ECLI:CZ:US:2016:2.US.73.16.1
sp. zn. II. ÚS 73/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve Vazební věznici v Brně, právně zastoupeného Mgr. Kamilou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Kravařská 451/9, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014 sp. zn. 40 T 6/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2015 č. j. 5 To 71/2014-7904 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015 č. j. 4 Tdo 1108/2015-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 1. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle §209 odst. I, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (v bodě I.) a zvlášť závažným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (v bodě II.). Podle §45 odst. 1 trestního zákoníku soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011 č. j. 1 T 142/2010-3136 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012 č. j. 8 To 393/2011-3562, a to ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody, učiněných podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 trestního řádu a znovu o věci rozhodl. Stěžovatel byl tedy odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku uvedený v bodě I. rozsudku a sbíhající se trestné činy za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku soud stěžovateli uložil souhrnný peněžitý trest ve výměře 80 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Za jednání popsané pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl stěžovatel podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy všech druhů obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč a podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Daným rozsudkem bylo také rozhodnuto o náhradě škody.
3. Odvolání stěžovatele bylo Vrchním soudem v Olomouci zamítnuto jako nedůvodné. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatele dovolání, jehož důvody opíral o ustanovení §265b odst. 1 písm. a), d), g), h) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Protože byla ústavní stížnost v průběhu řízení před Ústavním soudem mnohokrát doplňována a upřesňována, včetně doplňování příloh a dle stěžovatele důkazních prostředků, a v současné době již působí značně nepřehledným dojmem, Ústavní soud shrnul námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, stručně takto:
odvolací soud porušil právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, neboť neodročil jednání, ačkoli stěžovatel se omluvil ze zdravotních důvodů; bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, a to tím, že věc byla přidělena do jiného senátu, než náležela dle příslušného rozvrhu práce, a tím, že rozvrh práce platný v době nápadu (pro rok 2012) neobsahoval transparentní postup přidělování jednotlivých přísedících do trestních senátů; soudy, a to zvláště soud nalézací, neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy, a to aniž by jejich neprovedení náležitě odůvodnily (tzv. opomenuté důkazy); byla porušena zásada nullum crimen sine lege, neboť z popisu skutku v bodě I. rozsudku nevyplývá, jakým konkrétním způsobem byl naplněn znak trestného činu podvodu v podobě obohacení se.
5. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že námitka proti přidělení věci senátu nalézacího soudu nebyla součástí odvolání, proto se jí odvolací soud ani nezabýval. Námitka týkající se jednání před odvolacím soudem je řádně vypořádána v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 66-67), kde je současně podrobně řešena. Odvolací soud se v něm vypořádal i s otázkou dostatečnosti rozsahu i způsobu dokazovaní, zdůvodnil, proč a z jakých důvodů nebyly další navrhované důkazy prováděny a vypořádal se i s námitkou stěžovatele týkající se právního posouzení věci. Krajský soud v Brně se vyjádřil celkem dvakrát. Poprvé v obecné rovině k otázce výběru přísedících a úpravě tohoto výběru v rozvrhu práce krajského soudu, podruhé již zcela konkrétně k otázce přidělení příslušné trestní věci stěžovatele do trestního senátu 40 T. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Všechna vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten svého práva využil a sdělil, že setrvává na svých námitkách uvedených v ústavní stížnosti.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
10. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
11. K jednotlivým námitkám stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, se již dostatečným způsobem vyjádřil jak soud odvolací, tak i soud dovolací, přičemž Ústavní soud považuje jejich úvahy v otázce nepřítomnosti stěžovatele u jednání, v otázce tzv. opomenutých důkazů, jakož i v otázce právní kvalifikace jednání bod bodem I. skutkové věty výroku o vině, za logické a odpovídající jak příslušným ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, tak i judikatuře Ústavního soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud považuje za dostačující na odůvodnění napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat.
12. Bližší pozornost pak věnoval Ústavní soud námitce, týkající se ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož porušení spatřoval stěžovatel jednak v přidělení věci do senátu 40 T v rozporu s příslušným rozvrhem práce a jednak v netransparentním výběru přísedících. V tomto bodě považuje Ústavní soud za podstatné uvést, že shodnou problematikou, tedy otázkou výběru přísedících do jednotlivých senátů Krajského soudu v Brně, se zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. Ústavní soud po obsáhlém dokazování a konání veřejného ústního jednání dospěl k závěru, že "Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo". Uvedený závěr je možno vztáhnout i na nyní projednávaný případ stěžovatele s tím, že se jedná rovněž o rozvrh práce na rok 2012 a věc byla řešena ve stejném senátu 40 T. Předsedkyně tohoto senátu v rámci dokazování u ústního jednání popsala postupy při výběru přísedících do svého senátu, kteréžto byly Ústavním soudem akceptovány jako relativně transparentní a nezakládající jakoukoli pochybnost o libovůli a účelovosti při tomto výběru. Takový závěr je tedy možné učinit i v nyní projednávané ústavní stížnosti.
13. Co se týče přidělení věci do senátu 40 T, v této otázce stěžovatel "zahltil" Ústavní soud množstvím listin (tabulky, odpovědi vedení soudu, notářský zápis o nahlédnutí na internet apod.), majícími dokládat, že se administrativním nedopatřením věc stěžovatele ocitla v nesprávném senátu, který nebyl k jejímu rozhodování příslušný dle rozvrhu práce na rok 2012. K této otázce Ústavní soud musí konstatovat, že pokud by tomu tak skutečně bylo a o věci by rozhodoval nepříslušný senát Krajského soudu v Brně, právo stěžovatele zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny by bylo nepochybně porušeno. Uvedené teoretické východisko však musí být převedeno v každém konkrétním případě, tedy i v případě stěžovatele, do materiální roviny, tj. musí existovat a být prokázána bez pochybností skutečnost, že o věci měl rozhodovat senát jiný (a současně řečeno který).
14. K takto relevantně uplatněné námitce je nutno na úvod připomenout, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle
čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 - §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 citovaného zákona). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) citovaného zákona].
15. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah práva na zákonného soudce tak, že toto právo na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy.
16. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71, sp. zn. I. ÚS 93/99, N 183/38 SbNU 463). Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016, v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.
17. V daném případě z obsahu rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 a jeho změn nelze usuzovat na to, že by samotná pravidla pro rozdělování soudní agendy v něm uvedená byla netransparentní či snad umožňovala její účelové rozdělování. Základním pravidlem rozdělování trestní agendy byl tzv. rotační princip s přihlédnutím k věcem vazebním a nevazebním a určené specializaci jednotlivých senátů.
18. Samo řešení otázky správnosti přidělování věcí dle rozvrhu práce, pokud se objeví pochybnosti, musí být zejména doménou obecných soudů; má-li být tato otázka úspěšně vyřešena, je nutno ji vznášet již v průběhu řízení před obecnými soudy (nejlépe co nejdříve po tom, co se dotyčný dozví o přidělení jeho věci do rozhodujícího senátu), kdy je, vzhledem k délkám soudního řízení, ještě reálně možné ji vyřešit. Tuto tezi formuloval Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15, když uvedl, že "stěžovatel ji (tuto námitku - pozn. Ústavního soudu) totiž v dovolacím řízení (ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně) neuplatnil, byť tak nepochybně mohl učinit již v řízení před nalézacím soudem. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat". Ústavní soud se v daném případě uvedenou námitkou zabýval, neboť ji stěžovatel uplatnil alespoň v řízení před Nejvyšším soudem, neboť podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu představuje tvrzené rozhodování nepříslušným anebo náležitě neobsazeným soudem jeden ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů, takže ještě předtím, než bude námitka tohoto druhu uplatněna v ústavní stížnosti, musí být bezpodmínečně obsažena i v dovolání.
19. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že pokud po několika letech, kdy probíhalo soudní řízení před stěžovatelem tvrzeným "nezákonným soudcem", má být tato námitka předmětem ústavní stížnosti, staví stěžovatel Ústavní soud do nežádoucí role "vyšetřovatele", který má zpětně po několika letech v rozvrhu práce na určitý rok včetně jeho změn (v daném případě 11) nalézt ten správný senát, který měl ve věci rozhodovat, a tím konstatovat, že senát, jež ve věci skutečně rozhodoval, nebyl zákonným soudcem. Tato role však bezpochyby, a to i z pohledu laika, Ústavnímu soudu nepřísluší a s ohledem na jeho postavení ani příslušet nemůže.
20. Ústavní soud může pouze posoudit, zda uvedená námitka byla předmětem alespoň dovolacího řízení, a pokud tomu tak bylo, zda byla vypořádána řádným způsobem. V rámci řízení o dovolání se stěžovatelovou námitkou ohledně nezákonného soudce Nejvyšší soud coby soud dovolací zabýval, ale nepovažoval ji za oprávněnou a s dostatečným odůvodněním ji odmítl. V řízení před Ústavním soudem pak tvrzení stěžovatele o nesprávném určení rozhodujícího senátu 40 T stojí v protikladu s vyjádřením Krajského soudu v Brně, jmenovitě předsedkyně senátu 40 T Jaroslavy Bartošové. Ústavní soud proto po posouzení všech relevantních podkladů dospěl k závěru, že nelze s jistotou konstatovat, že by ve věci stěžovatele nerozhodoval zákonný soudce, jak jej má na mysli Listina v čl. 38 odst. 1, a že by v dané věci došlo k libovůli a účelové manipulaci při přidělení věci danému senátu. Právě pouze jistota v tom, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, může být ospravedlněním kasace všech předcházejících rozhodnutí a tím i negace celého trestního řízení před soudem.
21. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož k takovému postupu neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu