ECLI:CZ:US:2022:2.US.690.22.1
sp. zn. II. ÚS 690/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIFER S.P.A., sídlem Via Maestori del Lavoro 3-5, 410 34 Finale Emilia (Modena), Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 7/2022-288 ze dne 27. 1. 2022, za vedlejšího účastenství Jiřího Musila, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Po předchozím soudním řízení, v němž byla posuzována místní příslušnost obecných soudů k projednání věci stěžovatelky, rozhodl Okresní soud v Liberci svým usnesením ze dne 4. 8. 2021 č. j. 22 C 240/2017-245 tak, že zamítl námitky týkající se mezinárodní příslušnosti soudů ČR, vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Rakovníku. K podanému odvolání bylo usnesení okresního soudu potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 10. 2021 č. j. 30 Co 148/2021-257.
Dříve, než došlo u Okresního soudu v Rakovníku k meritornímu projednání věci, podal vedlejší účastník návrh na delegaci věci z důvodu vhodnosti k Okresnímu soudu v Liberci. Takové žádosti nejbližší společně nadřazený soud, tedy Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl a věc vrátil k projednání k Okresnímu soudu v Liberci.
Stěžovatelka je toho názoru, že ve věci nebylo možno aplikovat ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., neboť místní příslušnost byla dána normou vyšší právní síly, a to přímo použitelným předpisem Evropské unie - nařízením č. 1215/2012 tzv. Brusel I., a nikoliv vnitrozemským podústavním právem. Uvedené nařízení možnost delegace místní příslušnosti na základě vhodnosti nepřipouští. Další argumentace stěžovatelky vycházela z toho, že nebyly splněny podmínky, které by umožňovaly dojít k závěru, že delegace je v projednávané věci vhodná. Z napadeného usnesení není podle stěžovatelky zřejmé, z jakého důvodu k delegaci došlo, což vede k zásahu do jejího práva na zákonného soudce.
III.
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že rozhodování o delegaci, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, neporušil-li obecný soud základní práva nebo svobody účastníků řízení. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný proces výkladu a použití podústavního práva byl stižen tzv. kvalifikovanou vadou, což je dle konstantní judikatury zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně či vůbec dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 236/19]. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí o delegaci nebylo vrchním soudem řádně odůvodněno, lze ji odkázat na odst. 5 napadeného usnesení. V něm jmenovaný soud formuloval důvody, pro které považoval delegaci věci na jiný soud za vhodnou. Nelze tak dospět k závěru, že by postup vrchního soudu byl svévolný či libovolný. Stran aplikace nařízení Brusel I. stěžovatelka svoji argumentaci blíže nerozvádí, přičemž přehlíží, že v obdobných případech není možné bez dalšího vyloučit aplikaci českého procesního předpisu v části, na kterou nařízení nedopadá. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že nařízení neupravuje možnost delegace vhodné, ještě neznamená, že ji za splnění podmínek daných občanským soudním řádem nelze provést.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu