ECLI:CZ:US:2002:2.US.574.02
sp. zn. II. ÚS 574/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky E. Ch., zastoupené advokátem JUDr. A. K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 17. 2. 1999, č.j. 17594/99/346911/4003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 9. 1999, č.j. FŘ 110/3606/99-0107, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č.j. 30 Ca 365/99-41, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou - jak bude uvedeno níže - včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č.j. 30 Ca 365/99-41, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovnost účastníků v soudním řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, na zákonný postup orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka napadla i rozsudku předcházející rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 17. 2. 1999, č.j. 17594/99/346911/4003, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 9. 1999, č.j. FŘ 110/3606/99-0107, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného správního a soudního spisu, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozhodnutím finančního úřadu (platební výměr č. 990000046) byla stěžovatelce snížena za zdaňovací období roku 1996 daňová ztráta z příjmů fyzických osob o částku Kč 2.428.333,-, a to na částku Kč 22.355,--. K odvolání stěžovatelky finanční ředitelství svým výše citovaný rozhodnutím dodatečně vyměřenou ztrátu změnilo z částky Kč 22.355,--na částku Kč 51.647,--. Jak vyplynulo z odůvodnění tohoto rozhodnutí, finanční ředitelství dospělo k závěru, že odvolání je částečně důvodné, a tak výdaje stěžovatelky dle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.") zvýšilo o částku Kč 27.861,50. Pokud však jde o uplatnění odpisu osobního automobilu Mazda za zdaňovací období 1996 ve výši Kč 358.863,--, finanční ředitelství konstatovalo, že toto vozidlo bylo sice pořízeno a uvedeno do provozu v roce 1995, ale v tomto roce stěžovatelka daňový odpis neuplatnila; dle §26 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb. se pro odpis v roce 1996 použije sazba v prvním roce odepisování a nikoliv sazba v dalších letech odepisování, jíž uplatnila stěžovatelka. Vzhledem k této skutečnosti je snížení nákladů o částku Kč 155.028,-- správcem daně v souladu se zákonem. Dále finanční ředitelství uvedlo, že stěžovatelka v průběhu roku 1996 do podnikání vložila a ve prospěch účtu 491 - účet individuálního podnikatele zaúčtovala celkovou částku Kč 2.150.452,--, jako osobní vklad podnikatele. S ohledem na dřívější hospodářské výsledky podnikatelské činnosti stěžovatelky vznikly u správce daně pochybnosti o možnosti tak vysoký vklad uskutečnit, a proto výzvou ze dne 16. 10. 1998, čj. 85957/98/346930/1242, byla stěžovatelka vyzvána k prokázání, že uvedená částka byla před vložením do podnikání zdaněna, a k doložení zdroje a původu vložený peněžních prostředků. Na to stěžovatelka reagovala sdělením, že se jedná o prostředky do manželství vnesené či během jeho trvání nahospodařené a za jejich zdroj označila platy a odměny, výhry ve státních loteriích a z výherních automatů; k tomu uvedla, že přesnou evidenci nemá k dispozici. Protože stěžovatelka nesdělila žádné konkrétní údaje o výši a bližším určení peněžních prostředků, z nichž by bylo zřejmé, že tyto peněžní prostředky byly před vložením do podnikání zdaněny, zaslal správce daně podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") další výzvu ze dne 5. 11. 1998, č.j. 91990/98/346930/1242, v níž stěžovatelku vyzval k prokázání jí uváděných skutečností; to však stěžovatelka neučinila. Proto posoudil správce daně celou částku jako ostatní příjem ve smyslu §10 zákona č. 586/1992 Sb. a dle §23 odst. 1 citovaného zákona zvýšil základ daně za zdaňovací období roku 1996. Dle názoru finančního ředitelství, pokud příjmy stěžovatelky a jejího manžela, vyplývající z daňových přiznání za předchozích pět, resp. šest let, neumožňovaly vložení zmíněné částky do podnikání, postup správce daně, jenž vyzval stěžovatelku k prokázání, že vklady nepředstavují nezdaněné finanční prostředky, byl oprávněný, a tak bylo na stěžovatelce, aby prokázala tuto - pro ověření správnosti údajů v daňovém přiznání - rozhodnou skutečnost. Výzvou ze dne 16. 10. 1998 byla stěžovatelka vyzvána k prokázání skutečnosti, kterou sama uvedla ve svém účetnictví, tj. že předmětná částka je jejím osobním vkladem a že již byla zdaněna. Následující výzvou ze dne 5. 11. 1998 byla vyzvána k prokázání skutečností, které sama uvedla v odpovědi na předchozí výzvu. Tato tvrzení stěžovatelka nedoložila, a tak je správce daně posoudil jako nevěrohodné; tím stěžovatelka porušila §31 odst. 9 daňového řádu. V daném ohledu je tedy odvolání nedůvodné.
Stěžovatelka požádala o přezkoumání uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství, avšak Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 3. 10. 2001, č.j. 391/11 204/2000, její žádosti nevyhovělo, když dospělo k závěru, že výzvy správce daně nejsou jeho libovůlí, neboť byly založeny na důvodných pochybnostech o možnosti vložení tak vysokého vkladu vzhledem k výsledkům její podnikatelské činnosti a směřovaly k tomu, aby stěžovatelka prokázala a doložila něco, co sama uvedla ve svých účetních zápisech, tj. k doložení svých vlastních tvrzení. Námitka, že správce daně neplatným právním úkonem - protokolem o ústním jednání ze dne 7. 10. 1998, č.j. 80534/98/346930/6666, ukládal povinnost prokazovat zdanění vložených peněžních prostředků a jejich zdroj, je dle ministerstva bezpředmětná, neboť stěžovatelce byly pouze položeny otázky ohledně zdanění daných finančních prostředků; nejednalo se tedy o ukládání žádných povinností. Pokud jde o neplatnost výzev vzhledem k nesprávnému označení správce daně, podle §32 odst. 2 daňového řádu se vyžaduje přesné označení příjemce rozhodnutí a nikoliv správce daně. Ministerstvo dále uvedlo, že správce daně správně posoudil vklady do podnikání jako ostatní příjem podle §10 zákona č. 586/1992 Sb., a to vzhledem k tomu, že pokud tyto prostředky stěžovatelka zaúčtovala, byl správce daně oprávněn na základě §31 odst. 9 a §16 odst. 2 písm. e) daňového řádu požadovat na stěžovatelce, aby prokázala, že se jedná o prostředky zdaněné, což se však nestalo. Pokud jde o námitku týkající odepisování automobilu Mazda, ministerstvo se plně ztotožnilo s názorem finančního ředitelství.
Napadeným rozsudkem krajského soudu pak byla žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že není důvodná. Pokud jde o otázku částku Kč 2.150.452,--, dle soudu stěžovatelka tyto finanční prostředky zaúčtovala jako osobní vklad podnikatele. Jestliže o takto vložených prostředcích do podnikání stěžovatelka účtovala, byl správce daně oprávněn vyzvat ji k prokázání, zda vložené finanční prostředky již byly zdaněny, a dále k doložení zdroje a původu těchto peněžních prostředků. Na tuto výzvu stěžovatelka reagovala sdělením, jak uvedené prostředky získala, avšak neuvedla žádné konkrétní údaje o výši a bližším určení peněžních prostředků, z nichž by bylo zřejmé, zda tyto byly před vložením do podnikání zdaněny, ani svá tvrzení nedoložila žádnými doklady. Za této situace správce daně dospěl ke správnému závěru, totiž že stěžovatelka neprokázala, že by dané prostředky byly již zdaněny nebo že tyto příjmy podléhají osvobození podle §4 zákona č. 586/1992 Sb. nebo nejsou předmětem daně dle §3 odst. 4 citovaného zákona. Proto správce daně posoudil celou částku jako ostatní příjem ve smyslu §10 zákona č. 586/1992 Sb. a v souladu s §23 odst. 1 citovaného zákona zvýšil základ daně o částku 2.150.452,- Kč. Soud se tedy ztotožnil se závěry finančních orgánů, že ve věci vložených finančních prostředků do podnikání stěžovatelka neunesla důkazní "břemeno", které ji zatěžuje ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu. Dále soud uvedl, že předmětné výzvy byly vydány v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu, jak je zřejmé z jejich hlavičky a obsahu. Přitom nepřesné označení oprávněného správce daně ("Finanční úřad Znojmo" namísto "Finanční úřad ve Znojmě") neznamená neplatnost těchto výzev, neboť ustanovení §32 odst. 2 písm. a) daňového řádu přesné označení nevyžaduje. Kromě toho se uvedené ustanovení vztahuje na rozhodnutí a procesní institut výzvy podle §31 odst. 9 daňového řádu rozhodnutím není. K dalším námitkám stěžovatelky soud uvedl, že aplikace §31 odst. 8 písm. b) daňového řádu nepřipadá v úvahu, protože správce daně neprokazoval existenci skutečností rozhodných pro použití právní domněnky, ale prováděl dokazování, kdy po ověření výše příjmů a výdajů stěžovatelky a jejího manžela dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla vytvořit zisk ve výši, jež by odůvodňovala její vklad do podnikání; za této situace byl oprávněn vyzvat stěžovatelku k prokázání, že vklady nepředstavují nezdaněné finanční prostředky, a bylo na stěžovatelce, aby dle §31 odst. 9 daňového řádu prokázala tuto skutečnost pro ověření správnosti údajů v daňovém přiznání. Soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že správce daně postupoval v rozporu se zákonem, když v roce 1996 uplatnil roční sazbu odepisování v prvním roce odepisování u automobilu Mazda, neboť za odepisování nelze ve smyslu §26 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb. za zahrnutí do výdajů (nákladů) považovat odpis v nulové výši; pokud tedy stěžovatelka v roce 1995 neuplatnila žádnou částku, pak rok 1996 byl prvním rokem odepisování.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že podle §31 odst. 9 daňového řádu není správce daně oprávněn vyzývat k prokázání vkladů do podnikání a ani k prokázání zdroje a původu těchto peněžních prostředků. Podle nálezu Ústavního soudu č. 130/1996 Sb. nemůže totiž správce daně vyzvat daňový subjekt k čemukoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí on sám. Z toho stěžovatelka dovozuje, že aby byl daňový subjekt povinen prokazovat zdanění vlastních vkladů, musí nejprve tvrdit, že tyto finanční prostředky pocházejí z peněz již zdaněných nebo od daně osvobozených. V prvé řadě byla stěžovatelce při ústním jednání dne 7. 10. 1998, které předcházelo zmíněným výzvám, uložena neplatně povinnosti sdělit a doložit, zda byl osobní vklad do podnikání již před vložením zdaněn, resp. uvést zdroj a původ těchto peněz, z důvodu, že protokol o ústním jednání neobsahuje základní náležitosti rozhodnutí dle §32 odst. 2 daňového řádu, a tak z daného úkonu nelze dovozovat žádné právní důsledky. Dále stěžovatelka zastává názor, že pokud vykáže ve svém účetnictví vklad vlastních peněžních prostředků, nelze toto vykládat jako její tvrzení, že tyto prostředky již zdanila nebo že dani nepodléhají; znamená to pouze tvrzení, že o těchto prostředcích začala účtovat, a na tomto tvrzení není co prokazovat. Stěžovatelka má rovněž za to, že shora citované výzvy jsou ve smyslu §32 odst. 7 daňového řádu neplatné, neboť neobsahují náležitosti rozhodnutí (§32 odst. 2 písm. a), d) daňového řádu), protože v nich nejsou uvedeny předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, a neobsahují označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, jak je uvedeno ve vyhlášce č. 588/1990 Sb. Dle stěžovatelky tak nebyly splněny podmínky pro vyměření daně podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 daňového řádu, protože správce daně nevyzval stěžovatelku k dokazování zákonným způsobem. Dále stěžovatelka uvádí, že sice neupřesnila zdroje svých příjmů, avšak žádný právní předpis jí neukládá povinnost nějakou evidenci těchto příjmů vést, a tedy jí v tomto ohledu neukládá mít k dispozici důkazní prostředky. Výše uvedený postup správce daně mělo umožnit ustanovení §42 daňového řádu, jež však nikdy nenabylo účinnosti a posléze bylo ze zákona vypuštěno, čímž zákonodárce dal najevo, že prokazování zdanění finančních prostředků nebude od poplatníků požadovat. Kromě toho správce daně nevysvětlil, z jakého důvodu mají být vložené finanční prostředky příjmem právě roku 1996, resp. neprokázal skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky dle §31 odst. 8 písm. b) daňového řádu; neuvedl ani skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví dle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu; neexistuje žádná právní úprava, na základě které by finanční orgány mohly považovat vložené finanční prostředky za příjmy roku 1996. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka polemizuje s názorem Ústavního soudu uvedeným v nálezu (pozn.: správně usnesení) sp. zn. IV. ÚS 323/99, dle kterého je správce daně oprávněn vyzvat daňový subjekt k prokázání, zda vložené finanční prostředky již byly zdaněny, neboť o nich daňový subjekt účtoval. Tento názor stěžovatelka pokládá za protiprávní, nelogický, účelový, diskriminační, protože jedna skupina je nucena prokazovat nabytí či zdanění majetku, a také bez řádného odůvodnění. Za příklad dává rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 144/2000, jenž dle stěžovatelky důsledně vychází z právních předpisů. Dále stěžovatelka polemizuje i s názorem správce daně, pokud jde o výši uplatnění odpisu u automobilu Mazda, přičemž poukazuje na §26 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., dle kterého poplatník není povinen odpisy uplatnit, z čehož dle ní vyplývá, že může uplatnit i odpisy nižší, tj. i ve výši Kč 0,--, jak učinila v roce 1995, a tak rok 1996 byl druhým rokem odepisování. Při doměření pak měl správce daně ve smyslu §16 odst. 8 daňového řádu zohlednit neuplatněnou část odpisů, a to jak v roce 1995, tak 1996.
Proti postupu krajského soudu pak stěžovatelka namítá, že v odůvodnění rozsudku vůbec neuvedl, jak dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní "břemeno" dle §31 odst. 9 daňového řádu, a podle jakých ustanovení mohly finanční orgány na ní požadovat prokázání zdanění vložených finančních prostředků, příp. jejich osvobození od daně. Dále soud nezdůvodnil svůj názor, že výzvy byly vydány v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu; pokud jde o označení správce daně, ten, jak je uveden na předmětných výzvách, neexistuje. Dále stěžovatelka pokládá názor soudu, že institut výzvy podle §31 odst. 9 daňového řádu není rozhodnutím, její splnění nelze vynutit a její nesplnění se odráží v důkazní rovině, za rozporný s §32 odst. 1 daňového řádu, k čemuž dospívá výkladem §43 a §48 odst. 2 daňového řádu. Vzhledem k absenci řádného zdůvodnění rozsudku soud porušil §157 odst. 2 a 3 o. s. ř. Proto stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně vyslovil názor, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno. Soud se všemi žalobními námitkami zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a na svém hodnocení trvá, přičemž pro stručnost odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dle názoru Finančního ředitelství v Brně se jedná o návrh podaný po lhůtě (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a tak navrhuje Ústavnímu osudu jej odmítnout. Pokud by se Ústavní soud s tímto názorem neztotožnil, navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Přitom poukazuje na to, že pokud stěžovatelka účtovala o osobním vkladu do podnikání, byl správce daně oprávněn ji vyzvat k prokázání, zda vložené prostředky již byly zdaněny, příp. že nejsou předmětem daně nebo jsou od daně osvobozeny, a dále k prokázání způsobu jejich nabytí. Stěžovatelka nebyla předmětnými výzvami nucena ke zpětnému vedení nějaké evidence. Správce daně po ověření výše příjmů a výdajů stěžovatelky a jejího manžela dospěl k závěru, že příslušná výše vkladů do podnikaní není odůvodněná, a tak vyzval stěžovatelku k prokázání skutečnosti rozhodné pro ověření správnosti údajů v daňovém přiznání (v souvislosti s §23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb.). Protože uvedená částka byla zaúčtována v roce 1996, zvýšil správce daně základ daně za toto zdaňovací období, když předtím stěžovatelka neprokázala svá tvrzení, že finanční prostředky, tvořící částku osobního vkladu, již byly zdaněny, resp. že byly osvobozeny nebo nebyly předmětem daně. Finanční ředitelství poukázalo na to, že shodně danou otázku posoudil Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 323/99 a Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudcích sp. zn. 10 Ca 75/2000 a 10 Ca 326/98. K namítanému porušení §31 odst. 8 písm. b) daňového řádu finanční ředitelství uvedlo, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť žádná právní domněnka ohledně posouzení vkladů do podnikání není zákonem upravena. Dále finanční ředitelství sdělilo, že pokládá předmětné výzvy za platné, neboť daňový řád nevyžaduje přesné označení správce daně a u výzev nechybí právní předpisy, podle kterých byly vydány. Finanční ředitelství se vyjádřilo i k otázce odepisování automobilu Mazda, kdy dle jeho názoru nezahrnutím odpisu do nákladů v roce 1995 nedošlo k odepisování pro účely zákona č. 586/1992 Sb., a proto mohl být v roce 1996 uplatněn odpis pouze do výše roční sazby v prvním roce odepisování. K k porušení §16 odst. 8 daňového řádu nedošlo, neboť správce daně nemohl neuplatněnou část v roce 1996 zohlednit, když uplatnil celou část odpisu ve výši roční odpisové sazby v prvním roce odepisování. Finanční ředitelství poukazuje také na skutečnost, že k dodatečnému vyměření daňové ztráty nedošlo postupem podle pomůcek, ale že se postupovalo v souladu s §50 odst. 6 daňového řádu. Finanční úřad ve Znojmě se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poukazuje-li finanční ředitelství na to, že ústavní stížnost nebyla podána včas, ze spisu Krajského soudu v Brně vyplynulo, že napadený rozsudek by stěžovatelce doručen dne 24. 6. 2002, a z razítka podací pošty na obálce, v níž byla ústavní stížnost doručena, bylo zjištěno, že tato byla podána k poštovní přepravě dne 22. 8. 2002. Z uvedeného je zřejmé, že lhůta ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla dodržena. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem finančních orgánů a soudu na to, zda správce daně je oprávněn požadovat na daňovém subjektu prokázání původu a zdroje finančních prostředků, resp. zda tyto byly již zdaněny, pokud jím byly vloženy do podnikání a pokud o nich bylo takto účtováno, a to za situace, kdy dosavadní příjmy a výdaje tak, jak vyplynuly z daňových přiznání, takovéto vklady neodůvodňují. Ústavní soud se danou právní problematikou zabýval již ve svém usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 323/99, a naposledy také ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. II. ÚS 750/2000, v nichž dospěl k závěru, že takovéto oprávnění správci daně svědčí. Byť se jednalo o případy v podrobnostech odlišné (např. se v uvedených případech jednalo o vytýkací řízení dle §43 daňového řádu), nemá Ústavní soud důvod se od závěrů v těchto rozhodnutích uvedených odchylovat. Jestliže tedy stěžovatelka jako fyzická osoba - podnikatelka zaúčtovala vklady do podnikání, přičemž u správce daně vznikly na základě dokazování daňovými přiznáními stěžovatelky a jejího manžela pochybnosti, zda se ve skutečnosti namísto vkladu nejedná o nezdaněné příjmy, správce daně důvodně (a v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu) vyzvat stěžovatelku k ozřejmění a prokázání původu vložených finančních prostředků. Stěžovatelka však původ peněz neprokázala a ani k tomuto účelu nenavrhla relevantní důkazy, a tak ve vztahu ke svému tvrzení, že se jedná o vklad do podnikání, neunesla důkazní "břemeno". Pokud správce daně za dané situace - a s ohledem na dosavadní příjmy stěžovatelky - vyvodil, že se jednalo o ostatní příjmy dle §10 zákona č. 586/1992 Sb., a to v roce, kdy byla předmětná částka do účetnictví stěžovatelky vnesena (tj. 1996), jedná se o otázku volného hodnocení důkazů, do níž se Ústavní soud necítí být ve smyslu své předchozí judikatury oprávněn zasahovat.
K námitce nesprávného postupu správce daně dle §31 odst. 5 daňového řádu Ústavní soud uvádí, že dle uvedeného ustanovení finanční orgány vůbec nepostupovaly. To stejné platí i pro námitku nesprávné interpretace a aplikace §31 odst. 8 písm. b) daňového řádu. Namítá-li stěžovatelka neplatnost uvedených výzev správce daně, Ústavní soud nezjistil, že by uvedená výzva neobsahovala předpis, podle kterého byla vydána, a tak nebylo třeba zabývat se námitkou stěžovatelky ohledně údajné nesprávnosti názoru krajského soudu, že výzva není rozhodnutím dle §32 daňového řádu (pozn.: tento názor má své opodstatnění a ostatně není osamocený); ve vztahu k nesprávnému označení správce daně ("Finanční úřad Znojmo" namísto "Finanční úřad ve Znojmě") pak je Ústavní soud stejného názoru jako krajský soud, k čemuž je třeba poznamenat, že argumentace stěžovatelky v tomto bodě je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva. Pokud jde o odpisování automobilu Mazda, Ústavní soud konstatuje, že danou otázkou se podrobně zabývalo finanční ředitelství i krajský soud a jejich závěry jsou natolik výstižné, že nezbývá než na ně stěžovatelku odkázat. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, jak by mohl správce daně ve smyslu §16 odst. 8 daňového řádu v dodatečném výměru zohlednit odpis za rok 1995, když s odepisováním bylo započato až v roce 1996.
Namítá-li stěžovatelka nedostatečné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud má za to, že uvedená námitka ve své podstatě směřuje proti jeho právním závěrům, přičemž samotný nesouhlas s právními názory obecných soudů, jak Ústavní soud opakovaně uvádí, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti; kromě toho dle názoru Ústavního soudu se krajský soud zabýval a vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a jeho závěry ve věci učiněné jsou výstižně a dostatečně v napadeném rozsudku zdůvodněny.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
Vojtěch Cepl předseda senátu