ECLI:CZ:US:2006:2.US.664.04
sp. zn. II. ÚS 664/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004 č. j. 7 Afs 6/2003-81, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003 č. j. 10 Ca 25/2003-46 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002 č. j. 3679/110/2002, 3680/110/2002, 3681/110/2002, 3682/110/2002 o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům, jimiž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004 č. j. 7 Afs 6/2003-81, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003 č. j. 10 Ca 25/2003-46 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002 č. j. 3679/110/2002, 3680/110/2002, 3681/110/2002, 3682/110/2002 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že postupem správních orgánů a soudů, zejména účelovou interpretací ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, při současném odhlédnutí od reálně vynaložených výdajů (zaplacení kupní ceny za předmětné zboží), neprovedením navrhovaných důkazů a neobjektivními závěry, přijatými v průběhu daňového a soudního řízení, jí byla odňata možnost důkazními prostředky prokázat chybný závěr správce daně.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a připojených spisů správce daně a Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 25/2003 Ústavní soud zjistil následující:
V době od 25. 10. 2001 do 11. 1. 2002 provedl Finanční úřad v Táboře kontrolu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období let 1997-2000, kterou bylo zjištěno, že do údajů sdružení fyzických osob, jehož je stěžovatelka členkou, zahrnovaných do základu daně, byly účtovány výdaje za nákup zboží od společnosti E., s. r. o., v specifikovaných částkách. Vzhledem k tomu, že dle zjištění provedených správcem daně společnost E., s. r. o., (dále jen "E.") neexistuje (není zapsaná v obchodním rejstříku, nenachází se na uvedené adrese a nemá účet u uvedeného peněžního ústavu), správce daně dovodil, že tento dodavatel nemohl vydat předmětné doklady a předložené faktury tak nesplňují náležitosti stanovené v §11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Vyloučil proto ze základu daně výdaje připadající na stěžovatelku - celkem 174 211 Kč, neboť výdaje za nákup zboží účtované na základě faktur společnosti E. neuznal jako výdaje podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (v tehdy platném znění), protože stěžovatelka neprokázala, že se jednalo o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Finanční úřad nato vydal dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob, přičemž daň stanovil dokazováním podle ustanovení §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") a stěžovatelce snížil daňové výdaje a zvýšil její podíl na zisku.
Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům a v odůvodnění mimo jiné uvedlo, že nezpochybnilo vynaložení výdajů na zakoupení zboží, tyto výdaje však nemohlo jako daňové výdaje uznat, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně jejich výše. Účtováním faktur od neexistujícího subjektu do výdajů zahrnovaných do základu daně byl porušen zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. K námitce, že správce daně na jedné straně ponechal v daňových příjmech tržby za zboží a materiál, které byly nakoupeny od společnosti E., a na straně druhé neuznal náklady na pořízení tohoto materiálu a zboží, uvedl, že pokud jde o příjmy stěžovatelky za prodej zboží, je povinnost tyto příjmy přiznat a odvést z nich daň jednoznačně stanovena v §3 zákona o daních z příjmů.
Krajský soud žalobu na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a ztotožnil se se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích. Nelze tvrdit, že ve věci nebylo provedeno dokazování, neboť správce daně měl k dispozici účetní podklady sdružení a podklady veřejné obchodní společnosti, jejímž společníkem stěžovatelka rovněž byla, bylo jednáno z jedním společníků a bylo prokázáno, že společnost E. neexistuje, žádné další důkazy nebyly stěžovatelkou nabídnuty. Tvrzení, že sdružení přijalo zboží právě v takové ceně, jaká byla zahrnuta do účetnictví, zůstalo ničím nepotvrzeno. Na uvedeném by nic nezměnil ani výslech dalších členů sdružení, kteří měli zboží přijímat a hotově platit. Jeden ze společníků byl vyslechnut a nebyl schopen konkretizovat okolnosti související s realizací obchodních vztahů se společností E. K námitce stěžovatelky, že zboží bylo vedeno skladem, pojato do evidence a následně prodáváno, uvedl, že při správném vedení účetnictví se přijaté faktury musely v evidenci promítnout. Je-li však prvotní doklad, na jehož základě byly činěny další účetní zápisy vadný, nelze při úvaze o uskutečněném výdaji a jeho výši vycházet z těchto dalších účetních podkladů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že doklady, na nichž je jako dodavatel označena neexistující právnická osoba, neosvědčují, že došlo k výdaji ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Samotná existence zboží nevypovídá nic o tom, od koho bylo zboží získáno a jaké byly na straně stěžovatelky s tím spojené výdaje a jaká byla jejich výše. Stěžovatelka tak ve vztahu k předmětným výdajům neunesla důkazní břemeno. Důkazem, že úhrada za nakoupené zboží byla výdajem ve smyslu ustanovení §24 zákona o daních z příjmů, nahrazujícím účetní doklad, nemůže být výslech svědka, a proto bylo nadbytečné tento důkaz provádět. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla v průběhu daňové kontroly vyzvána k podání jakéhokoliv vysvětlení a nebyly jí sděleny pochybnosti o vedení účetnictví, shledal Nejvyšší správní soud za účelové, neboť v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu uvedla, že ústně navrhovala vést další dokazování pro ověření tvrzení, že materiál skutečně nakoupila a prodala.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se společností E. bylo realizováno celkem 160 obchodních případů v celkové částce 4 657 249,87 Kč (na stěžovatelku připadá 763 323,25 Kč). Zboží bylo řádně zaevidováno v souladu se zákonem o účetnictví, kupní cena byla zaplacena a po prodeji zboží, který se realizoval s odpovídající obchodní přirážkou, kupní cena byla rovněž řádně zaúčtována, včetně daně z přidané hodnoty, která byla odvedena na účet správce daně.
Stěžovatelka namítá, že správce daně nepostupoval v úzké součinnosti s daňovým subjektem, jak mu ukládá zákon č. 337/1992 Sb., neboť nevyslovil pochybnosti o reálném zaplacení kupní ceny a nevyzval daňový subjekt k prokázání jím tvrzených skutečností, ale pouze ve zprávě o daňové kontrole uvedl, jaký je výsledek šetření ve věci. Důkazní situaci si jednostranně usnadnil, když s odvoláním na zákonnou dikci náležitostí účetního dokladu neuznal náklady na pořízení zboží. Stěžovatelce nebyla dána v průběhu daňové kontroly možnost k prokázání skutečně vynaložených nákladů, neboť správce postavil věc na jisto a otázkou reálně vzniklých nákladů se nezabýval. Finanční ředitelství i krajský soud se odmítly zabývat návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů, zejména skladovou evidencí, dodacími listy, fakturami za následný prodej, výslechy svědků přítomných při prodeji zboží, ani neřešily otázku zaplacení kupní ceny ve vztahu k jejímu uznání jako výdaje oproti dosaženým příjmů za následný prodej tohoto zboží.
Nejvyšší správní soud se rovněž zákonným způsobem nevypořádal s námitkami, že za celou dobu trvání daňové kontroly nebyla správcem daně vyzvána k podání jakéhokoliv vysvětlení, nebyly jí sděleny pochybnosti o vedení účetnictví či nesprávnosti daňových dokladů a s vyloučením výdajů za nákup zboží od společnosti E. byla seznámena až při projednání zprávy o daňové kontrole. Nejvyšší správní soud pouze odkázal na údaje uváděné v odvolání proti dodatečným platebním výměrům, zejména na ústně předkládané návrhy správci daně, které by zřejmě měly nahrazovat kogentně stanovené povinnosti správce daně (např. §43 zákona č. 337/1992 Sb.). O nedodržení zákonem stanovené povinnosti svědčí i vyjádření finančního ředitelství ze dne 19. 2. 2003, podle něhož správce daně zajistil v průběhu řízení dostatek důkazních prostředků, a nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k dalším vyjádřením.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, dle kterého důkazem o tom, že úhrada za nakoupené zboží byla výdajem ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů nahrazujícím účetní doklad, nemůže být výslech svědka. Pokud by nebyl vynaložen výdaj na pořízení materiálu, nebyl by ani důvod pro jeho zavedení do účetní a skladové evidence a k prodeji s 20% rabatem, když tento způsob představuje dosažení zisku, ze kterého byla řádně odvedena jak daň z příjmu, tak i daň z přidané hodnoty.
Stěžovatelka se dále neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že v žalobě nezdůvodnila své tvrzení o porušení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a odkazuje na znění žaloby. Za nelogické považuje stanovisko, dle kterého aplikace tohoto ustanovení nepřichází v úvahu, neboť nebyla prokázána existence koupě zboží a stěžovatelka ani netvrdí, jaký úkon měl být kupními smlouvami simulován, a to za situace, kdy navržené důkazy byly odmítnuty.
Soud se ani dostatečným způsobem nevypořádal s námitkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí finančního ředitelství, které se nezabývalo všemi odvolacími důvody.
Postupem správce daně i soudů tak došlo k porušení §31 odst. 2 a 4 zákona č. 337/1992 Sb., neboť byly odmítnuty důkazy prokazující, že z prostředků sdružení byla zaplacena kupní cena na základě kupní smlouvy uzavřené s neznámým subjektem.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy jak krajským, tak Nejvyšším správním soudem, nelze tvrdit, že došlo k stěžovatelkou namítanému porušení článků Listiny a Úmluvy.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo shodnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí a zdůraznilo, že stěžovatelka měla prakticky až do vydání rozhodnutí o odvolání dostatek možností vyjádřit svůj názor na věc a doplnit řízení o další důkazní prostředky.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 25/2003 a spisovým materiálem Finančního úřadu v Táboře a ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno
Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry správce daně a soudů, dle kterých neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že na dosažení příjmů vynaložila výdaje uváděné v daňovém přiznání. Stěžejní námitkou je tvrzení stěžovatelky, že jí nebyla dána možnost vynaložení výdajů prokázat.
V projednávané věci se jeví jako nesporné, že stěžovatelka své povinnosti vyplývající z příslušných daňových zákonů plnila. V průběhu daňové kontroly nebyly zjištěny žádné nedostatky, pokud se týká vedení účetnictví, skladové evidence, dokladů o prodeji zboží s obchodní přirážkou apod. Stěžovatelka rovněž řádně podala daňové přiznání a odvedla jak daň z přidané hodnoty, tak daň z příjmu. Vadným jednáním, kterého se stěžovatelka v souvislosti s přiznáním daně měla dopustit, bylo to, že neověřila, zda nakupuje zboží a nechává si vystavovat faktury od existujícího subjektu. I když je věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svoji obchodní činnost konkrétním podmínkám, za situace, kdy vadným jednáním, kterého se stěžovatelka v souvislosti s přiznáním daně měla dopustit, bylo to, že nerozpoznala, že nakupuje zboží a nechává si vystavovat faktury od neexistujícího subjektu, kterému za dodané zboží platila v hotovosti, je nutné, aby jí bylo umožněno všemi dostupnými prostředky prokázat vynaložení daňových výdajů.
Ze zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá, že správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době.
Z ustanovení §2 zákon č. 337/1992 Sb. vyplývají základní zásady, kterými je daňové řízení ovládáno, a to především stěžejní zásada zákonnosti a zásada součinnosti stanovující, že správci daně postupují v řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností mají volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují ještě dosáhnout cíle řízení, tj. správného stanovení a vybrání daně.
V daňovém řízení, jak bylo správně zdůrazněno v odůvodnění napadených rozhodnutí, nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat, tedy "břemeno tvrzení", ale též povinnost toto své tvrzení doložit - "břemeno důkazní" (ustanovení §31 odst. 9 zákon č. 337/1992 Sb.).
Dle §24 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Daňovému subjektu však musí být dána možnost, aby svoji důkazní povinnost mohl splnit.
K námitce stěžovatelky, že jí v průběhu daňové kontroly nebyla dána možnost k prokázání skutečně vynaložených nákladů, ale byla se závěry ohledně výsledků daňové kontroly seznámena až po jejím ukončení, Ústavní soud uvádí, že spisový materiál poskytnutý správcem daně skutečně nenaznačuje, že stěžovatelce bylo v souladu s ustanovením §16 odst. 4 písm. f) zákona č. 337/1992 Sb. umožněno vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. Z okolnosti, že stěžovatelka v odvolání proti dodatečným platebním výměrům v rámci obrany uvedla, že ústně navrhovala vést další dokazování za účelem ověření tvrzení, že materiál skutečně nakoupila a prodala, nelze dovozovat splnění uvedené povinnosti, navíc za situace, kdy z vyjádření finančního ředitelství ze dne 19. 2. 2003 vyplývá, že správce daně zajistil v průběhu řízení dostatek důkazních prostředků, a nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k dalším vyjádřením. Stěžovatelka přitom návrhy na doplnění dokazování předkládala v odvolacím řízení a námitky ohledně nedostatků v dokazování uplatnila jak v žalobě, tak kasační stížností.
Z obsahu spisu je zřejmé, že správce daně v souvislosti s daňovou kontrolou provedl důkazy účetními podklady sdružení, důkazy prostřednictvím výpisů z příslušných rejstříků, ze kterých vyplynulo, že dodavatelem stěžovatelky je tzv. neexistující subjekt, a za důkaz označil i protokol o jednání sepsaný s panem J. Ř., který však byl pořízen v rámci daňové kontroly prováděné u společnost R., v. o. s. (se stejnými společníky). Krajský soud ze skutečnosti, že tento vyslechnutý společník nijak nekonkretizoval obchodní vztahy se společností E., usoudil, že výslech dalších společníků by rovněž nic nepřinesl, aniž by objasnil, co jej k této úvaze vedlo. Nejvyšší správní soud pak přímo vyslovil, že účetní doklad nemůže být nahrazen výslechy svědků.
Stěžovatelce je tak na jedné straně vytýkáno, že nenavrhla provedení dalších důkazů k prokázání jí uvedených výdajů, a neunesla proto důkazní břemeno, avšak na druhé straně je jakýkoliv jiný důkaz svědčící o uskutečnění výdajů než doklad o nákupu zboží splňující náležitosti ustanovení §11 zákona o účetnictví (tedy doklad vystavený "existujícím subjektem") odmítán.
I když je prokazování daňových nákladů prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním, a nelze tedy automaticky vyloučit, že průkaznost vynaložených výdajů lze osvědčit i jiným způsobem než účetním dokladem splňujícím veškeré náležitosti §11 zákona o účetnictví.
Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, totiž mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky (vyjma těch, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy). Z ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá, že jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod.
Dle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. platí, že při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Dle názoru Ústavního soudu ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelce nebylo správcem daně dostatečně umožněno, aby prokázala, že jí tvrzené výdaje skutečně vynaložila a že je vynaložila v jí tvrzené výši. Správce daně v podstatě po zjištění, že účetní doklad byl vystaven neexistujícím subjektem, vycházel z "presumpce zavinění" ze strany stěžovatelky, k prokázání vynaložených výdajů ji nevyzval a další důkazy odmítl s tvrzením, že je stěžovatelka nepředložila. Za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt než uvedený na dokladech a nebylo možno na jejich podkladu výdaje zohlednit, neboť samotná existence zboží nevypovídá o tom, od koho bylo získáno a jaké s tím byly spojeny výdaje (viz odůvodnění Nejvyššího správního soudu), bylo ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb. nezbytné umožnit stěžovatelce prokázání skutečných výdajů jinými prostředky. Právo daňového subjektu na prokázání daňových výdajů nelze vykládat zjednodušeně ani v tomto případě, kdy teprve na základě daňové kontroly bylo zjištěno, že daňový doklad byl vystaven neexistujícím subjektem, a dle finančního ředitelství s největší pravděpodobností ani nelze stěžovatelce přičíst k tíži, že věděla o právní neexistenci dodavatele, stěžovatelka své ostatní povinnosti vyplývající z daňových předpisů plnila a dle spisového materiálu byla se závěry správce daně seznámena až při předložení zprávy o daňové kontrole k podpisu.
Krajský soud i Nejvyšší správní soud tento postup, v jehož důsledku nebylo možno bezpečně posoudit skutkový stav věci, neshledaly jako nezákonný, ačkoliv předmětem jejich přezkumné činnosti mělo být zjištění, zda finanční orgány hodnocení důkazů provedly, zda přihlédly k navrženým důkazním prostředkům a v případě, že nikoliv, proč k nim nebylo přihlédnuto, popřípadě, proč byly jako navržené důkazní prostředky vyloučeny, čímž v podstatě odepřely stěžovatelce přístup ke spravedlnosti.
Jakkoliv je smyslem a účelem daňového řízení vybrání daně, je třeba vzít v úvahu, že zákon o daních z příjmů dovoluje zdanit pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel. Nelze tedy vycházet pouze ze zájmu státu na vybrání daně, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci práva státu na vybírání daní je nutno respektovat práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nebyl v souvislosti se stanovením daňové povinnosti stěžovatelky dodržen ze strany správce daně zákonný postup, jehož nedostatky nebyly soudy, které se ztotožnily s právními závěry finančních orgánů, napraveny, přičemž se jednalo o závažné porušení zásad daňového řízení, vyžadující zásah Ústavního soudu, dle jehož ustálené judikatury platí, že důvodem ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů mohou být i výhrady upínající se k důkaznímu procesu, pokud se jedná o situaci, kdy není dodržen princip zákazu libovůle při rozhodování.
Pokud tedy správce daně i oba soudy postupovaly způsobem, který ve svých důsledcích nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, došlo v řízeních k porušení principu legality a ve svých důsledcích byl ohrožen princip spravedlivého procesu. V konečném důsledku by mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.