ECLI:CZ:US:2010:2.US.692.10.1
sp. zn. II. ÚS 692/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 1 Co 161/2009-60, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2009, č. j. 37 C 87/2008-52, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal proti Městské části Praha 3 ochrany své osobnosti a současně majetkové satisfakce ve výši 15.000.000 Kč. Poté, co obdržel výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku ve výši 600.000 Kč, požádal o osvobození od placení soudních poplatků. Této jeho žádosti nebylo vyhověno a stěžovatel neuspěl ani s odvoláním proti tomuto rozhodnutí, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze. Když neuspěl se žádostí o osvobození od soudních poplatků, vzal žalobu zpět. Městský soud v Praze proto ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalované Městské části Praha 3 náklady řízení ve výši 25.900 Kč. Proti tomuto rozhodnutí, a to do výroku o náhradě nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání. Ústavní stížností napadeným usnesením o něm Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na ně nemá právo žádný z účastníků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit žalované straně náklady řízení je extrémním vybočením z pravidel civilního procesu a označil ho za šikanózní, za akt libovůle a extrémně nespravedlivý. Vyjádřil názor, že jeho žádost o osvobození od soudního poplatku byla oprávněná, neboť souhrn veškerého jeho majetku ani nedosahoval hodnoty soudního poplatku a současně neměl žádný pravidelný příjem. Dále poukázal na to, že soud zaslal předčasně protistraně žalobu v době, kdy nebyla ještě vyřešena otázka zaplacení soudního poplatku, čímž zavdal příčinu, aby protistraně vznikly náklady řízení. Podle názoru stěžovatele žalovanou stranou účtované náklady řízení nebyly účelně vynaloženy, neboť se jedná o účastníka řízení, který je schopen zabezpečit své právní zastoupení svými zaměstnanci. Ve věci nebylo nařízeno žádné jednání, takže ani náklady nemusely vzniknout a žalovaná strana se vyjádřila k žalobě, aniž k tomu byla vyzvána soudem.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá taková ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
V posuzované věci nic eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nenasvědčuje. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Přitom obecně platí, že odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelně vynaloženému uplatňování nebo bránění práva (Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 978). Tento závěr obecně uznávaný soudní praxí i doktrínou má oporu v ústavně zakotveném právu na právní pomoc vyplývajícím ze čl. 37 odst. 2 Listiny. Co jsou v konkrétní věci účelně vynaložené náklady řízení, jako např. počet úkonů právního zastoupení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu. Obecné soudy se v této souzené věci od uvedené obecné zásady neodchýlily, přičemž jedině v případě opačném by mohly být vytvořeny podmínky pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť by bylo nutno posuzovat, zda nedošlo k zásahu do základního práva na právní pomoc. Ústavní soud proto uzavírá, že v této souzené věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Nad rámec výše uvedeného, Ústavní soud poznamenává, že z principu rovnosti účastníků v občanském soudním řízení vyplývá, že se každý z nich, tedy i veřejnoprávní korporace disponující právníky v zaměstnaneckém či služebním poměru, může nechat zastoupit advokátem. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že v takovém případě nemá nárok na náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že by se jednalo o neúčelně vynaložené náklady. Pokud výhrady stěžovatele směřovaly k rozhodnutí o osvobození od placení soudních poplatků, je třeba upozornit na to, že v tomto řízení již tato problematika řešena není, tudíž není ani prostor se k ní vyjádřit. Ke stěžovatelem tvrzeným vadám v postupu soudu prvního stupně pak budiž uvedeno, že i kdyby o vady šlo, sama taková okolnost by nemohla být přičítána k tíži druhé strany sporu při posuzování účelně vynaložených nákladů řízení, pokud - jako tomu bylo v souzeném případě - postupovala v souladu s procesními podmínkami řízení.
S ohledem na argumentaci stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti Ústavní soud dále poznamenává, že náklady řízení, jak dovozuje právní nauka, plní dvě významné funkce. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331).
Ústavnímu soud tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu