ECLI:CZ:US:2001:2.US.63.01
sp. zn. II. ÚS 63/01
Usnesení
II. ÚS 63/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka v právní věci navrhovatelů 1) M. T., a 2) J. T., zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.12.2000, č.j. 25 Co 662/2000-86, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.12.2000, č.j. 25 Co 662/2000-86, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24.8.2000, č.j. 15 E 1734/96-71, nařizující provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci 2.1.2001 (v datu nabytí právní moci obsahuje stížnost zřejmou nesprávnost v počítání). Stěžovatelé v návrhu uvedli, že tímto usnesením byla porušena jejich Ústavou zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, právo na nedotknutelnost obydlí. Svoje námitky vůči napadenému rozhodnutí koncentrovali do tvrzení, že jejich právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění občanského zákoníku, když nesouhlasí s tvrzením a závěrem obsaženým v napadeném usnesení, že byl pečlivě a řádně zjištěn skutkový stav a vyvozeny adekvátní právní závěry. Námitky konkretizovali do posouzení rozdílu ve velikosti nabízeného bytu, jehož podlahová plocha je o celých 30% menší než výměra stávajícího obydlí, přičemž soud shledal, že rozdíl spočívá především v rozdílné podlahové ploše příslušenství a jejich argument nezohlednil. Další parametry nepřiměřenosti shledávají v umístění bytu ve vyšším patře s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu a věku stěžovatelů, nedostatkem úložných prostor, chybějícím telefonním spojením apod. Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, konstatoval, že stížnost neobsahuje žádnou novou argumentaci oproti odvolání, a proto odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vedlejší účastnice H. B. ve vyjádření poukázala na skutečnost, že stěžovatelé nenamítají nedostatky ohledně úplnosti a komplexnosti dokazování, nýbrž že jde o míru zevrubnosti hodnocení důkazů. Zastává názor, že z napadeného usnesení zcela jednoznačně plyne nejen obsah všech důkazů, ale i vztah mezi nimi a hodnotícími úvahami na straně jedné a použitou právní normou, tj. právními závěry, na straně druhé. Vedlejší účastnice má za to, že soud aplikoval zákon správně. V další části vyjádření se dovolává nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 114/94 a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Druhý z vedlejších účastníků, J. Š., se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávněni k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28.4.1995, sp.zn. 17 C 37/95, soud přivolil k výpovědi nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve zvýšeném přízemí domu č.p. 1097 v Nerudově ulici v Hradci Králové a současně uložil stěžovatelům povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po opatření přiměřeného náhradního bytu. Rozsudek nabyl právní moci 27.7.1995. Následně byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23.12.1996, č.j. 15 E 1734/96-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.8.1997, č.j. 25 Co 278/97-41, nařízen výkon rozhodnutí s tím, že o jeho provedení bude rozhodnuto po zajištění přiměřeného náhradního bytu stěžovatelům (v tomto řízení vystupujícím v postavení povinných). V další fázi řízení bylo usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24.8.2000, č.j. 15 E 1734/96-71, nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením stěžovatelů z bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve zvýšeném přízemí domu do přiměřeného náhradního bytu ve třetím poschodí domu. Usnesením napadeným ústavní stížností bylo prvostupňové usnesení potvrzeno.
Je evidentní, že podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika bytové náhrady po skončení nájmu bytu na základě výpovědi pronajímatele, konkrétně kritéria jednotlivých druhů náhradního bytu. Podle §712 odst. 2 věta první obč. zákoníku je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. V rámci této obecné definice rozlišuje obč. zákoník různé druhy náhradního bytu na základě kvantitativních a kvalitativních kritérií. Jde jednak o tzv. přiměřený náhradní byt, jednak o náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a menší vybavenosti, popřípadě i mimo obec, než je vyklizovaný byt. Přiměřený náhradní byt je takovou bytovou náhradou, která je s vyklizovaným bytem dle místních podmínek srovnatelná, slovy zákona zásadně rovnocenná. Druhá skupina náhradních bytů představuje nižší kategorii než vyklizovaný byt při porovnání kritérií kvality a kvantity a v rozhodných znacích zcela nenahrazuje vyklizovaný byt, ale respektuje to, co je pro bytovou náhradu podstatné. Má-li být přiměřený náhradní byt zásadně rovnocenný s vyklizovaným bytem, je třeba se zabývat hledisky tuto rovnocennost determinujícími. Prvořadé je hledisko velikosti a vybavení. Protože přiměřený náhradní byt má být zásadně rovnocenný se zřetelem k místním podmínkám, nemusí se vždy přesně shodovat s vyklizovaným bytem v rozloze podlahové plochy a v počtu místností. Soudní praxe dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně menším počtem obytných místností, než má vyklizovaný byt, že však se zřetelem k místním podmínkám v dané obci, tj. k rozdílné velikosti bytů, jejich vybavenosti apod., nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality. Z toho vyplývá, že pokud pronajímatel zajistí pro nájemce bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu a takto zajištěný byt nesplňuje požadavky stejné podlahové plochy, počtu místností, stejné kvality a vybavení, je třeba zkoumat místní podmínky v obci, neboť na jejich základě může jít o byt rovnocenný bytu vyklizovanému. K závěru, že byt, který není kvalitativně i kvantitativně totožný s vyklizovaným bytem, je přiměřeným náhradním bytem, lze dospět jen, když bylo soudem zjištěno, že pronajímatel neměl objektivně možnost v dané obci zajistit nájemci jiný byt, a to takový, který by více odpovídal vyklizovanému bytu. S těmito východisky uplatňovanými v aplikační praxi obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje. V nálezu ve věci III. ÚS 114/94 Ústavní soud vyjádřil myšlenkovou konstrukci, podle níž je nutno občanskoprávní pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu. Pokud by výklad pojmu zásadní rovnocennosti byl příliš striktní, pak by za situace, kdy je v místních podmínkách obtížné nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit, došlo k vyloučení pronajímatelova práva dát nájemci výpověď a taková interpretace by eliminovala dispoziční práva pronajímatele jako vlastníka, čímž by byl krácen na svých základních právech zaručeným mu Listinou základních práv a svobod. Z těchto závěrů je nepochybné, že zákonná kritéria je nutno hodnotit komplexně, s přihlédnutím ke vzájemným vazbám a souvislostem, bez dogmatického lpění na jediném či jen několika dílčích z nich.
S ohledem na uplatněný výpovědní důvod získali v posuzované věci stěžovatelé právo na přiměřený náhradní byt. Protože v průběhu exekučního řízení stěžovatelé namítali, že nabízený byt není bytem přiměřeným, provedl prvoinstanční soud řadu konkrétních důkazů směřujících k porovnání vyklizovaného bytu a náhradního bytu. Vyhodnocením těchto důkazů (včetně posouzení místních podmínek) zjistil, že nabízený byt je zásadně rovnocenný bytu, který má být vyklizen. Podrobně se zabýval i odlišnostmi obou bytů v jednotlivostech, z nichž některé zvyšují kvalitu vyklizovaného bytu (např. rozdílnost podlahových ploch ovlivněná plochou příslušenství), jiné zvyšují kvalitu náhradního bytu (např. vybavení bytu). Se zjištěními soudu I. stupně se ztotožnil i odvolací soud a svoje závěry zařadil do odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že tvrzená porušení základních práv stěžovatelů nebyla shledána. Obsah práva na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo zjištěno ani porušení práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života a do práva na nedotknutelnost obydlí, když obecné soudy přistoupily k posouzení obsahu jejich nároku na náhradní byt ústavně konformním způsobem.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu