ECLI:CZ:US:2018:2.US.550.18.1
sp. zn. II. ÚS 550/18
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 22. května 2018 sp. zn. II. ÚS 550/18 ve věci ústavní stížnosti statutárního města Ostrava - městský obvod Poruba, se sídlem Ostrava, Klimkovická 55/28, zastoupeného Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem Občanská 1115/16, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2017 č. j. 99 D 2726/2013-36, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1. 2018 č. j. 99 D 2726/2013-43, o zastavení řízení o dodatečném projednání pozůstalosti a vydání zůstavitelčina majetku stěžovateli jako vypraviteli pohřbu, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2017 č. j. 99 D 2726/2013-36, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1. 2018 č. j. 99 D 2726/2013-43, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti
A.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zahrnující též právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 99 D 2726/2013 se zejména podává, že paní Jarmila Pišťková (dále jen "zůstavitelka") zemřela dne 20. 9. 2013 bez zanechání závěti. Notář JUDr. Hanuš Jelínek byl Okresním soudem v Ostravě pověřen k projednání dědictví po této zůstavitelce. Zůstavitelka podle šetření v rámci dědického řízení zanechala majetek nepatrné hodnoty. Stěžovatel se postaral o její pohřeb, přičemž výdaje na zajištění pohřbu činily částku 7 295 Kč (srov. č. l. 12). Přípisem ze dne 18. 10. 2013 se notář JUDr. Hanuš Jelínek dotázal stěžovatele, zda jako vypravitel pohřbu souhlasí s vydáním nepatrného majetku po zůstavitelce [jednalo se o hotovost ve výši 6 964 Kč (srov. č. l. 16) a osobní věci]. Stěžovatel vyslovil souhlas s nabytím tohoto majetku nepatrné hodnoty patřícího zůstavitelce. V návaznosti na tento souhlas stěžovatele Okresní soud v Ostravě rozhodl o zastavení dědického řízení po zemřelé a o vydání předmětného majetku nepatrné hodnoty stěžovateli, a to usnesením ze dne 25. 11. 2013 č. j. 99 D 27 26/2013-18.
3. Podáním ze dne 18. 9. 2017 (srov. č. l. 28) Státní pozemkový úřad sdělil Okresnímu soudu v Ostravě, že zůstavitelka je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník tam specifikovaných nemovitých věcí (pozemků). V návaznosti na tuto informaci došlo k zahájení řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po zemřelé. Okresní soud v Ostravě rozhodl v rámci dodatečného projednání dědictví nyní napadeným usnesením, že se zanechaný nemovitý majetek zůstavitelky (pozemky) v ceně 16 845 Kč vydává stěžovateli, a řízení zastavil, což odůvodnil konstatováním, že se jedná o majetek nepatrné hodnoty (§175h odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dne 24. 1. 2018 pak Okresní soud v Ostravě vydal opravné usnesení č. j. 99 D 2726/2013-43, jímž opravil parcelní číslo jednoho z vydávaných pozemků ve výroku I svého usnesení z 11. 12. 2017 č. j. 99 D 27 26/2013-36.
B.
4. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka, že při řízení o dodatečném projednání pozůstalosti nebyly splněny podmínky pro postup podle §175h odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť stěžovatel jako vypravitel pohřbu neudělil souhlas s převzetím nově zjištěného nemovitého majetku zůstavitelky. Citované zákonné ustanovení totiž znělo: "(1) Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví. [...] (2) Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. [...] (3) Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 se nelze odvolat a není třeba je doručovat."
5. Udělil-li totiž stěžovatel v minulosti souhlas s převzetím zanechaného majetku zůstavitelky, pak tento souhlas se týkal toliko movitých věcí. Tento souhlas stěžovatele ovšem nelze vztáhnout na nově zjištěný nemovitý majetek zůstavitelky, protože v době udělení souhlasu o existenci tohoto nemovitého majetku zůstavitelky stěžovatel ani nevěděl.
6. Pokud chtěl Okresní soud v Ostravě v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelé postupovat podle ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř., pak prý bylo jeho povinností vyžádat si od něj (jako od vypravitele pohřbu) výslovný souhlas s nabytím zanechaného nemovitého majetku zůstavitelky. Stěžovatel však v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví ze strany notáře nebyl kontaktován s žádostí o udělení souhlasu s nabytím zanechaného nemovitého majetku a o tom, že se mu vydává nemovitý majetek zůstavitelky, se dozvěděl až z nyní napadeného usnesení Okresního soudu v Ostravě, proti kterému již neměl žádnou možnost procesní obrany. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3185/13 ze dne 26. 11. 2014 (N 216/75 SbNU 425), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu podle §175h odst. 2 o. s. ř. může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (zde Ústavní soud odkázal na čl. 11 odst. 3 větu první Listiny).
II. Vyjádření účastníka řízení
7. JUDr. Hana Jankovičová, notářka, která vedla dědické řízení, v němž byl stěžovateli vydán dodatečně zjištěný majetek po zemřelé, se k ústavní stížnosti za Okresní soud v Ostravě vyjádřila tak, že po celou dobu její více než třicetileté praxe postupuje tímto způsobem. To znamená, že aplikuje §175h odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, i na dodatečně zjištěný majetek, aniž by si souhlas vypravitele pohřbu s postupem předvídaným tímto ustanovením opětovně vyžadovala ve všech spisech, a nemyslí si, že by tímto způsobem zasahovala do základních práv účastníků dědického řízení.
8. Vyjádření účastníka Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť neobsahuje žádnou věcnou argumentaci.
III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Není přitom sporu, že odůvodnění nálezu je spjato s jeho výrokem a právě (a jen) v rámci odůvodnění musí být tento výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá ze samotného smyslu kasace i ze znění čl. 89 odst. 2 Ústavy.
10. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další] je rovněž obecně přijímáno, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu (tzv. "zobecňující potenciál") - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud v minulosti dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je pak nutno považovat rovněž takové případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.
11. Nálezy Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech [srov. k tomu v širších souvislostech např. Kühn, Z. Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu. In.: Pezl, T. (ed.). Závaznost rozhodování ústavních soudů: sborník příspěvků: mezinárodní teoretický seminář pořádaný dne 23. 4. 2004 Právnickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň: Západočeská univerzita, 2004, s. 39-46, nebo nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; samozřejmě s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu a stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
12. Z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3185/13, na který stěžovatel poukazuje, vyplývá, že v dané věci byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy okresní soud zjistil, že zůstavitel zemřel bez dědiců a zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. Stěžovatel (město Znojmo) byl vypravitelem pohřbu. Okresní soud aplikoval ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř., vydal majetek stěžovateli a řízení usnesením zastavil, aniž by k němu přizval stěžovatele jako jediného účastníka řízení podle §175h o. s. ř. Stěžovatel přitom proti takovému postupu tehdy namítal, že vydaný majetek pro něj představuje větší výdaje než příjem a že podle běžně aplikovaného výkladu nemůže k vydání majetku nepatrné hodnoty dojít proti vůli vypravitele pohřbu. Ústavní soud shledal takovou argumentaci stěžovatele jako důvodnou a tehdy napadené usnesení Okresního soudu ve Znojmě zrušil pro rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
13. Okresní soud totiž podle Ústavního soudu ústavně nesouladně vyložil ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř., neboť vydal majetek nepatrné hodnoty a řízení zastavil, aniž by se však dotázal stěžovatele jako vypravitele pohřbu, zda s jeho převzetím souhlasí. Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem ovšem podle Ústavního soudu představuje právo, a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř. je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo "může" v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř. představuje toliko specifický způsob realizace tohoto práva, pročež neexistuje žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. V dané souvislosti Ústavní soud odkázal též na v současné době platný a účinný zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, který již v §154 (na rozdíl od citovaného ustanovení §175h odst. 2 o. s. ř.) výslovně váže vydání majetku nepatrné hodnoty na souhlas vypravitele pohřbu.
14. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle §175h odst. 2 o. s. ř. může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§471, §472 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), dokonce ani jeho dědice (§463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.
15. S ohledem na citované závěry Ústavního soudu, jimiž je nyní rozhodující senát Ústavního soudu v této právně i skutkově prakticky totožné věci vázán a považuje je ostatně i za správné, proto přistoupil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).