ECLI:CZ:US:2018:2.US.567.18.1
sp. zn. II. ÚS 567/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Němcem, advokátem, AK se sídlem Štefánikova 114/45, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 27 Cdo 1655/2017-327, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015 č. j. 14 Cmo 298/2010-199, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. 21 Cm 208/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001 č. j. 48 Cm 229/2000-63 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2018 se stěžovatelka domáhala zrušení dvou v záhlaví označených rozhodnutí. Protože ústavní stížnost měla formální nedostatky, byla stěžovatelka poučena o nutnosti jejich odstranění včetně absence povinného právního zastoupení. Ve stanovené lhůtě byly vady ústavní stížnosti odstraněny zvoleným právním zástupcem stěžovatelky, přičemž ústavní stížností byla napadena v záhlaví uvedená další rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. 21 Cmo 208/2004 zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.), zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na mimořádné valné hromadě prvního účastníka, společnosti SC Servis, s. r. o., a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl opakovanou žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů (první výrok), k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. ohledně výše nákladů řízení změnil, jinak potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Proti usnesení odvolacího soudu, a to proti jeho prvnímu a druhému výroku, podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
3. Učinil tak proto, že dovoláním - jakožto mimořádným opravným prostředkem - lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu o žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů není rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení; dovolání tudíž nemůže být přípustné podle §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí pak nezakládá ani §238a o. s. ř. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Dovolací soud v napadeném usnesení dále vyložil, z jakých důvodů nepovažuje nepřerušení řízení ze strany odvolacího soudu za nezákonné.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu a na právní pomoc. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav.
5. V doplněné ústavní stížnosti potom zástupce stěžovatelky doplnil původní argumentaci a namítal, že obecnými soudy nebyla zaručena rovnost účastníků řízení tím, že starobní důchodkyně žijící pod hranicí hmotné nouze (v příjmové chudobě) byla soudem označena jako osoba, která je povinna uhradit náklady řízení. Obecné soudy v rozporu se zákonem neaplikovaly §150 o. s. ř. V řízení mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci a vadnému hodnocení důkazů. Díky vadnému označení účastníků řízení nebylo jednáno s účastníkem řízení, kde navrhovatelem byla správkyně dědictví Mgr. Danuše Korczynská, ustanovená na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 20D 1112/2003-393. Namísto správkyně dědictví bylo soudem v označení účastníků uvedeno a rozhodnuto, že byla zavázána k úhradě nákladů řízení Mgr. Danuše Korczynská - jako fyzická osoba, se kterou bylo také jednáno, a to na místo ustanovené správkyně dědictví.
6. Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu jakož i předchozích rozhodnutí a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, ani postupem nižších soudů, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
7. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 o. s. ř. je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou [nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].
8. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům v zásadě vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelkou dostatečně vypořádal a vyložil, proč považuje dovolání, jak bylo formulováno, za nepřípustné.
9. Pokud jde o napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, zde Ústavní soud rovněž žádné porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Ustanovení zástupce stěžovatelce pro řízení soudy odmítly s tím, že stěžovatelce již jeden zástupce pro stejné řízení ustanoven byl a pokud s ním stěžovatelka není spokojená, nic jí nebrání udělit plnou moc jinému jí vybranému advokátovi. K náhradě nákladů řízení a případné aplikaci §150 o. s. ř. se kvalifikovaně vyjádřil odvolací soud, který neshledal v poměrech stěžovatelky podmínky pro takový postup, což také v napadeném usnesení řádně odůvodnil. Ústavní soud považuje odůvodnění obou usnesení za řádná, logická a vyčerpávající a neshledává v nich žádné ústavněprávní deficity.
10. V petitu doplněné ústavní stížnosti stěžovatelka (resp. její zástupce) navrhuje zrušení i rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Uvedené rozsudky však byly vydány již v letech 2001 a 2003, a je proto evidentní, že ústavní stížnost proti nim je podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu