ECLI:CZ:US:2018:2.US.3810.17.1
sp. zn. II. ÚS 3810/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava - Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 28 Nd 16/2017-45, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále principy ovládající demokratický právní stát.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se zejména podává, že se stěžovatelka žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě, jakožto místně příslušného soudu ve smyslu §88 písm. b) o. s. ř. (dále také "občanský soudní řád"), domáhá v rámci restitučního sporu nahrazení projevu vůle žalované (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) jako povinné osoby k uzavření písemné dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti a movitých věcí. V podání ze dne 21. 12. 2016 stěžovatelka navrhla přikázání věci jinému soudu (konkrétně Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze) z důvodů vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. Jako hlavní argument uvedla značnou vzdálenost sídla svého právního zástupce i sídla žalované (v obou případech jde o Prahu) od soudu prvního stupně. K návrhu stěžovatelky se žalovaná vyjádřila nesouhlasně, neboť svou činnost vykonává prostřednictvím svých územních pracovišť.
3. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud nejprve uvedl, že důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení. Půjde ovšem vždy o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji nebo spolehlivěji a důkladněji. Při vědomí významu zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je přitom třeba podmínky přikázání věci jinému soudu vykládat restriktivně. To platí o to více, pakliže jiný účastník řízení nesouhlasí s návrhem na přikázání věci jinému soudu, jako je tomu v právě projednávaném případě. Za takových okolností pak musí soud uvážit, zda v dané věci existují natolik zásadní důvody, aby jimi mohl být ospravedlněn průlom do zmíněného ústavního principu. V nyní projednávaném případě přitom nelze usuzovat na splnění právě naznačených podmínek pro takový mimořádný postup. Ke stěžejní námitce stěžovatelky Nejvyšší soud připomněl, že vzdálenost sídla právního zástupce od konkrétního soudu, jakož i s tím související finančnictví či organizační zatížení, jsou spíše běžným jevem a nemohou samy o sobě znamenat důvod k delegaci sporu. Ani z dalších argumentů stěžovatelky, jimiž svůj návrh na přikázání věci odůvodnila, nevyplývá, že by požadovaná delegace věci k některému z pražských obvodních či okresních soudů mohla vést k rychlejšímu nebo hospodárnějšímu projednání souzené pře. Proto Nejvyšší soud věc návrhu stěžovatelky nevyhověl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje důvody pro delegaci vhodnou (nutnost daleké cesty z Prahy, nutnost zajištění ubytování atp.). Stěžovatelka si prý přitom jiného advokáta - např. takového, který sídlí v obvodu místně příslušného soudu - vybrat nemohla, neboť rozsah jejich restitučních sporů může zajistit jen specializovaná advokátní kancelář s mnoha spolupracovníky. Nejvyšší soud se ovšem s žádnou z těchto skutečností nevypořádal a nedostál tak své povinnosti plynoucí z judikatury Ústavního soudu řádně své rozhodnutí odůvodnit. Ústavní soud by proto měl zrušit jeho rozhodnutí.
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
7. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, vztahující se na příslušnost soudu i na konkrétní osobu soudce, představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Nejenže upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž současně chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [např. nález ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu. Ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu představuje zákonnou výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, neboť umožňuje, aby byla věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustáleného výkladu lze tento důvod spatřovat v okolnostech, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Jako výjimku je ovšem nutno toto ustanovení vykládat restriktivně [viz např. nález ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159)]. Obzvlášť v případě absence souhlasu některého z účastníků řízení musí být důvody pro přikázání věci mimořádné a vážné povahy [srov. nález ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 (N 55/52 SbNU 549)]. Nebudou-li zákonem stanovené podmínky splněny, tato skutečnost bude mít za následek porušení práva účastníka řízení na zákonného soudce [např. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)].
8. Shora uvedenému výkladu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak nebylo-li vyhověno ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.
9. V nyní posuzovaném případě se Ústavní soud neztotožňuje s argumentem stěžovatelky, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu, tzn. návrhu na delegaci je vyhověno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 37/56 SbNU 445)], což však není nyní rozhodovaná věc. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastník s delegací nesouhlasil.
10. V projednávané věci bylo přitom i podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na shora citovanou prejudikaturu a zohledňujíc význam práva na zákonného soudce, napadené usnesení Nejvyššího soudu odůvodněno zcela dostačujícím způsobem, a proto ani kasační zásah Ústavního soudu nepřichází v úvahu. Naopak Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka si ve své stížnostní argumentaci poněkud protiřečí, neboť na jedné straně vypočítává důvody, proč je dojíždění k Okresnímu soudu v Opavě pro jejího právního zástupce zatěžující, aby ovšem vzápětí v ústavní stížnosti konstatovala, že ji jiná advokátní kancelář zastupovat při objemu jejích restitučních věcí ani zastupovat nemůže, neboť na to není specializovaná a nemá tolik spolupracovníků. Pokud tomu ovšem tak skutečně je, pak je otázkou, zda toto dojíždění skutečně může představovat pro právního zástupce stěžovatelky takový problém - dokonce dosahující tvrzené ústavní intenzity.
11. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky s obdobným obsahem se již několikrát zabýval, přičemž ve všech případech dospěl ke shodným závěrům a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1562/17 ze dne 5. 9. 2017).
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu