ECLI:CZ:US:2008:2.US.657.05.1
sp. zn. II. ÚS 657/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2005 č. j. 17 Co 236/2003-204, jímž krajský soud změnil část výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení náhrady škody, za účasti Krajského soudu v Brně, a Karaya Group, a. s. (dříve Znojemská obchodní stavební společnost, a. s.), se sídlem Dobšická 3579/15, 670 38 Znojmo.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2005 č. j. 17 Co 236/2003-204 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
V řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě (sp. zn. 7 C 200/2001) se žalobkyně (stěžovatelka) žalobou domáhala původně zaplacení částky 60 098,20 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. prosince 2000 do zaplacení s odůvodněním, že jde o škodu, kterou jí způsobila žalovaná (původně Znojemská obchodní stavební společnost, a. s., nyní Karaya Group, a. s. - vedlejší účastník řízení) nekvalitním provedením díla. Žalovaná na základě smlouvy č. 5627 ze dne 7. října 1996 prováděla pro žalobkyni stavbu půdní vestavby v domě ve Znojmě. Protože se vada díla spočívající v chybně provedeném odpadním potrubí projevila až 16. srpna 2000, tj. po uplynutí záruční doby (dílo mělo být provedeno dne 28. února 1997), byla žalobkyně nucena ji odstranit na vlastní náklady. Takto vynaložená částka představuje proto škodu, kterou je žalovaná povinna jí zaplatit.
Okresní soud ve Znojmě poté, co usnesením ze dne 11. června 2002 č. j. 7 C 200/2001-87 zastavil řízení o zaplacení částky 18 320,20 Kč s příslušenstvím, rozsudkem ze dne 2. června 2003 č. j. 7 C 200/2001-171 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 333,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 10 444,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení, a v rozsahu 1% úroku z prodlení z částky 41 778 Kč od 1. prosince 2000 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 3. října 2005 č. j. 17 Co 236/2003-204 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně zaplacení částky 10 444,50 Kč s příslušenstvím; ve vyhovujícím výroku co do částky 31 333,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že podle §510 občanského zákoníku z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady. V dané věci žalobkyně žádná práva z odpovědnosti za vady neuplatnila a s ohledem na dobu provedení díla je zjevné, že zanikly. Za této situace se nemůže domáhat náhrady škody, která jí vznikla vadným plněním, tedy vadně provedenými pracemi žalovanou. Odvolací soud neakceptoval závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu, neboť by nahrazoval institut odpovědnosti za vady, přičemž oba tyto závazkové instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladu vzniku odpovědnosti.
Následné dovolání, které stěžovatelka podala současně s ústavní stížností, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008 č. j. 33 Odo 179/2006-228 odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), když Nejvyšší soud vyhodnotil danou věc jako věc obchodní, a bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Na závěru o nepřípustnosti dovolání nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručném zhodnocení dosavadního průběhu řízení a jednotlivých rozhodnutí uvedla, že v řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a v rámci řízení má každý právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a k důkazům, které došly soudu a jsou u soudu prováděny. V této souvislosti vyslovila přesvědčení, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno, neboť odvolání žalované jí nebylo doručeno, a nemohla se tedy k němu písemně vyjádřit. O tom, že žalovaná podala odvolání, se stěžovatelka dozvěděla až z rozsudku odvolacího soudu. Jednání, které nařídil odvolací soud, se přitom právní zástupkyně stěžovatelky nemohla zúčastnit z objektivních příčin (účast na dopravní nehodě před jednáním) a svoji neúčast ještě před zahájením jednání omluvila. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že do výroků II. až V. svého rozsudku nepřipustil dovolání, přestože v těchto výrocích, které mají přímou souvislost s věcí samou, byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž změněn. Z přípisu právní zástupkyně stěžovatelky dále vyplynulo, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala i dovolání.
III.
Ústavní soud si od účastníka a vedlejšího účastníka řízení vyžádal vyjádření a od Okresního soudu ve Znojmě příslušný spis.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření zaslaném po uplynutí stanovené lhůty odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ohledně procesní námitky se kvůli tomu, že neměl k dispozici příslušný spis, omezil na konstatování, že ve věci bylo nařízeno jednání, k němuž byla stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně řádně předvolána, a bylo zcela její věcí, zda se jednání zúčastní či nikoliv. Odvolací soud neporušil zákon, když jednal v její nepřítomnosti.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Zároveň vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
V dané věci stěžovatelka jako jednu z nosných námitek uvádí skutečnost, že jí nebylo doručeno odvolání protistrany a neměla možnost se s ním ani jiným způsobem seznámit, neboť právní zástupkyně stěžovatelky se nařízeného jednání nemohla zúčastnit z důvodu účasti na dopravní nehodě, která se stala bezprostředně před jednáním. V tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak porušení práva vyjádřit se ke všem skutečnostem a k důkazům, které došly k soudu a jsou u něj prováděny.
Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. V řízení si proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci řízení (odvolání stěžovatelky na č. l. 176, odvolání vedlejšího účastníka řízení na č. l. 183). Z doručenek obsažených ve spise se podává, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně byla soudem prvního stupně vyzvána toliko k zaplacení soudního poplatku z odvolání (viz doručenka č. l. 179), avšak odvolání vedlejšího účastníka řízení jí doručeno nebylo. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, bylo odvolání vedlejšího účastníka řízení podané poslední den lhůty zasláno rovnou Krajskému soudu v Brně, aniž by stěžovatelka byla obeslána, ke spisu, který byl Okresním soudem ve Znojmě odeslán odvolacímu soudu již dříve. Krajský soud v Brně pak v průběhu odvolacího řízení několikrát nařizoval jednání, které bylo pro překážky na straně právního zástupce buď jednoho anebo druhého účastníka řízení opakovaně odročováno. Jednání, na němž byl vynesen ústavní stížností napadený rozsudek se pak nezúčastnil ani jeden z právních zástupců účastníků (zástupce žalované vyslovil souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti; zástupkyně stěžovatelky se těsně před jednáním telefonicky omluvila, protože byla účastníkem dopravní nehody s tím, že se bude snažit přijet co nejdříve - viz záznam na č. l. 199). Jednání však nakonec proběhlo bez její přítomnosti.
Jak již bylo řečeno výše, je povinností obecných soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces v sobě zahrnuje i zásadu rovnosti účastníků. Tento ústavní princip garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád. Tuto zásadu je třeba v dané souvislosti interpretovat tak, že účastník má mít možnost seznámit se s procesně relevantními návrhy protistrany a má mít možnost se k nim následně vyjádřit.
V dané věci nebylo soudem prvního stupně odvolání žalované zasláno stěžovatelce a stěžovatelka neměla ani následně možnost se s tímto odvoláním seznámit, neboť se k nařízenému jednání nedostavila v důsledku dopravní nehody. Pokud soud prvního stupně nezaslal odvolání protistrany druhému účastníku řízení ani jeho řádně zvolenému právnímu zástupci, odňal mu možnost seznámit se s obsahem odvolání a případně realizovat jeho procesní práva. Ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 135, str. 83). Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který o odvolání rozhodl při jednání, kterého se z objektivních a soudu již před jednáním známých příčin nemohl zúčastnit právní zástupce účastníka, jemuž odvolání nebylo doručeno, došlo postupem obecných soudů k aplikaci relevantních ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a k porušení stěžovatelčiných práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny. V posuzovaném případě přitom odvolání nejenže směřovalo proti rozsudku ve věci samé, ale odvolací soud navíc na jeho základě, i když z jiných důvodů než v odvolání uvedených (což však na věci nic nemění), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky. Takový postup je tedy ve zjevném rozporu s §210 o. s. ř., a ve svém důsledku znamená porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se dále nezabýval námitkami stěžovatelky ve vztahu k poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Stěžovatelka totiž dovolání podala a i když dovolací soud konstatoval pochybení odvolacího soudu, musel dovolání stěžovatelky odmítnout pro jeho nepřípustnost [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.