ECLI:CZ:US:2003:2.US.662.01
sp. zn. II. ÚS 662/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. II. ÚS 662/01 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 5. 2000 sp. zn. 5 To 48/2000, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z 10. 12. 1999 sp. zn. 2 T 31/98, kterým byl stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista uznán vinným trestným činem loupeže a byl mu uložen trest odnětí svobody.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2000 č. j. 5 To 48/2000-519 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. V době podání ústavní stížnosti bylo toto rozhodnutí doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele, nikoli však stěžovateli. Ústavní soud proto vyzval Okresní soud v Ústí nad Labem, aby doložil jeho doručení. V přípisu ze dne 27. 3. 2002 Okresní soud v Ústí nad Labem uvedl, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo stěžovateli doručeno dne 27. 3. 2002. Výše zmíněná procesní vada tak byla tímto krokem odstraněna a lhůta k podání ústavní stížnosti je v daném případě zachována.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v řízení postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 1, 4, 5, 12 a 13 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2001, (dále též "TŘ") a §31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen "TZ"), čímž došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 31/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 1999 č. j. 2 T 31/98-464 uznal stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 odst. 1 TZ vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TZ. Podle citovaného ustanovení za použití §42 odst. 1 TZ byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel se dopustil uvedeného trestného činu tím, že společně se spoluobžalovaným Z. Z. (jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 TZ) dne 16. 1. 1998 v době mezi 00.00 hod. a 00.20 hod. v T. fyzicky napadli poškozeného V. K. Po odmítnutí žádosti o půjčení peněz jej obžalovaný Z. Z. udeřil pěstí do obličeje, stěžovatel mu zkroutil ruce za záda a obžalovaný Z. Z. jej začal prohledávat. Poškozenému se na krátkou dobu podařilo utéci, upadl však a oba obžalovaní jej dostihli. Stěžovatel na něj skočil a odcizil mu peněženku s finanční hotovostí 1 500 Kč i osobní doklady. Stěžovatel byl zadržen hlídkou Policie České republiky na místě činu. Svého jednání se stěžovatel dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl již dříve odsouzen rovněž pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TZ.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. Namítal v něm mimo jiné, že při hlavním líčení bylo upuštěno od osobního výslechu poškozeného V. K., jehož výpověď je obžalobou považována za hlavní důkaz svědčící proti němu. Ačkoli podle názoru stěžovatele nebyly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ, soud pouze přečetl výpověď poškozeného z přípravného řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 30. 5. 2000 č. j. 5 To 48/2000-519 odvolání stěžovatele (i obžalovaného Z. Z.) zamítl jako nedůvodné. Konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech. Dospěl k závěru, že řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, netrpí žádnými procesními vadami. Shledal správnou i právní kvalifikaci jednání stěžovatele, jakož i rozhodnutí o trestu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že v hlavním líčení nebyl vyslechnut hlavní svědek obžaloby - poškozený V. K. a že s tímto svědkem nebyl konfrontován. Uvádí, že ačkoli je poškozený občanem České republiky, soudům se nepodařilo zajistit jeho účast při hlavním líčení. Podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro pouhé přečtení výpovědi poškozeného z přípravného řízení vymezené v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ, čímž byla porušena zásada ústnosti trestního řízení. Připomíná, že výslechu poškozeného v přípravném řízení obhájce stěžovatele nebyl přítomen. Namítá dále, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když zejména neodstranily rozpory ve výpovědích svědků policistů N., D. a V. týkající se existence, obsahu a dalšího osudu odcizené peněženky. Navíc zpochybňuje nestrannost svědka D., kterého zná z předchozího trestního stíhání. Stěžovatel považuje uložený trest za příliš přísný.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, a vedlejšího účastníka řízení, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ohledně důvodů, které vedly k zamítnutí odvolání, odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvádí, že sběrný spis byl v roce 2002 při povodních zničen.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se přípisem ze dne 7. 2. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve zabýval otázkou, zda v dané věci došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny. V tomto kontextu Ústavní soud posuzoval ústavnost interpretace a aplikace ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ, který uvádí okolnosti, za nichž lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o jeho výpovědi přečíst.
Soud prvního stupně poté, co bezvýsledně pátral po pobytu poškozeného - svědka V. K., dospěl k závěru, že není reálné, aby se v dohledné době podařilo účast jmenovaného svědka u hlavního líčení zajistit. Při hlavním líčení konaném dne 12. 11. 1999 proto s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení přečetl. Právní zástupce stěžovatele správnost postupu soudu zpochybnil a ve své závěrečné řeči zdůraznil, že tento klíčový svědek obžaloby, který přímo popisuje celý skutkový děj údajně spáchaného trestného činu loupeže, byl vyslechnut pouze v přípravném řízení, navíc, aniž by se výslechu zúčastnili právní zástupci obou obžalovaných.
Podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ je možné protokol o výpovědi svědka přečíst tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením TŘ a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Ze spisového materiálu vyplývá, že svědek V. K. nezemřel, ani neonemocněl chorobou znemožňující jeho výslech. Z šetření provedeného soudem prvního stupně lze usoudit, že se v době, kdy soud vyvíjel snahu zajistit jeho účast u hlavního líčení, zdržoval na nezjištěném místě v České republice. Soud takto zřejmě na danou situaci, aniž by to ovšem výslovně uvedl, aplikoval druhý důvod uvedený v citovaném ustanovení, tedy že se svědek stal nezvěstným.
Pojem "osoba nezvěstná" není v trestním právu speciálně upraven, proto je namístě per analogiam iuris použít pojem občanskoprávní vztahující se ke způsobilosti fyzické osoby k právům a povinnostem (§7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Podle Komentáře k občanskému zákoníku se považuje za nezvěstnou taková fyzická osoba, která je podle okolností případu po přiměřeně dlouhou dobu nepřítomná a zároveň o ní nejsou žádné zprávy, že je naživu (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 56). Ze spisového materiálu je zřejmé, že soud vyvinul skutečně velké úsilí, aby zjistil, kde se svědek V. K. zdržuje, a mohl jej tak obeslat k hlavnímu líčení. Po bezvýsledném pátrání po dobu jednoho a půl roku získal pouze neověřené údaje o tom, že se zdržuje na nezjištěném místě na území České republiky, z nichž bylo nicméně možno dovodit, že svědek je naživu. Soud tak aplikoval v popsané situaci zmíněný pojem "osoba nezvěstná" značně extenzivně.
Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda je takový výklad citovaného ustanovení trestního řádu v posuzované věci z ústavního hlediska akceptovatelný. Výčet překážek bránících výslechu svědka zákon uvádí taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1358). S ohledem na výjimečné okolnosti případu by bylo možné dospět k závěru, že použití extenzivní interpretace je opodstatněné, ovšem za předpokladu, že výslech příslušného důležitého svědka v přípravném řízení byl proveden a nevykázal žádné procesní vady.
Ústavní soud se proto dále zaměřil na okolnosti výslechu svědka V. K. v přípravném řízení. Ze spisového materiálu vyplývá, že svědek byl dvakrát marně předvolán k výslechu. Jeho výslech se uskutečnil až při třetím pokusu dne 11. 2. 1998 v době od 7.00 do 7.50 hod. Právní zástupce stěžovatele JUDr. J. T. dne 16. 1. 1998, ihned po svém ustanovení obhájcem, výslovně požádal, aby byl vyrozumíván o termínech konání výslechů svědků, neboť se jich, jak uvedl, podle svých časových dispozic hodlá zúčastnit. Jeho koncipient se ve dvou prvních termínech (dne 2. 2. 1998 a dne 10. 2. 1998), kdy měl proběhnout výslech svědka, na policejní služebnu dostavil, svědek však nebyl přítomen. Z toho lze usoudit, že právní zástupce stěžovatele projevoval reálně a aktivně svou vůli se výslechu svědka zúčastnit.
V rámci odvolacího řízení soud vyzval vyšetřovatele, aby sdělil, zda a jakým způsobem právního zástupce stěžovatele o konání výslechu svědka V. K. vyrozuměl. Vyšetřovatel soudu sdělil, že poté, kdy dvakrát telefonicky vyrozuměl obhájce o termínu výslechu, který však ve stanovenou dobu nemohl proběhnout, neboť se svědek nedostavil, zařadil svědka mezi zájmové osoby s tím, že až se podaří zajistit jeho přítomnost u výslechu, obhájce telefonicky vyrozumí. Pokud by nebyl zastižen, bude svědek vyslechnut a obhájce obdrží kopie protokolu. Právní zástupce stěžovatele na výzvu soudu uvedl, že při druhé marné návštěvě policejní služebny dne 10. 2. 1998 vyšetřovatel jeho koncipientovi sdělil, že "se pokusí sehnat svědka K. hned druhý den ráno, tj. 11. 2. 1998, a tohoto vyslechnout", což, jak uvádí, vzal na vědomí. Z obou těchto vyjádření odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že právní zástupce stěžovatele (i právní zástupkyně obžalovaného Z. Z.) "byli tedy řádně vyrozuměni a měli možnost se výslechu účastnit".
Ústavní soud má za to, že tento závěr, k němuž odvolací soud dospěl, nemá oporu ve spisovém materiálu. Je zřejmé, že právní zástupce stěžovatele projevoval aktivní zájem být výslechu svědka V. K. přítomen. Výslovně požádal, aby byl vyrozumíván o termínech konání výslechů svědků. Skutečnost, že vzal na vědomí sdělení vyšetřovatele, že svědek bude snad, podmíněně (pokud se jej "podaří sehnat") vyslechnut druhý den ráno, nelze považovat vzhledem k výše popsaným okolnostem (svědek se dvakrát nedostavil) za řádné vyrozumění o termínu konání výslechu. Z tvrzení právního zástupce stěžovatele ani z tvrzení vyšetřovatele nevyplývá, že před zahájením výslechu svědka V. K. dne 11. 2. 1998 (v 7.00 hod.) skutečně vyšetřovatel tohoto právního zástupce vyrozuměl, resp. pokusil se jej telefonicky vyrozumět o termínu konání výslechu, jak bylo 10. 2. 1998 mezi nimi dohodnuto. Z toho, co bylo uvedeno, naopak lze dovodit, že právnímu zástupci stěžovatele, ačkoli vyvinul značné úsilí být přítomen výslechu svědka V. K., nebyla improvizovaným postupem vyšetřovatele účast na něm umožněna.
Po celkovém zhodnocení výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že extenzivní interpretací ustanovení §211 odst. 2 písm. a) TŘ, s přihlédnutím k vážným procesním vadám v přípravném řízení, krajský soud již vybočil z rámce ústavnosti a svým postupem zasáhl do stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1) s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy.
Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ony, které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, minimální právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (z francouzského autentického znění Úmluvy, které stanoví: "...interroger ou faire interroger les témoins a charge..." vyplývá jednoznačně právo na přímý, kontradiktorní kontakt se svědkem, realizovaný kladením mu otázek).
Evropský soud pro lidská práva citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě sice nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je především rozhodné, zda stěžovatel měl nebo naopak neměl možnost v předchozích stadiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena (srov. Unterpertinger, 1986, A-110, obdobně Kostovski, 1989, A-166).
V posuzovaném případě byl hlavní svědek obžaloby V. K. vyslechnut pouze v přípravném řízení. O termínu konání jeho výslechu nebyl právní zástupce stěžovatele řádně vyrozuměn, proto se jej nezúčastnil. Při hlavním líčení byla výpověď svědka V. K. pouze přečtena. Stěžovateli či jeho právnímu zástupci tedy nebyla v průběhu trestního řízení ani jednou dána možnost klást klíčovému svědku obžaloby jakékoli otázky. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytčené procesní vady nezohlednil. Právní posouzení, že jednáním stěžovatele došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, opřel o důkaz svědeckou výpovědí V. K., jehož provedení je ovšem v rozporu s minimálními právy obhajoby podle Úmluvy.
S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, neměl Ústavní soud důvod se zabývat otázkou, zda napadeným rozhodnutím byla dotčena jiná ústavní práva, která stěžovatel ve své stížnosti uvádí, zejména práva, jež vyplývají z čl. 8 odst. 2 Listiny. Dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
Dle marginální rubriky k ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného ustanovení již odkazuje pouze na občanský soudní řád a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci ustanovení nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití řádu trestního (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156).
Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2000 č. j. 5 To 48/2000-519 ve prospěch stěžovatele R. D. prospívá i spoluobžalovanému Z. Z. Ačkoli druhý spoluobžalovaný ústavní stížnost v dané věci nepodal, Ústavní soud ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně aplikoval institut beneficium cohaesionis (ustanovení §150 odst. 2 TŘ) i na uvedeného spoluobžalovaného.