ECLI:CZ:US:2006:2.US.547.06
sp. zn. II. ÚS 547/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti KAMAGRO spol. s r.o., se sídlem Oblekovice 349, Znojmo 2, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 3 Cmo 75/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 27 Cm 51/2001, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou proti správci konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti KAMA spol. s r.o. domáhala, aby soud žalovanému uložil vyloučit z konkursní podstaty úpadce specifikované nemovitosti. V žalobě uvedla, že dne 7. 5. 2001 obdržela usnesení Krajského soudu v Brně, kterým jí bylo uloženo ve stanovené lhůtě podat tuto žalobu proti správci o vyloučení věcí z podstaty.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, č.j. 27 Cm 51/2001-49, žalobu stěžovatelky o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že krajský soud v rámci řízení, v němž byl prohlášen konkurs na obchodní společnost KAMA spol. s r.o. (sp. zn. 27 K 4/2000), zaslal stěžovatelce výzvu k podání vylučovací žaloby proti správci ohledně předmětných nemovitostí. Ve spisu je založena doručenka, z níž vyplývá, že stěžovatelka převzala výzvu soudu dne 7. 5. 2001. V usnesení soud stěžovatelce stanovil pro podání žaloby lhůtu 30 dnů a poučil ji o následcích zmeškání lhůty. Z otisku podacího razítka na žalobě soud zjistil, že stěžovatelka ji soudu doručila osobně dne 8. 6. 2001. Ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991, Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), pokud žaloba proti správci, k jejímuž podání byl ten, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, soudem ve lhůtě vyzván, nebyla včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně. Zmeškání této hmotněprávní lhůty přitom nelze prominout. Soud dospěl k závěru, že třicetidenní lhůta k podání žaloby stěžovatelce uplynula dne 6. 6. 2001, zatímco žaloba k soudu byla osobně doručena dne 8. 6. 2001, tedy opožděně. Z tohoto důvodu soud žalobě nevyhověl.
O odvolání stěžovatelky rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č.j. 3 Cmo 75/2003-114, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil ve znění, že se žaloba, aby z konkursní podstaty úpadce byla vyloučena předmětná nemovitost, zamítá, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že žalobu stěžovatelka podala opožděně. K námitkám týkajícím se postupu soudu prvého stupně, který předvolání k ústnímu jednání doručil do vlastních rukou toliko právnímu zástupci stěžovatelky, soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyl důvod doručovat předvolání k jednání i účastníku samotnému. Nové konstatování stěžovatelky, jímž změnila své skutkové tvrzení, které uvedla v žalobě samotné, že výzvu soudu k podání žaloby obdržela dne 7. 5. 2001, domněnkou, že podpis jejího statutárního zástupce na doručence není jeho podpisem, k čemuž navrhla provedení důkazů, odvolací soud považoval za účelové a navrhované důkazy odmítl provést. Poukázal na zákonnou koncentraci řízení, kterou pro tento typ řízení stanovuje §118b o.s.ř., na níž byla stěžovatelka soudem upozorněna. Pokud se stěžovatelka v rámci odvolacího řízení domáhá změny svých jednoznačných skutkových tvrzení, směřuje tím k jinému zjištění skutkového stavu, což v této fázi řízení vzhledem k uvedenému není možné.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 30. 5. 2006, č.j. 29 Odo 462/2005-162. Dospěl k závěru, že z hlediska řešení právní otázky odvolacím soudem a jeho závěru stran uplynutí lhůty k podání žaloby o vyloučení věci z podstaty podle §19 zákona o konkursu a vyrovnání, není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Dovolací soud tak nemohl přihlížet k namítaným zmatečnostním vadám, když přípustnost dovolání nebyla shledána. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvého i druhého stupně v předmětném řízení postupoval správně.
Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Obsáhle v ní cituje z odůvodnění napadených rozhodnutí. Domnívá se, že soud prvého stupně nepostupoval správně, když předvolání k ústnímu jednání doručil do vlastních rukou toliko právnímu zástupci stěžovatelky na adresu jeho pobočky. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž předvolání k ústnímu jednání je namístě doručit nejen právnímu zástupci s plnou mocí, nýbrž i účastníku samotnému. Dále stěžovatelka tvrdí, že výzva konkursního soudu k podání žaloby proti správci ze dne 24. 4. 2001, pod sp. zn. 27 K 4/2000, jí nebyla doručena, neboť podpis na dodejce s dodatkem "majitel" není podpisem jednatele (majitele) stěžovatelky. Výzvu tak musela převzít neznámá osoba. Její tvrzení údajně potvrzuje i vyjádření PhDr. V., podle něhož podpis jednatele Z. K. na dodejce s velkou pravděpodobností není jeho podpisem. Lhůta k podání žaloby ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání tak podle názoru stěžovatelky nezačala plynout. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla řádně předvolána k jednání, neúčastnila se ho, a nemohla tudíž u soudu uplatnit tento argument.
Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že neprovedl navrhovaný důkaz v rámci odvolání. Podle jejího názoru se jedná o důkaz zpochybňující věrohodnost důkazního prostředku, který je možné ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. v odvolacím řízení provést. Účastník má podle názoru stěžovatelky právo svá tvrzení v průběhu řízení upřesnit či změnit, pokud dodatečně zjistí opak. Stěžovatelka se vzhledem k uvedenému domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval přípustností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se poté zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy vzhledem k nesprávnému postupu v soudním řízení dospěly k vadným právním závěrům. Stěžovatelka přitom podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich odlišné právní posouzení.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Soud prvého stupně v předmětné věci vyšel z jednoznačných skutkových tvrzení samotné stěžovatelky uvedených v textu žaloby, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, čj. 27 K 4/2000-479, jímž jí soud uložil, podat žalobu proti správci konkursní podstaty na vyloučení věci z konkursní podstaty, jí bylo doručeno dne 7. 5. 2001. Správnost těchto tvrzení soud ověřil z připojeného spisu, v němž byla založena doručenka podepsaná statutárním zástupcem stěžovatelky s otiskem razítka stěžovatelky. Soud tak neměl důvod pochybovat o tom, že výzva soudu byla dne 7. 5. 2001 jednateli stěžovatelky do vlastních rukou doručena. Za této situace nelze postup soudu prvého stupně, při němž doručil předvolání k ústnímu jednání toliko právnímu zástupci stěžovatelky, považovat za exces představující dotčení stěžovatelčiných práv v rovině ústavnosti. Intenzita dotčení ústavně zaručených práv, kterou Ústavní soud shledal v judikatuře, na níž stěžovatelka odkazuje, je v intencích posuzovaného případu zcela nesrovnatelná. Stěžovatelka, která původně jednoznačně konstatovala, že výzvu soudu specifikovaného označení obdržela s uvedením dne, který se s údajem na dodejce shoduje, se následně snaží svá skutková tvrzení zcela zvrátit tvrzením opaku. Pokud výzvu soudu převzala neznámá osoba (nikoli stěžovatelka, jak na rozdíl od jednoznačného konstatování v žalobě stěžovatelka nově tvrdí) není jasné, co stěžovatelku vedlo k podání předmětné žaloby.
Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl, nelze jej považovat za superrevizní instanci, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.).
Další námitkou stěžovatelky stran otázky, zda její procesní taktika v rámci odvolacího řízení směřovala ke zpochybnění správnosti jejích původních skutkových tvrzení či k využití možnosti zpochybnit nově navrženými důkazy závěry soudu prvého stupně v odvolacím řízení se odvolací i dovolací soud v rámci odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Ústavní soud na jejich argumentaci k opakovaným tvrzením stěžovatelky odkazuje.
Za situace, kdy při interpretaci příslušných právních předpisů ze strany soudů nebylo zjištěno extrémní vybočení zasahující do ústavně zaručených práv, nejednalo se o exces, za jehož existence by teprve byla dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat výklad podústavních právních předpisů a možnost korigování postupu obecných soudů (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Za dané situace proto nelze dovodit porušení stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu