ECLI:CZ:US:2002:3.US.702.01
sp. zn. III. ÚS 702/01
Usnesení
III. ÚS 702/01
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.H., zastoupené JUDr. J.H., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojila stěžovatelka proti jinému zásahu veřejné moci, kterého se měl F.ú., jako správce daně z příjmů obyvatelstva, dopustit tím, že nevydal rozhodnutí, jímž by ověřil neplatnost rozhodnutí (platebního výměru č. 87/913 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1991 čj. 73475/97/390913/7633 a dodatečného platebního výměru č. 88/913 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 čj. 73540/97/390913/7633, oba zde dne 8. 9. 1997).
Stěžovatelka tvrdila, že shora uvedené platební výměry jsou ze zákona neplatné (ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o správě daní a poplatků), neboť v jejich výroku absentuje uvedení hmotněprávních a procesněprávních předpisů, dle nichž bylo rozhodováno [§32 odst. 2 písm. d) zákona
o správě daní a poplatků].
Neplatnost těchto rozhodnutí neosvědčil ani odvolací orgán (FŘ), které přezkoumávalo uvedená rozhodnutí v odvolacím řízení, i když tak podle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků učinit mělo, příp. mělo tuto povinnost uložit správci daně I. stupně.
Podáním ze dne 12. září 2001 se stěžovatelka domáhala u F.ú. vydání ověření neplatnosti obou rozhodnutí. Sdělením ze dne 5. října 2001 F.ú. ve věci podané žádosti o osvědčení neplatnosti rozhodnutí vyrozuměl stěžovatelku, že není důvod zahájit řízení o osvědčení jejich neplatnosti.
Jednání finančního úřadu (tj. nevydání rozhodnutí osvědčující neplatnost platebních výměrů) pak, podle názoru stěžovatelky, porušuje její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem svého podání stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zakázal finančnímu úřadu pokračovat v porušování základních práv a svobod, vyplývajících ze shora uvedených článků, a přikázal uvedenému finančnímu úřadu, aby vydal rozhodnutí, osvědčující neplatnost platebních výměrů, jak jsou vpředu označeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon o správě daní a poplatků klade na daňová rozhodnutí jiné formální nároky, než ostatní procesní předpisy (správní řád, meritorní rozhodnutí dle občanského soudního řádu a trestního řádu, apod.). Především pak tato rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění, nestanoví-li zákon jinak (§32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků). Platební výměr č. 87/913 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1991 (73475/97/390913/7633) byl vydán podle
§46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků; dodatečný platební výměr č. 88/913 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 (73540/97/390913/7633) byl vydán podle §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, jak je ostatně patrno z jejich výroku na rubu rozhodnutí, a tyto rozhodnutí není třeba odůvodňovat. Výrok, jako obligatorní součást těchto rozhodnutí, počíná předpisem vyměřené daně a končí před poučením správce daně o opravných prostředcích. Ve výroku na rubu rozhodnutí je u obou rozhodnutí mimo ustanovení procesního předpisu - zákona o správě daní a poplatků - jak již bylo zmíněno, uveden hmotněprávní předpis, na jehož podkladě byla daň předepsána - zák. č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, v platném znění. Tvrzení stěžovatelky, že tato rozhodnutí neobsahují ve výroku, podle jakých právních předpisů bylo rozhodováno, není proto důvodné, a již proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky, tedy namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 31/99 je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepatřičný, neboť v této věci dodatečný platební výměr postrádal jakýkoliv odkaz na hmotněprávní předpis.
Ústavní stížnost stěžovatelky byla z tohoto důvodu posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána samotnou povahou stížnostních důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. ledna 2002