Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.05.2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 59/26 SbNU 125 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.621.2000

sp. zn. II. ÚS 621/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele F. K., o ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2000 proti rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca 467/99-29, za účasti Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca 467/99-29, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 467/99, a spis Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, týkající se řízení o restitučních nárocích stěžovatele, uplatněných podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), z něhož zjistil následující: Ze spisu Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, vyplývá, že stěžovatel podáním ze dne 4. 11. 1992 uplatnil u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok na vydání pozemků pův. poz. parc. č. 126/1, role, o výměře 0,5232 ha, a pův. poz. parc. č. 125, role, o rozloze 0,2212 ha, v katastrálním území Š. Tyto nemovitosti převedl stěžovatel na stát dvěma kupními smlouvami. Kupní smlouvou ze dne 4. 6. 1959, uzavřenou mezi stěžovatelem a Generálním investorem bytové a občanské výstavby při Krajském národním výboru v Ostravě, o prodeji části pozemku pův. poz. parc č. 126/1 za kupní cenu 10.296,- Kčs. Kupní smlouvou ze dne 27. 2. 1968, uzavřenou mezi stěžovatelem a Městským národním výborem v Havířově, o prodeji pozemku pův. poz. parc. č. 125 za kupní cenu 2.164,80 Kčs. Obě kupní smlouvy stěžovatel považoval za smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě]. Protože nebyly uzavřeny dohody o vydání pozemků mezi žadatelem a osobami povinnými, zahájil pozemkový úřad v souladu s ustanovením §9 odst. 9 zákona o půdě řízení o podaném návrhu. V případě pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 pozemkový úřad zjistil, že kupní smlouva ze dne 4. 6. 1959 byla uzavřena v době, kdy na pozemku již probíhaly stavební práce. Stát se tedy pozemku zmocnil a nakládal s ním jako vlastník, aniž by takovému úkonu předcházelo jakékoli řízení, anebo aniž by k takovému postupu byl oprávněn ze zákona. Za této situace projev vůle stěžovatele nebyl svobodný a tuto kupní smlouvu proto uzavřel v tísni. Pozemkový úřad dále dovodil, že vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy byl již pozemek zabrán pro výstavbu, stěžovatel nemohl jejím uzavřením pozbýt zdroj obživy, a prodej pozemku pro něj tedy nemohl být nápadně nevýhodný, když i kupní cena byla stanovena podle cenového předpisu platného v době prodeje pozemku. Pozemkový úřad proto návrhu na vydání pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 nevyhověl, neboť obě podmínky, tedy tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, musí být při uzavření kupní smlouvy splněny kumulativně. Pokud jde o prodej pozemku pův. poz. parc. č. 125, stěžovatel uvedl, že v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968 byl předvolán na Městský národní výbor v Havířově, kde mu bylo sděleno, že tento pozemek je určen k výstavbě řadových garáží a pokud pozemek neprodá, bude mu vyvlastněn. Stěžovatel však nepředložil žádné důkazy, které by prokázaly, že mu skutečně bylo před uzavřením kupní smlouvy vyhrožováno vyvlastněním. Z dostupných listin pozemkový úřad zjistil, že výstavba řadových garáží na uvedeném pozemku byla řádně povolena, navíc podle tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, důvod pro vyvlastnění pozemku v tomto případě nebyl dán. Pozemkový úřad proto dospěl k závěru, že druhou kupní smlouvu stěžovatel neuzavřel pod tíhou bezprávné pohrůžky a není tedy splněna ani první podmínka pro vydání pozemku podle zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, pozemkový úřad dovodil, že podmínky při uzavírání této kupní smlouvy nebyly nápadně nevýhodné. V odůvodnění opravného prostředku stěžovatel uvedl, že oba pozemky obhospodařoval společně se svou rodinou. Výnos z pozemků představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho manželku, děti a nemocnou matku, protože jeho pracovní výdělek byl nízký a manželka nepracovala. Největší užitek poskytoval pozemek pův. poz. parc. č. 126/1, který byl nejúrodnější a navazoval přímo na hospodářství. Asi jeden rok před sepsáním kupní smlouvy byly na pozemku započaty stavební práce, aniž by ke vstupu na pozemek stěžovatel dal povolení. Za této situace již nemohl pozemek dál využívat k zemědělské výrobě a musel proto vysekávat příkopy a neužitky, aby zabezpečil krmení pro krávu, která byla pro výživu jeho rodiny nezbytná. Když byl v roce 1968 nucen prodat i pozemek pův. poz. parc. č. 125, nemohl již krávu chovat. Neoprávněným zásahem státu byl připraven o půdní základnu a tím se zhoršila životní úroveň jeho rodiny. Za nápadně nevýhodné podmínky u obou kupních smluv stěžovatel považuje nízkou cenu a zejména pak okolnost, že pozemky sloužily k obživě jeho rodiny. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca 467/99-29, uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V případě převodu pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 se Krajský soud v Ostravě ztotožnil se závěrem pozemkového úřadu, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni, a vzhledem k tomu, že ani stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňoval, soud se dál zabýval pouze otázkou, zda kupní smlouva byla uzavřena současně i za nápadně nevýhodných podmínek. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v daném případě nebylo prokázáno, že kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem a nelze tak usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění, a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Tento závěr nezpochybnil ani stěžovatel, když pouze uvedl, že cena byla nízká. K námitce stěžovatele, že pozemky zemědělsky využíval, krajský soud uvedl, že tomu tak nemohlo být v době před uzavřením kupní smlouvy, neboť v důsledku jejich využití ke stavebním účelům, z nich v této době již stěžovatel žádný hospodářský užitek neměl. Žádný z provedených důkazů tedy existenci nápadně nevýhodných podmínek neprokazuje. Ohledně pozemku pův. poz. parc. č. 125 krajský soud potvrdil závěr pozemkového úřadu, že kupní smlouva ze dne 27. 2. 1968 nebyla uzavřena v tísni. Námitku stěžovatele, že smlouvu podepsal pod pohrůžkou vyvlastnění nemovitosti, soud považoval za neprokázanou, když zápis z jednání, jak uvedl sám stěžovatel, nebyl pořízen, a provedení jiných důkazů stěžovatel nenavrhl. Za situace, kdy nebyla prokázána tíseň při uzavírání této kupní smlouvy, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se zkoumáním nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že orgány veřejné moci, které napadená rozhodnutí vydaly, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry a příslušný právní předpis pak nesprávně interpretovaly. Kupní smlouva ze dne 4. 6. 1959 byla podepsána v době, kdy stát již na předmětných pozemcích vykonával stavební práce, ačkoli k tomu původní vlastník - stěžovatel nedal svolení. Stát si tak počínal vůči předmětu vlastnictví stěžovatele svémocně, bezprávně mu odebral hlavní obsah vlastnického práva, spočívající v právu předmět vlastnictví držet, užívat, požívat a nakládat s ním, čímž došlo k porušení ústavně garantovaného práva vlastnit věc (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatel nutně potřeboval předmětné pozemky pro obživu svou a své rodiny a rozhodně neměl zájem je prodávat. Faktickým bezprávným jednáním státu byl k prodeji dohnán, přičemž kupní cena, která mu byla vyplacena, zdaleka nebyla ekvivalentem ztráty, kterou stěžovatel prodejem utrpěl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány veřejné moci vyložily skutečnost, že stát začal pozemky stěžovatele bezprávně držet a užívat, jako argument v neprospěch stěžovatele, když konstatují, že ke dni uzavření kupní smlouvy již stěžovatel pozemky fakticky neužíval, nepožíval a nedržel, a tudíž se jeho hospodářská situace podpisem smlouvy nemohla zhoršit. Dále uvádí, že vytvoření nápadně nevýhodných podmínek bylo v jeho případě výsledkem dlouhou dobu trvajícího procesu a tento stav nelze vázat jen na okamžik podpisu pro stěžovatele nevýhodné kupní smlouvy. Stěžovatel se domnívá, že nápadně nevýhodné podmínky nelze posuzovat pouze s ohledem na to, zda kupní cena byla stanovena podle tehdy platných cenových předpisů a pokud ano, lze ji proto považovat za adekvátní, ale je zde nutno zohlednit fakt, že podpisem kupní smlouvy stěžovatel pozbyl vlastnictví k věci, která byla pro něj a pro jeho rodinu existenčně důležitá. Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, a Krajský soud v Ostravě jako účastníky řízení a 1) Město Havířov, 2) Českou republiku, zastoupenou Okresním úřadem v Karviné, 3) Lesy ČR, s. p., 4) OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz a 5) Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvádí, že v případě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968 se nejednalo o pozemek, který byl použit pro výstavbu dříve, než bylo provedeno majetkoprávní vypořádání, přičemž existence tísně při jejím uzavírání nebyla prokázána ani jinými důvody. Situace popsaná v ústavní stížnosti se proto vztahuje pouze na kupní smlouvu ze dne 4. 6. 1959. Připouští, že kupní cena, kterou stěžovatel v obou případech obdržel, byla bezpochyby nízká, nicméně byla stanovena podle závazných cenových předpisů, tehdy platných, a stejně byly oceněny i nemovitosti ostatních vlastníků, kteří v té době kupní smlouvy se státem uzavírali. Pozemkový úřad dále uvádí, že při posuzování existence tísně zohlednil fakt, že předmětné pozemky tvořily jeden z hlavních zdrojů obživy stěžovatelovy rodiny. Tato situace však již netrvala v době podpisu kupní smlouvy, neboť pozemky byly zabrány pro výstavbu asi jeden a čtvrt roku předtím, a proto již nemohly vlastníkovi poskytovat užitek. Pozemkový úřad dále dovozuje, že obě podmínky pro vydání nemovitosti podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) musí existovat kumulativně v době, kdy je právní úkon učiněn. Pokud existence, byť jedné z těchto podmínek (v tomto případě se jedná o zhoršení možnosti obživy), právnímu úkonu časově předchází, nelze dovodit naplnění uvedeného restitučního důvodu. Pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že v daném případě byl i přes značný časový odstup zjištěn všemi dostupnými prostředky skutečný stav věci, všechny shromážděné důkazy řádně zhodnoceny a právní závěr učiněn v souladu se zákonem o půdě. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu navrhuje, aby ústavní stížnost zamítl. Námitku stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, považuje za nedůvodnou, neboť toto ustanovení zaručuje především ochranu existujícího vlastnického práva, nikoliv nároku na něj (v tomto odkazuje na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 115/94). Krajský soud se domnívá, že ani s tvrzením, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze souhlasit, když krajský soud v posuzované věci nařídil jednání, napadené správní rozhodnutí přezkoumal a věci rozhodl, přičemž ze skutečnosti, že krajský soud opravný prostředek neshledal důvodným, nelze dovodit porušení práva na soudní ochranu. Krajský soud ve svém vyjádření dále konstatuje, že podaná ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v hierarchii obecných soudů, která by byla oprávněna přezkoumávat meritorně pravomocný rozsudek. Lesy ČR, s. p., ve svém vyjádření uvádí, že závěry učiněné v napadených rozhodnutích považují za právně i věcně správná a navrhují Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl. OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Dále upozorňuje na skutečnost, že pozemky byly po převodu do vlastnictví státu zastavěny převážně rodinnými domky, a odkazuje na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Město Havířov se přípisem ze dne 15. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Okresní úřad v Karviné, finanční referát, se přípisem ze dne 19. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne 9. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení zákona o půdě. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, klíčové pojmy zákona o půdě je nutné interpretovat ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského znaku (vlastnictví výrobních prostředků, např. půdy) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. V důsledku tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle těchto osob vážně ochromeny a činily tak ve vztahu k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě neučinily (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Klíčové pojmy zákona o půdě, tj. pojmy tísně a nápadně nevýhodných podmínek, je proto třeba vykládat tak, aby mohl být naplněn výše uvedený cíl restitučního zákonodárství, tj. zmírnění následků křivd. Ústavní soud se nejprve zaměřil na okolnosti podpisu kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1959. Z obsahu spisů a napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem této smlouvy byl pozemek pův. poz. parc. č. 126/1. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že byla naplněna podmínka tísně, neboť smlouva byla uzavřena v době, kdy na pozemku již probíhaly stavební práce, aniž by k tomu dal stěžovatel jako vlastník svolení, a za této situace nebyl projev vůle stěžovatele svobodný. Existenci nápadně nevýhodných podmínek na straně stěžovatele pozemkový úřad neshledal, neboť v důsledku dřívějšího zabrání pozemku pro výstavbu mu již nemohl pozemek v době podpisu smlouvy poskytovat užitek. Stěžovatel nemohl tedy přijít o zdroj obživy. Kupní cena byla stanovena podle cenového předpisu platného v době prodeje pozemku. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem. S uvedeným závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Požadavek nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je nutno posuzovat vždy v konkrétním případě, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Musí se jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. Ústavní soud v minulosti již několikrát judikoval, že nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale i jiné další okolnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 256/01, a ostatně i Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občansko právního kolegia z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 34/1993). Při posouzení nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad ani krajský soud v daném případě nezohlednily skutečnost, kterou stěžovatel tvrdil již v řízení před pozemkovým úřadem a opakoval ji i v odůvodnění svého opravného prostředku (srov. č. l. 5 spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 467/99), totiž, že výnos z pozemků, které spolu se svou rodinou obhospodařoval, představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho rodinu, když manželka stěžovatele nikde nepracovala, protože se starala o malé děti a nemocnou matku, které byl stěžovatel věcným břemenem zavázán poskytovat bezplatně obživu, a stěžovatelův výdělek byl nízký. Ztrátou pozemku pův. poz. parc. č. 126/1, který sám stěžovatel považoval za nejúrodnější a který přímo navazoval na jeho usedlost, se tedy životní úroveň rodiny nepochybně snížila. Skutečnost, že jako důvod neexistence nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad i krajský soud uvedly, že v důsledku dřívějšího zabrání pozemku pro výstavbu již pozemek nemohl stěžovateli v době podpisu smlouvy poskytovat užitek, považuje Ústavní soud za interpretaci extrémní, která zasáhla do práva stěžovatele domoci se právními prostředky nápravy dřívějších majetkových křivd a vybočila z mezí ústavnosti. Ze spisového materiálu, ale i z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nemohl v době uzavření kupní smlouvy pozemek využívat jen proto, že se na něm začalo protiprávně stavět. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nápadně nevýhodné podmínky v daném případě byly výsledkem dlouhodobě trvajícího procesu. Křivda, jež pro něho měla citelné, nikoli jednorázové, nýbrž trvající ekonomické důsledky, nastala okamžikem neoprávněné dispozice jeho pozemkem pro účely výstavby. Tím vytvořené nápadně nevýhodné podmínky trvaly i v době podpisu kupní smlouvy dne 4. 6. 1959. Pokud pozemkový úřad i krajský soud použily uvedenou skutečnost nikoli ve prospěch stěžovatele, ale naopak k jeho tíži, nutno jejich interpretaci (a následnou aplikaci) pojmu nápadně nevýhodných podmínek považovat za postup v příkrém rozporu s cílem zákona o půdě, tedy za výklad extrémní (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 256/01). Poté se Ústavní soud zaměřil na posouzení okolností při uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968. Zjištění, zda byla v době uzavření této kupní smlouvy naplněna podmínka tísně, je otázkou skutkového dokazování. Ze spisového materiálu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že se s posouzením existence tísně při uzavírání této kupní smlouvy pozemkový úřad vypořádal, když zjistil, že výstavba řadových garáží na vykoupených pozemcích byla řádně povolena, výhrůžky vyvlastněním stěžovatel žádným konkrétním důkazem neprokázal, navíc důvod pro vyvlastnění pozemku v tomto případě nebyl dán, a dospěl k závěru, že v tomto případě znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, naplněn nebyl. Tento závěr potvrdil v napadeném rozhodnutí i krajský soud. Ústavní soud nemá důvod konstatovat, že by v tomto případě došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z konstatovaného stavu tísně při podpisu kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1959 zajisté nelze bez dalšího dovodit přítomnost tísně i při podpisu kupní smlouvy, jež byla uzavřena takřka o celých devět let později. K námitce porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které citované ustanovení chrání konstituované vlastnické právo a nikoli tvrzený nárok na něj. Stěžovatelově námitce, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny, proto nelze přisvědčit. Třebaže Ústavní soud vyhověl stížnosti toliko částečně, byl nucen podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit napadená rozhodnutí v celém rozsahu, neboť jejich výroková část není nijak strukturována. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 2002