ECLI:CZ:US:2014:2.US.553.14.1
sp. zn. II. ÚS 553/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ladislava Bičíka, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Husova 602, 511 01 Turnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 94/2013-37 ze dne 20. 12. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 A 56/2011-114 ze dne 13. 8. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy (dále též "krajský úřad"), ze dne 6. 8. 2011, č. j. OD 850/2011 - 3/280.9/Jk K U L K 60244/2011, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu Chuchelna (dále též "silniční správní orgán"), ze dne 20. 4. 2011, č. j. 168/2011, a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, kterým byla deklarována existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace na blíže specifikovaných pozemcích, které se nacházejí v obci Chuchelna a v katastrálním území Lhota Komárov. Rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel zejména uvedl, že nedal souhlas ani on, ani jeho otec k zřízení účelové pozemní komunikace, neboť taková komunikace "by musela být zaměřena umístěním do terénu, což se nikdy nestalo a je zde pouze vyježděný koridor bez jakýchkoli hranic na obě strany". Stěžovatel má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se zabývá především vyvracením skutečnosti, že stěžovatel nedal souhlas k použití koridoru jako účelové komunikace, přičemž tato skutečnost dle něj není kardinální, tou je právě skutečnost, zda šlo o nezbytnou komunikační potřebu, když v obci základní sít komunikační je a už dlouho předtím umožňovala přístup ke každé nemovitosti v této části obce. Stěžovatel poukázal na to, že v dané věci nebyly naplněny zásadní důvody pro zřízení účelové komunikace, kde - ač je dovozován konkludentní souhlas vlastníků pozemků, "rozhodně nebyla komunikační potřeba". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil "a zaujal právní názor k uvedené problematice".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní orgány i soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před dotčenými orgány veřejné moci, zejména pak v řízení před správními soudy, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým, popř. právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým jmenované soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran zkoumání souhlasu k použití předmětných pozemků stěžovatele jako účelové pozemní komunikace, resp. o otázku nezbytné komunikační potřeby, dlužno poznamenat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9) poukázal na to, že ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje, jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V návaznosti na to pak Ústavní soud uvedl, že "[p]řesně tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Účelovou komunikací se pozemek stává přímo ze zákona, pokud splňuje definici podanou v ust. §7 odst. 1 zákona, tj. pokud slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků" (srov. bod 32 cit. nálezu).
Ústavní soud v témže nálezu dále judikoval, že "[z]ákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavněkonformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Tomuto závěru nikterak neodporuje skutečnost, že účelová komunikace a obecné užívání komunikací jsou instituty veřejnoprávními, nikoliv soukromoprávními. Lze souhlasit ... že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům" (body 33 a 34).
Oběma výše uvedenými předpoklady, resp. podmínkami ústavně aprobovaného omezení vlastnického práva k pozemkům, na nichž je zřízena účelová pozemní komunikace, tedy otázkou souhlasu vlastníka a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, se správní soudy ve svých rozhodnutích patřičně zabývaly. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl relevantní judikaturní závěry svého prvorepublikového předchůdce (str. 7 rozsudku kasačního soudu), odkázal na svůj rozsudek č. j. 2 As 44/2011-99 ze dne 16. 5. 2011, v němž vymezil základní modelové situace vzniku (existence) účelových pozemních komunikací, které naplňují znaky vymezené v ustanovení §7 odst. 1 věta první zákona o pozemních komunikacích, a to (1) situaci, kdy účelová pozemní komunikace byla zřízena vlastníkem pozemku, případně vlastník pozemku s jejím zřízením prokazatelně souhlasil, a (2) situaci, kdy účelová pozemní komunikace vznikla a existuje bez toho, aby s tím vlastník pozemku vyslovil souhlas.
Ve vztahu k prvému modelu kasační soud dovodil, že "nic nebrání tomu, aby se společně se vznikem či zřízením účelové pozemní komunikace aktivoval režim jejího obecného užívání", s tím, že "[z]a této situace je v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí nadbytečné zkoumat nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu - vlastník fakticky ,věnoval' tuto komunikaci do veřejného užívání" (str. 8); tu je třeba zdůraznit, že judikaturní závěr kasačního soudu o tom, že v tomto případě je nadbytečné zkoumat tzv. komunikační potřebu, nelze pokládat za ústavně nekonformní, jsoucí v rozporu s předmětným nálezem Ústavního soudu, protože existence komunikační potřeby tu je fakticky konzumována vůlí vlastníka dotčeného pozemku, který takovou pozemní komunikaci zřídil nebo s jejím zřízením souhlasil.
Pakliže tedy Nejvyšší správní soud ze zjištěného skutkového stavu dovodil, že účelová pozemní komunikace byla zřízena vlastníkem pozemků, resp. vlastník pozemků vědomě strpěl užívání pozemků jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nic nebránilo tomu, aby se společně se vznikem či zřízením této účelové pozemní komunikace aktivoval režim jejího obecného užívání, s tím, že v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí tak bylo nadbytečné zkoumat nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu, nepostupoval v rozporu s východisky citovaného nálezu. Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících správních soudů, které se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice nesouhlasí se skutkovými závěry ohledně existence souhlasu právního předchůdce stěžovatele se zřízením účelové pozemní komunikace, a vůbec okolností, za nichž k používání pozemků jako pozemní komunikace fakticky došlo, avšak tyto výhrady se s ohledem na výše řečené nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu, poněvadž jejich vlastní hodnocení, prováděné na pozadí dokazování, není v jeho pravomoci. Obecné soudy tyto své vývody podrobně rozvedly a Ústavní soud v jejich formulaci žádný exces neshledal.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu