ECLI:CZ:US:2014:2.US.741.14.1
sp. zn. II. ÚS 741/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Morára, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 1 To 817/2013-40 ze dne 16. 1. 2014 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 6615/2013-28 ze dne 21. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel žádá o přednostní projednání věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je příslušným policejním orgánem stíhán pro pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013 bylo dle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel má nárok na obhajobu za sníženou odměnu, kdy náklady obhajoby hradí z 50% stát. Poté stěžovatel požádal o změnu tohoto rozhodnutí s poukazem na materiální změnu poměrů, přičemž se domáhal přiznání nároku na obhajobu bezplatnou. Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením podle §33 odst. 2 tr. ř. návrh na změnu přiznaného nároku zamítl. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel poukazuje na to, že je zcela nemajetný a bez příjmu, neboť je studentem denního studia, a je odkázán na výživu rodičů. V roce 2013 si brigádně přivydělával, a to na úkor studijních výsledků, v roce 2014 tak již nečiní s ohledem na přípravu na maturitu. Poukazuje též na výjimečný rozsah trestní věci, kdy bude vyslechnuto 1294 poškozených a další svědkové z různých měst Moravskoslezského a Olomouckého kraje, což představuje značné náklady na obhajobu. Napadená rozhodnutí považuje za nelidská, nereálná a neústavní, pokud stěžovatele nabádají k tomu, aby přerušil či ukončil studium a na obhajobu si vydělal. Poukazuje na povinnost soudů posuzovat jedinečnost každého případu. Oba soudy mu však svým necitlivým přístupem odepřely právo na možnost pokračovat ve studiu na vysoké škole a nedávají mu coby nevinnému jinou možnost, než se smířit s tím, že je obviněn, a proto se musí této situaci přizpůsobit a začít vydělávat na náklady obhajoby. Je mu tím rovněž upíráno právo, aby byl zastoupen obhájcem, kterého si sám zvolil.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou projednávané věci je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. a jeho následná aplikace na stěžovatelovy osobní a majetkové poměry.
Podle článku 40 odst. 3 věty třetí Listiny "Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce". Tímto zákonem je trestní řád, dle jehož ustanovení §33 odst. 2 "osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci. Současně však zákonodárce v rámci prostoru daného mu Listinou určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup, na jehož základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení toho, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř., náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, sp. zn. II. ÚS 495/02, sp. zn. III. ÚS 841/06, sp. zn. II. ÚS 40/08, sp. zn. II. ÚS 2299/11, sp. zn. III. ÚS 1936/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, soudy, rozhodující ve věci, se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Uvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Otázku, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro přiznání obhajoby bezplatné, obecné soudy řešily v rozhodnutích, jimiž na základě stěžovatelovy žádosti rozhodly, že má nárok na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50%, přičemž již tehdy vzaly v úvahu finanční situaci rodiny i skutečnost, že stěžovatel je studentem denního studia. V nyní napadeném řízení se zabývaly toliko tím, zda u něj po vydání uvedených rozhodnutí nastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí ve vztahu k nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Po zhodnocení všech rozhodných skutečností, kdy za jedinou akceptovatelnou změnu označily okolnost, že si stěžovatel již brigádně nepřivydělává, však vyslovily názor, že stěžovatel je osobou bez zdravotního omezení a do budoucna je po pracovní stránce osobou perspektivní, a dospěly k závěru, že samotný fakt, že již nevykonává brigádu, nemůže být důvodem pro změnu přiznaného nároku na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50%. Jejich závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, na niž soudy ve svých rozhodnutích odkázaly, a koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pakelli proti Německu č. 8398/78 ze dne 25. dubna 1983).
Výrok soudu prvního stupně o možném řešení problému stěžovatele případným ukončením či přerušením studia a nastoupením do adekvátního zaměstnání může stěžovatel pociťovat jako necitlivý. Je pouze na jeho úvaze, jakým způsobem bude stávající životní situaci řešit. Jak však výstižně uvedl stížnostní soud, stěžovatel není nijak zdravotně handicapován, je práce schopen a je zde předpoklad, že dosáhne minimálně maturitního vzdělání, takže může v budoucnu dosahovat takových finančních příjmů, které mu náklady obhajoby za odměnu sníženou o 50% umožní hradit, byť třeba formou splátek poté, kdy ukončí studium.
Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu