ECLI:CZ:US:2019:4.US.236.19.1
sp. zn. IV. ÚS 236/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Eduarda Putterlika, 2. Ing. Yvonny Persson, 3. Ing. Jiřího Živného, 4. MUDr. Zuzany Záveské, 5. Františka Tydlitáta, 6. Karla Svobody, 7. Kateřiny Šimůnkové, 8. Ligy na ochranu zvířat České republiky, sídlem Brechtova 826/20, Praha 11 - Háje, 9. Sdružení Akhal-Teke.cz v likvidaci, sídlem U Topíren 860/2, Praha 7 - Holešovice, 10. Ing. Petra Kolátora a 11. Mgr. Jana Kolátora, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 28 Cdo 3799/2018-149, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím došlo k zásahu do jejich základních práv, konkrétně do práva pokojně užívat majetek a nebýt tohoto majetku zbaven podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se legitimního majetkového nároku podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces, a dále že obecné soudy porušily zákaz odmítnutí spravedlnosti a princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Současně požádali Ústavní soud, aby z důvodu naléhavosti jejich ústavní stížnost projednal mimo pořadí.
2. Usnesením ze dne 11. 5. 2018 sp. zn. 9 C 99/2018 (č. j. 9 C 125/2017-127) Okresní soud v Domažlicích (dále též jen "okresní soud") vyloučil k samostatnému řízení pod sp. zn. 9 C 99/2018 řízení o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (jako žalované) s uzavřením smlouvy se stěžovateli (jako žalobci) o převodu konkrétních náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v katastrálních územích Znojmo-město, Znojmo-Louka a Dobšice u Znojma (výrok I), a současně vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání a rozhodování věcí týkajících se těchto pozemků s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu ve Znojmě (výrok II). Okresní soud, jde-li o výrok II, dospěl k závěru, že na posuzovanou věc dopadá §88 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), zakládající výlučnou místní příslušnost soudu, v jehož obvodu se nemovitá věc nachází.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 7. 2018 č. j. 15 Co 173/2018-150 usnesení okresního soudu změnil tak, že se zamítá námitka vedlejší účastnice, že okresní soud není místně příslušným k projednání a rozhodování věci, která se týká pozemkových parcel, které neleží v obvodu jeho působnosti. Dospěl totiž k závěru, že jde o řízení o určitém způsobu vypořádání mezi účastníky podle §153 odst. 2 o. s. ř., a tudíž uplatněný nárok nelze rozdělit na více samostatných nároků a u každého z nich zkoumat místní příslušnost zvlášť. Současně uvedl, že by to pro stěžovatele znamenalo stav, kdy by uspokojení svých nároků museli uplatňovat u mnoha soudů v České republice, což by nebylo ani v souladu s účelem restitučních předpisů.
4. Toto usnesení napadla vedlejší účastnice dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu změnil tak, že se usnesení okresního soudu ve výroku II potvrzuje. S ohledem na §88 písm. b) o. s. ř. považoval za výchozí pravidlo, že každý jednotlivý nárok na vydání pozemku má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází, přičemž §11 odst. 2 o. s. ř. na výlučnou příslušnost podle §88 o. s. ř. nedopadá (§89 o. s. ř.) a soustředění veškerých sporů u jednoho soudu lze docílit případným využitím institutu delegace vhodné (§12 odst. 2 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že Nejvyšší soud zcela zásadně pochybil, když nedospěl k závěru, že vedlejší účastnice podala svou námitku místní nepříslušnosti okresnímu soudu opožděně, kdy ji nevznesla současně s prvním úkonem, který jí v řízení příslušel (§105 odst. 1 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu překvapivým a představuje zásah do práva na spravedlivý proces.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelé dále vytkli, že se nezaobíral jejich argumenty ohledně správnosti jejich postupu s odkazem na §153 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv ustáleně daná řízení označuje za řízení o určitém vypořádání vztahů mezi účastníky. Dále uvedli, že námitka místní nepříslušnosti je s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů a procesní ekonomii neopodstatněná, s čímž se napadené usnesení nevypořádává.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vedlejší účastnice vznesla námitku místní příslušnosti opožděně, a v této souvislosti vytkli Nejvyššímu soudu, že se touto otázkou nezabýval. V tomto ohledu však stěžovatelé v soudním řízení důsledně nehájili svá práva. Z napadeného usnesení krajského soudu lze totiž vyvodit, že ve svém odvolání argumentovali toliko neopodstatněností námitky místní nepříslušnosti (případně tím, že její uplatnění vedlejší účastnicí představuje zneužití práva), krajský soud se také zabýval pouze touto otázkou, načež uvedenou námitku posoudil jako nedůvodnou. Ústavní soud nemá k dispozici stejnopis tohoto odvolání, aby tuto skutečnost mohl ověřit, nepovažoval to však za potřebné, neboť z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že se stěžovatelé k dovolání, které podala vedlejší účastnice, vůbec nevyjádřili. Vzhledem k tomu, že na řešení otázky opožděnosti dané námitky nebylo postaveno, a sami stěžovatelé k této otázce nic neuvedli, lze sotva něco vytknout Nejvyššímu soudu, že se jí nezabýval, resp. že se k ní nijak nevyjádřil.
11. Jde-li o samotnou otázku místní příslušnosti, její posouzení - zde na základě příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy tzv. podústavního práva - přísluší zásadně obecným soudům. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný "proces" interpretace a aplikace tzv. podústavního práva byl stižen tzv. kvalifikovanou vadu, což je dle konstantní judikatury zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Pochybení takové povahy však zjištěno nebylo. Stěžovatelka ve shodě s názorem krajského soudu má za to, že jde o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle §153 odst. 2 o. s. ř. Ovšem na tuto argumentaci již Nejvyšší soud zareagoval v napadeném usnesení, když poukázal na to, že v daném případě nelze postupovat podle §11 odst. 2 o. s. ř., a tedy že není možné, aby celou věc, tj. i nároky týkající se pozemků, které nejsou v obvodu Okresního soudu v Domažlicích, projednal tento soud, neboť takový postup vylučuje §89 o. s. ř. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti znovu dovolávají použití §11 odst. 2 o. s. ř. (viz bod 41, 58), aniž by daný argument Nejvyššího soudu reflektovali. Podstatou ústavní stížnosti tak je pouhé vyjádření nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, a to v situaci, kdy tato obsahují vcelku jasná pravidla, minimálně pak vzhledem k nim se vážící judikatuře Nejvyššího soudu, která byla také zmíněna v napadeném usnesení.
13. Argumentují-li stěžovatelé restituční povahou věci, dle názoru Ústavního soudu nejde o relevantní skutečnost, neboť občanský soudní řád není restitučním předpisem a jeho výklad se nemůže odvíjet od toho, o jakou právě kauzu jde (tedy zda je restituční či "nerestituční" - viz k tomu již nález ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/98). Nadto stěžovatelé ani v tomto ohledu nejsou bez procesních prostředků ochrany svých práv, neboť konkrétní okolnosti případu, na něž v ústavní stížnosti poukazují (obtížné uplatňování více nároků u více soudů, hospodárnost řízení, apod.), mohou uplatňovat v rámci institutu delegace vhodné (§12 odst. 2 o. s. ř.), jak již upozornil Nejvyšší soud [k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1562/17, nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2672/17, usnesení ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3810/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. Stěžovatelé dále tvrdí, že námitka místní nepříslušnosti představuje zneužití práva, Ústavní soud nemůže v prvé řadě přejít, že se stěžovatelé k dovolání vedlejší účastnice nevyjádřili (viz výše), a tudíž Nejvyšší soud nemohl v tomto směru nijak reagovat. Především pak Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, dle níž místní příslušnost soudů k řízení je určena kogentními kritérii vymezenými v občanském soudním řádu, přičemž tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a dle které příslušnost soudu i soudce stanoví zákon; zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201), ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159)]. Domáhá-li se vedlejší účastnice důvodně tak "základní" věci, aby její věc rozhodl místně příslušný soud, a to za situace, kdy i bez toho bylo povinností soudu ex officio zkoumat (byť časově omezeně) svou místní příslušnost, nemůže Ústavní soud napadený postup za zneužití práva označit, jinak by tím v podstatě akceptoval, aby věc účastníků řízení neprojednal a nerozhodl zákonný soud (soudce), ač právo na to náleží nejen vedlejší účastnici, ale i samotným stěžovatelům.
15. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu