ECLI:CZ:US:1998:2.US.60.97
sp. zn. II. ÚS 60/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS60/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) K.Z., 2) L.U., 3) J.U., 4) M.P., 5) L.V., všichni zastoupeni JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.11. 1996, č.j. 15 Co 686/9546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15.9. 1995, č.j. 12 C 208/94-33 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.11. 1996, č.j. 15 Co 686/95-46, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na určení povinnosti V.E.Z., s.p. H.K., jako povinné osobě, uzavřít s nimi dohodu o vydání p.p. č. 312 (podle současného stavu p. p. č. 312/1, 312/2) zapsané na LV č. 96 pro k.ú. P., obec H.K. u Katastrálního úřadu v H.K. Svůj nárok jako oprávněné osoby opíraly o zákon č. 403/1990 Sb.
I I. ÚS 60/97
Oba soudy správně dovodily, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zák.č. 403/1990 Sb. V řízení však nebylo prokázáno, že by povinnou organizaci k vydání pozemku písemně vyzvali.
Bylo však prokázáno, že prvý stěžovatel požádal o finanční náhradu za odňatý movitý a nemovitý majetek dopisem, ze dne 26.10. 1990, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jehož kopii doručil povinné osobě. V důsledku této jeho žádosti mu byla ministerstvem poskytnuta náhrada za zbouraný dům č.p. 80, který byl postaven na předmětné parcele. Parcela samotná však vydána nebyla a stěžovateli se v soudním řízení nepodařilo prokázat, že by tuto výzvu proti povinné osobě uplatnil.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti však uvádějí, že prý stěžovatel sám vyzval v říjnu 1990 povinnou osobu k vydání pozemku. V soudním řízení bylo datum
upřesněno na 26.10. 1990.
Dále uvádějí, že na základě dopisu povinné osoby ze dne 3.1. 1991 požádal prvý stěžovatel, prostřednictvím svého právního zástupce, jmenované ministerstvo jen o přiznání finanční náhrady za demolovaný dům. Žádnou jinou výzvu k vydání předmětné parcely neučinil, neboť se domníval, že je pokryta jeho podáním ze dne
26.10. 1990.
Stěžovatelé u soudů obou stupňů podání výzvy na vydání p.č. 312 neprokázali, a jak uvádí sami v podané ústavní stížnosti, nepodařilo se jim dohledat konkrétní listinu, která by obsahovala formálně správné znaky výzvy ve smyslu citovaného zákona.
Prvý stěžovatel při řízení soudu prvého stupně, jak vyplývá z rozsudku ve své účastnické výpovědi uvedl, že na počátku roku 1991 navštívil svého právního zástupce ve věci navrácení nemovitého majetku, nikoli uplatnění peněžité náhrady.
II.ÚS 60/97
Není proto bez zajímavosti, že ani advokátní kancelář nemůže ve věci předložit potřebný důkazní materiál.
Podle ustanovení §10 odst.4 zákona č. 403/1990 Sb. se nevydává pozemek, na kterém je umístěna stavba, která byla řízena až po převzetí pozemku státem. Pouze za takto nevydanou nemovitost - pozemek přísluší peněžitá úhrada podle §14 citovaného zákona.
Proto ve smyslu ustanovení §19 citovaného zákona bylo na oprávněné osobě, aby o vydání svých nemovitostí požádala dvěma výzvami
1) Podle odstavce 1 k vydání pozemku výzvou na povinnou osobu.
2) Podle odstavce 2 výzvu na příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle §14.
V obou případech bylo nutno výzvu uplatnit do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, tj. od 1.11. 1990.
Podání podle §19 odst.1 zák.č. 403/1990 Sb. nebylo v soudním řízení prokázáno, a proto nárok restituentů zanikl. Byla podána pouze výzva na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci podle odst. 3 §19 zák.č. 403/1990.
Pro úplnost je třeba dodat, že výzva ze dne 28.10. 1990 byla podána ještě před účinností zák.č. 403/1990 Sb., tj. před dnem 1.11. 1990, od kterého bylo možno podle zákona jednat.
Ze strany obou soudů byla v řízení poskytnuta účastníkům možnost ochrany jejich práv, věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v platnosti stěžovatelů, kteří se vyjadřovali k prováděným důkazům.
II.úS 60/97
Nebylo také zjištěno žádné porušení ústavnosti, a proto bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst.1 písm.c) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10.2. 1998