ECLI:CZ:US:2002:2.US.702.01
sp. zn. II. ÚS 702/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele A. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. Hanušem, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu veřejné moci, za účasti Finančního úřadu Ostrava III, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) postup správce daně - Finančního úřadu v Ostravě III, který nevydal rozhodnutí, jímž by ověřil neplatnost rozhodnutí ze dne 22. 1. 1997, č.j. 3234/97/913/7633 (dodatečný platební výměr čís. 1/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1990), č.j. 3228/97/913/7633 (platební výměr čís. 2/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1991) a č.j. 3232/97/913/7633 (dodatečný platební výměr čís. 3/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992). V důsledku této skutečnosti mělo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že svým podáním ze dne 12. 9. 2001 se na správci daně domáhal ověření neplatnosti výše uvedených rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), neboť ve výroku těchto rozhodnutí nebyly v souladu s §32 odst. 2 písm. d) cit. zákona uvedeny hmotněprávní ani procesněprávní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, když navíc rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III o odvolání stěžovatele proti stanovené dani z příjmů obyvatelstva za rok 1991 a 1992 neobsahují hmotněprávní předpisy a ani číslo účtu příslušné banky, na který měla být vyměřená částka zaplacena. Pokud rozhodnutí správce daně neobsahují některou ze základních náležitostí uvedenou v §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., pak se dle názoru stěžovatele jedná o nicotné akty, které zasahují do základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99 (ze dne 15. 12. 1999, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 181).
Jestliže správce daně ve sdělení ze dne 5. 10. 2001, č.j. 109799/01/390910/ 6170, konstatoval, že námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto odmítl ověřit neplatnost předmětných rozhodnutí, porušil ústavně zaručené právo na řádný a spravedlivý proces, které dle stěžovatele zahrnuje rovněž právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem, jakož i právo stěžovatele, aby jeho věc byla vyřízena bez průtahů. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud zakázal Finančnímu úřadu Ostrava III pokračovat v porušování základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny a aby tomuto orgánu přikázal vydat rozhodnutí, jímž osvědčí neplatnost předmětných rozhodnutí.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, který uvedl, že výroková část všech shora uvedených rozhodnutí obsahuje odkaz jak na příslušný hmotněprávní předpis (zákon č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů), tak na procesněprávní předpis (zákon č. 337/1992 Sb.), na základě nichž byla příslušná daň stanovena. Pokud jde o chybějící čísla účtů v rozhodnutích o odvolání, tato rozhodnutí byla vydána v přímé souvislosti s platebním výměrem čís. 2/97 a dodatečným platebním výměrem čís. 3/97, kdy v úvodu výroku je uveden odkaz na původní rozhodnutí, která čísla účtů obsahují, přičemž předmětem rozhodnutí byla pouze změna výše daňové povinnosti. Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99 nemůže obstát, neboť v uváděném případě nebyl odkaz na hmotněprávní předpis součástí předmětného dodatečného platebního výměru, nýbrž existoval pouze odkaz na číslo jednací zprávy o kontrole, popř. na zadní stranu rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhuje účastník řízení ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud (shodně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 702/01, vydaným v obdobné věci dne 17. 1. 2002) je toho názoru, že výrok - jako obligatorní součást těchto rozhodnutí - počíná předpisem vyměřené daně a končí před poučením správce daně o opravných prostředcích (náležitostí rozhodnutí v daném případě nebylo odůvodnění). Z výroků na rubu předmětných rozhodnutí pak vyplývá, že dodatečný platební výměr č. 1/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1990 byl vydán podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., platební výměr č. 2/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1991 byl vydán podle §46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a dodatečný platební výměr č. 3/97 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 byl vydán podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Ve výroku na rubu rozhodnutí je u všech rozhodnutí mimo ustanovení citovaného procesního předpisu uveden i hmotněprávní předpis, na jehož podkladě byla daň předepsána, a to zákon č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, v platném znění. Tvrzení stěžovatele, že tato rozhodnutí ve výroku neobsahují, podle jakých právních předpisů bylo rozhodováno, není proto důvodné, a již proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky, tedy namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99 je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepatřičný, neboť v této věci, jak vyplynulo i z příslušného spisu, dodatečný platební výměr postrádal jakýkoliv odkaz na hmotněprávní předpis. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí o odvolání neobsahovala některé náležitosti ve smyslu §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., má Ústavní soud za to, že tato rozhodnutí tvoří s platebními výměry jeden celek, jenž uvedené náležitosti nepostrádá. Proto i tuto námitku Ústavní soud jako nedůvodnou odmítl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu