Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.03.2001, sp. zn. II. ÚS 580/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 45/21 SbNU 401 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.580.2000

sp. zn. II. ÚS 580/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti Ing. R. W., proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, takto: Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, byla obžalovaná Ing. R. W. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) uznána vinnou tím, že v době od 30. 9. 1994 do 18. 11. 1996 v O., okr. Opava ke škodě R. W. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka) ponechala v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek (nedokončenou rostlinnou výrobu, nářadí a stroje, materiálové zásoby a hospodářská zvířata) v ceně 526 926,06 Kč, představující část jím vůči ZD O. uplatněných nároků dle zák. č. 229/1991 Sb., a zák. č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který na základě plné moci, kterou jí dne 30. 12. 1992 udělil, převzala od zmíněného družstva v době od 26. 7. 1993 do 2. 12. 1993 a přes jeho urgence mu jej odmítla vydat, tedy přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu, čímž spáchala trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a za to byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému R. W. škodu ve výši 526 926, 06 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. W. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatelky zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud převzal skutková zjištění z obžaloby. Skutkové zjištění, že předmětný majetek stěžovatelka ponechala v době od 30. 9. 1994 do 18. 11. 1996 v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., okresní soud ve svém rozsudku nezdůvodnil. Přitom počátek páchání údajného trestného činu zpronevěry datoval bez zjevné souvislosti dnem 30. 9. 1994, kdy došlo k tomu, že stěžovatelka poškozenému R. W. vypověděla plnou moc, na základě které byla oprávněna jej zastupovat při převzetí jeho restitučních podílů. Soudy podle stěžovatelky tento nonsens z obžaloby převzaly, aniž k tomu podaly konkrétnější zdůvodnění. Rovněž ukončení páchání údajného trestného činu datem 18. 11. 1996 soudy vůbec neodůvodnily a rovněž k tomuto datu neprovedly žádný důkaz. Dále podle stěžovatelky skutkové zjištění, že stěžovatelka ponechala v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek R. W. v hodnotě 526 926, 06 Kč, rovněž nemá oporu v provedených důkazech, a také zde soudy obou stupňů, zejména skutkové zjištění o výši způsobené škody, nijak nezdůvodnily. Soudy obou stupňů podle stěžovatelky zákonem stanovený způsob zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nerespektovaly, dokonce ani neprovedly žádný důkaz, který by jim umožnil zjistit skutečnou hodnotu spoluvlastnického podílu R. W. , a nedostály tak své povinnosti vyplývající z ust. §2 odst. 5, §2 odst. 6 tr. řádu ani povinnosti dle ust. §125 tr. řádu. Dále stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu tvrzení, že R. W. je vlastníkem majetku konkrétně vymezeného ve vydávacím aktu, a to jeho výlučným vlastníkem, toto tvrzení je podle stěžovatelky v rozporu s fakty, tj. s tím, co z oněch listin skutečně vyplývá. Rovněž v rozporu se skutečností podle stěžovatelky je zjištění odvolacího soudu, že Okrasné školky O. , s. r. o., drží nadále spoluvlastnický podíl poškozeného R. W. z právního důvodu, který odpadl, aniž uvádí, jaká právní skutečnost toto způsobila. Vadný je podle stěžovatelky i závěr odvolacího soudu, že i kdyby podíl R. W. byl ve spoluvlastnictví 31 osob, pak podle zákona o hospodaření se společnou věcí o zrušení spoluvlastnictví rozhodují spoluvlastníci, což nezbavuje spoluvlastníka oprávnění domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy - soud prvního stupně i soud odvolací - učinily ohledně oprávnění stěžovatelky nakládat a povinnosti vydat spoluvlastnický podíl R. W. a jeho skutečné hodnoty (tj. tvrzené výše škody) skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, čímž se rozhodnutí vymykají z mezí ust. §2 odst. 6 tr. řádu a §2 odst. 5 tr. řádu, neboť nedostály ani povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vedlo k vadnému právnímu závěru, že je stěžovatelka povinna vydat R. W. věci v hodnotě přes půl milionu Kč a tím si je měla přivlastnit a způsobit tím značnou škodu, přičemž měla jednat v úmyslu trestný čin spáchat, a tento závěr je podle stěžovatelky v zásadním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť z nich v žádné možné interpretaci nevyplývá. Tím je zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy v daném případě prolomena. Tím ovšem soudy obou stupňů nerespektovaly, že stěžovatelka může být stíhána jen způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), že věc má být spravedlivě projednána (čl. 36 odst. 1 Listiny), že soudy mají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu právům stěžovatelky (čl. 90 Ústavy), čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále stěžovatelka uvedla, že napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě rozhodl o její povinnosti zaplatit poškozenému náhradu škody, která nevznikla, neboť věci, které má ve spoluvlastnictví s ostatními osobami, nadále existují. Jejich hodnota nebyla náležitě zjištěna. Výkon tohoto rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti tohoto výroku může vzniknout poškozenému, neboť, jak stěžovatelka uvedla, nemá k dispozici tolik peněžních prostředků. Činností popsanou v napadeném rozsudku se nijak neobohatila, majetek R. W. zůstal v užívání obchodní společnosti. Jakýkoli způsob výkonu rozhodnutí by stěžovatelce podle jejího názoru způsobil citelnou újmu. Ústavní soud nejprve zvážil podmínky a okolnosti, které ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí uvádí. Vzhledem k tomu, že soud neměl dosud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, neodpovídalo by veřejnému zájmu návrh na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí zamítnout. Ústavní soud shledal věrohodným i to, že újma, kterou by způsobila vykonatelnost výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí, by byla pro stěžovatelku nepoměrně vyšší než ta, jaká by vznikla při zamítnutí návrhu stěžovatelky. V důsledku toho byl Ústavní soud názoru, že vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí je ve shodě s podmínkami, stanovenými v ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 580/2000, Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti výroku, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. W. , nar. 4. 11. 1942, bytem O. , ul. Svobody č. 129, částku ve výši 526 926, 06 Kč, v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, a vykonatelnost odložil do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatelky podané dne 2. 10. 2000, vedené pod sp. zn. II. ÚS 580/2000. Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 2 T 26/97, vedený u Okresního soudu v Opavě, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Opavě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a vyjádření poškozeného R. W. k projednávané věci. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 8. 1. 2001, odkázal s ohledem na absenci spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 2 T 26/97, na stanovisko soudu prvního stupně obsažené ve výroku a v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9. 9. 1999. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 12. 1. 2001, uvedl, že výslechem svědků, listinnými důkazy i z výpovědi samotné stěžovatelky byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z listinných důkazů a z výpovědi předsedy ZD, uvedl dále mj. odvolací soud, plyne, že poškozenému R. W. byl vydán konkrétně vymezený majetek a že byl tento majetek skutečně a nikoliv jen účetně vydán tehdy zástupkyni poškozeného, tj. stěžovatelce, nepopírá ani ona. Vydáním tohoto konkrétního, vymezeného majetku nebylo založeno žádné spoluvlastnictví poškozeného a dalších oprávněných osob, jak tvrdí stěžovatelka. A i kdyby takové spoluvlastnictví založeno bylo, nezbavuje to poškozeného jako nesporného vlastníka, byť menšinového podílu, práva použít prostředků ochrany vlastnického práva. Mezi tato práva patří nepochybně právo domáhat se vydání věcí proti tomu, kdo předmět spoluvlastnictví neprávem zadržuje. Za zcela nepřiléhavou považuje pak odvolací soud právní argumentaci stěžovatelky, že jako menšinový spoluvlastník se poškozený nemůže sám, bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, domáhat vydání celých věcí i těch podílů, které mu nepatří. Poškozený se domáhal vydání pouze svého podílu, který představuje jemu vydané věci. K tomu souhlas údajných spoluvlastníků nepotřebuje a chování stěžovatelky bylo proto správně vyhodnoceno tak, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, čímž se dopustila trestného činu zpronevěry podle ust. §248 tr. zák. Právní názor stěžovatelky by podle odvolacího soudu ve svém důsledku zasahoval do ústavou zaručeného vlastnického práva poškozeného. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky zcela zamítnuta. Dále krajský soud uvedl, že nejsou dány zákonné důvody pro to, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatelka řadu let neoprávněně disponuje s majetkem poškozeného, pobírá z jeho majetku užitky a uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím poškozenému, by neznamenalo pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout poškozenému. Okresní státní zastupitelství v Opavě ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2000, které Ústavní soud obdržel dne 4. 1. 2001, uvedlo, že napadená rozhodnutí považuje za odpovídající učiněným skutkovým zjištěním i zákonu. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se dopisem ze dne 22. 12. 2000 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Poškozený R. W. ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 5. 1. 2001, uvedl, že nesouhlasí s tím, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí, a dále nesouhlasí s tím, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, nesouhlasí dále s mnoha výroky v ústavní stížnosti. Poškozený dále ve svém vyjádření uvádí, že nesouhlasí s výrokem stěžovatelky, že se jí způsobí nepoměrně vyšší újma při výkonu rozhodnutí, než jaká škoda by jí vznikla při odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka podle něj disponuje značným majetkem v prostorech okrasných školek, strojovém parku, novým traktorem, skříňovou Avií, nakladačem, novým osobním autem, vlastním rodinným domkem, 4 bytovým činžovním domem atd. Poškozený je přesvědčen, že stěžovatelka způsobila na cizím majetku značnou škodu tím, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, proto souhlasí s rozhodnutím nalézacího soudu o povinnosti obžalované zaplatit poškozenému škodu ve výši 526 926, 06 Kč, což představuje hodnotu majetkového podílu poškozeného vydaného ZD O. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána důvodně. Stěžovatelka neměla být trestně stíhána, a pokud k tomu vůbec došlo, je správný původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 1998, č. j. 2 T 26/97-139, případně již usnesení vyšetřovatele ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na č. l. 126 vyšetřovacího spisu II, na jejichž odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Vztah mezi stěžovatelkou, resp. obchodní společností Okrasné školky O. , s. r. o., a poškozeným R. W. je vztahem občanskoprávním a jednání nyní již odsouzené stěžovatelky nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle ust. §248 tr. zák. a ani jiného obdobného trestného činu. Již z obsahu samotného trestního spisu vyplývá, že trestní stíhání stěžovatelky bylo původně odloženo (usnesení Okresního úřadu vyšetřování Opava ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na č. l. 126 svazek II spisu), podaná obžaloba vrácena soudem státnímu zástupci k došetření (usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 44 svazek I spisu), stěžovatelka zproštěna obžaloby (rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 139 svazek I spisu). Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, sp. zn. 4 To 285/98, na č. l. 166 svazek I spisu) a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem napadeným ústavní stížností byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků na zkušební dobu osmnácti měsíců, povinnost k náhradě škody poškozenému R. W. ve výši 526 926, 06 Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odsuzující rozsudek vychází z velmi zjednodušené úvahy, že stěžovatelka převzala na základě plné moci udělené poškozeným R. W. v době od 26. 7. do 2. 12. 1993 majetek od ZD O. pozůstávající z nedokončené rostlinné výroby, nářadí, strojů, materiálových zásob a hospodářských zvířat, z něhož zhruba 1/3 náležela poškozenému z nároků uplatněných podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tento ponechala v obhospodařování obchodní společnosti Okrasné školky O. , s. r. o., a poté, co vypověděla poškozenému plnou moc (č. l. 131 přílohy č. l. 20) jej přes urgence odmítla vydat R. W. Ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. zní: "Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci." Aplikace zákonných znaků skutkové podstaty v daném případě je formalistická, násilná a odporuje logickému postupu. Z řady písemných vyjádření ZD O., z výpovědi svědka A. B. (a soud z tohoto zjištění vychází) stěžovatelka přejímala majetek, který částečně uspokojoval majetkové nároky nejen poškozeného, ale i dalších asi 30 osob. Podíl poškozeného byl stanoven dohodou přes 30 %, stejně tak i cena předávaného majetku. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví. V tomto případě u předaných věcí nejde o vlastnictví ke konkrétním věcem, ale o spoluvlastnický podíl, o jehož vypořádání by bylo nutno se dohodnout s ostatními spoluvlastníky. Dalším znakem je přisvojení si cizí věci - tedy získání trvalé dispozice s ní. I v tomto směru se naráží na problém, že nešlo o jednotlivou věc nebo věc druhově určenou (částečně provedená orba, setí a pod.). Poškozenému byla podle možností obchodní společnosti pohledávka uhrazována ( sele, vánoční stromek apod.). Při tom ani celková výše pohledávky není bezpečně stanovena tak, aby o ní nebylo pochybností. Právě na její výši závisí přísnější právní kvalifikace podle dalších odstavců ust. §248 tr. zák. Problematické je stanovení doby trestné činnosti. Napadený rozsudek shodně s obžalobou stanovuje počátek dnem, kterým stěžovatelka vypověděla poškozenému plnou moc. Konec trestné činnosti rozsudek zjišťuje bez jakéhokoliv bližšího objasnění dnem 18. 11. 1996. Toto datum ani v obžalobě ani v odsuzujícím rozsudku specifikováno není. Ze spisu rovněž nelze zjistit, proč by tímto datem měla trestná činnost stěžovatelky skončit. Protiprávní stav by mohl skončit pouze vydáním majetku poškozenému nebo úhradou pohledávky, což se však, jak z dalšího plyne, nestalo. Skutková zjištění obecných soudů (okresního i krajského) nemají oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odporuje ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Právní závěr o vině stěžovatelky z nich v žádném možném výkladu nevyplývá. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry patří otázka zavinění. Okresní soud se v rámci vázanosti názorem odvolacího soudu ( ust. §264 odst. 1 tr. řádu) vypořádává s otázkou zavinění formou úmyslu eventuálního. Stěžovatelka věděla, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu (vlastnického práva) a pro případ, že jej způsobí, byla s tím srozuměna. Obhajobu stěžovatelky, že po vypovězení plné moci, výpovědi nájmu z pozemků a nepostoupením pohledávek, rozpočetla vydaný majetek na ty restituenty, kteří podepsali smlouvy o postupu pohledávek s tím, že transformační podíl poškozeného je dosud v držení zemědělského družstva, má za vyvrácenou přípisy zemědělského družstva, že ve vydaném majetku byl i podíl poškozeného. Oba závěry jsou v logickém rozporu. Především však jde o naplnění základní materiální podmínky, aby jednání stěžovatelky bylo možno trestně hodnotit. Tou je nebezpečnost činu pro společnost. Při stanovení její výše a stupně nutno vycházet z ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona, že je určována zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V průběhu celého trestního řízení byl shromažďován důkazní materiál velkého rozsahu a vesměs občanskoprávního charakteru, svědčící o neustále probíhajícím jednání mezi stěžovatelkou, poškozeným, obchodní společností Okrasné školky O. , s. r. o. a ZD O. o vypořádání majetkových nároků, které dosud není skončeno. Majetkové nároky plynoucí z restituce, vypořádání majetkových podílů a z transformace nejsou doposud úplně a beze zbytku vyrovnány. Jde o zdlouhavý, složitý vývojový proces, jehož cílem je uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém základě. Součástí tohoto procesu je jednání stěžovatelky a ostatních osob a ekonomických subjektů. Proto nelze jednání stěžovatelky pojímat z hlediska trestního zákona. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal, že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. března 2001