu ve zmiňovaném řízení, zakončeném nálezem, bylo rozhodnutí obecného soudu týkajícího se nároku stěžovatele na náhradu škody a v žádném případě z něj nelze vyvodit závěr, který by měnil dosavadní ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu o nezpůsobilosti samotného sdělení obvinění k přezkumu Ústavním soudem.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 10. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu