ECLI:CZ:US:2012:1.US.2824.11.1
sp. zn. I. ÚS 2824/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č.j. 9 To 302/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel konstatuje, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchané trestné činnosti popsané v rozhodnutí o vině a trestu. Opatřením Okresního soudu v Nymburce mu byl ustanoven obhájce, neboť u něho byly dány důvody nutné obhajoby (mezi stíhanými skutky bylo i jednání kvalifikované jako zločin loupeže). Dne 10. 2. 2011 byl stěžovatel - podle svého tvrzení - vzat do vazby. V průběhu trestního stíhání si zvolil obhájce na plnou moc. Prostřednictvím obhájce podal okresnímu soudu návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. K návrhu bylo přiloženo potvrzení orgánu Vězeňské služby o jeho majetkových poměrech ve vazbě a prohlášení jeho matky o nemajetnosti celé jejich rodiny. Usnesením ze dne 13. 5. 2011 okresní soud stěžovatelovu žádost zamítl. Podle tvrzení stěžovatele soud uvedl, že předložené podklady nejsou dostačující; potvrzení orgánů Vězeňské služby se (prý) týká jen aktuální situace stěžovatele a nezobrazuje minulý stav. Prohlášení matky stěžovatele nepovažoval soud za dostatečně objektivní; rozhodující by prý bylo potvrzení obecního úřadu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Namítal, že ho měl soud ještě před rozhodnutím poučit, jakými doklady má nemajetnost prokazovat. Krajský soud v Praze stížnost stěžovatele usnesením ze dne 15. 6. 2011 zamítl. Podle tvrzení stěžovatele se však krajský soud s jeho námitkami v zásadě ztotožnil, neboť potvrdil, že ho měl okresní soud poučit, že důkazní břemeno neunesl a jaké podklady k osvědčení nemajetnosti bude soud vyžadovat. Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatelova žádost o bezplatnou obhajobu by nebyla důvodná ani v případě, pokud by aktuální nemajetnost osvědčil. Dle krajského soudu totiž ze spisu nevyplývá žádná závažná okolnost, která by stěžovateli bránila po propuštění z vazby či případně po vykonání trestu najít si zaměstnání nebo brigádu a náklady obhajoby uhradit, zejména je-li stěžovatel mladý a zdravý člověk. V mezidobí mezi vydáním a doručením ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu byl stěžovatel - podle svého tvrzení - rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 7. 2011 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a rozsudek následně nabyl právní moci, protože proti němu nebylo podáno odvolání.
Stěžovatel má za to, že v záhlaví citovaným usnesením byl porušen zejména článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle kterého nemá-li obviněný prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Vada napadeného rozhodnutí, která zakládá jeho protiústavnost, prý spočívá v závěru soudu, že nárok na bezplatnou obhajobu lze odepřít za situace, kdy u obviněného, který je mladý a zdravý člověk, nelze vyloučit, že po propuštění z vazby či výkonu trestu bude moci nalézt zaměstnání a náhradu nákladů obhajoby postupně splácet.
Podle stěžovatele není sporu, že zájmy spravedlnosti vyžadovaly, aby měl obhájce. Vyplývá to mj. i z úpravy jednoduchého práva, neboť v jeho případě byly dány dva důvody nutné obhajoby, a to jednak závažnost hrozícího trestu a jednak vzetí do vazby. České jednoduché právo přitom umožňuje osobě, u níž jsou podmínky bezplatné obhajoby, aby si zvolila obhájce. České právo zde tedy poskytuje určitý nadstandard; to však neznamená, že v případně zvoleného obhájce je právo na bezplatnou obhajobu v případě nedostatku prostředků oslabeno. Z hlediska veřejného zájmu zde nedochází k žádné újmě, neboť zvolený obhájce je ze státních prostředků placen na základě stejných odměňovacích principů, jako obhájce ustanovený. Pokud tedy zákon umožňuje, aby o bezplatnou obhajobu požádal obviněný se zvoleným obhájcem, nelze činit rozdíl při posuzování nároku v závislosti na tom, zda byl obhájce ustanoven či zvolen. Stěžovatel dále dovozuje, že i pouhé riziko finančních nákladů spojených s obhajobou může ovlivnit v hraničních případech jednání obviněného. V trestním řízení obviněný neuplatňuje soukromoprávní nárok, kdy závisí výlučně na něm, jak si hájí svá práva, ale čelí státní represi, a proto jeho právu na obhajobu nesmí být kladeny žádné překážky. Z tohoto pohledu musí být rozhodující objektivní stav době, kdy stěžovatel své právo na obhajobu skutečně vykoná. Aby nebyl diskriminován oproti ostatním nemajetným, nesmí být volba způsobu obhajoby (tj. zda si ponechá ustanoveného obhájce, či zda si obhájce zvolí a požádá o bezplatnou obhajobu) žádným způsobem demotivující.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně evidovaný pod sp. zn. 20 Nt 106/2011. Zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 13. 5. 2011, č.j. 20 Nt 106/2011-34, rozhodl tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. Uvedl zejména, že stěžovatel prostřednictvím obhájce, kterého si zvolil sám namísto obhájce ustanoveného, podal soudu návrh, aby bylo rozhodnuto o tom, že má nárok na obhajobu bezplatnou. K žádosti přiložil potvrzení vazební věznice, že není pracovně zařazen, nepobírá žádný finanční příjem, a dále prohlášení matky (nikoli čestné) o tom, že ani ona ani její syn nemají žádný majetek. Právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu (§33 odst. 2 trestního řádu) podle okresního soudu předpokládá, že obviněný osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si mohl hradit náklady obhajoby sám. Potvrzení věznice, že ve vazbě není pracovně zařazen a nepobírá žádné dávky, je potvrzením toliko o současné době, nikoliv však potvrzením osvědčující stav před vzetím do vazby, neboť stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že pracuje brigádně. Prohlášení jeho matky je jednak v kopii, jednak není ničím doloženo, například potvrzením obecního úřadu s místní znalostí.
Proti citovanému usnesení podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a následující trestního řádu, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č.j. 9 To 302/2011-54, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Prvostupňový soud se podle krajského soudu návrhem stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zabýval dostatečně, a pokud na podkladě spisového materiálu dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil nedostatek finančních prostředků k hrazení nákladů obhajoby, nelze to považovat za závěr nesprávný. Podle ust. §33 odst. 2 trestního řádu, je povinností obviněného osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Z předloženého spisového materiálu podle krajského soudu vyplývá, že stěžovatel ke své žádosti předložil potvrzení vazební věznice a prohlášení své matky, a prvý soud nepochybil, pokud je nepovažoval za dostačující pro závěr, že by byl stěžovatel osvědčil nedostatek prostředků tak, jak to má na mysli shora citované ustanovení trestního řádu. Prvostupňový soud nevyzýval stěžovatele k doplnění jeho návrhu. Nemohl totiž opominout, že i když je stěžovatel toho času ve vazbě a nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, tak ze spisového materiálu nevyplývá žádná závažná okolnost (a v tomto směru také stěžovatel ničeho nenamítal), která by mu bránila po propuštění z vazby či případně po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody najít si zaměstnání nebo brigádu, a náklady obhajoby, které teprve budou vyčísleny, uhradit; jedná se o mladého, zdravého člověka. Samotná skutečnost, že stěžovatel je nemajetný, totiž neznamená automatické zprošťování povinnosti k plnění finančních závazků, rozhodné jsou jeho výdělkové schopnosti a možnosti, a nebylo zjištěno nic, co by mu bránilo vykonávat práci odpovídající jeho kvalifikaci.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy další instancí v soustavě obecných soudů ani jejím vrcholem (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy) a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, je Ústavní soud k jeho ochraně povolán.
Podle čl. 40 odst. 3, 2. věty Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud pravomoc obecných soudů respektuje a zasahuje do ní pouze výjimečně, pokud je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.
Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Lze též poznamenat, že je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů.
Po uvážení námitek stěžovatele a po přezkoumání předmětných rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle. Je přesvědčen, že oba soudy vyšly z rozhodných skutečností, interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu na racionálním a zákonem odůvodněném podkladě, bez extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a v mezích ústavních principů. Jejich názor, že současná finanční nedostatečnost stěžovatele s ohledem na jeho produktivní věk a zdraví nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, je nejen v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou (včetně judikatury soudu Ústavního - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 in http://www.usoud.cz), ale není ani v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Sám stěžovatel při rozhodování o vzetí do vazby uvedl, že po propuštění "bych se živil prací" a že dělal načerno kopací práce.
Z vyžádaného spisového materiálu rovněž plyne, že se stěžovateli k trestné činnosti kladené mu za vinu doznal (srov. například strana 3 rozsudku Okresního soudu v Kolíně, č. j. 1 T 80/2011-218, ze dne 7. 7. 2011, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele nebo čísla listu 4 vyžádaného soudního spisu); podle tvrzení v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o vině a trestu odvolání nepodal. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně netvrdí (ani nenaznačuje), že by byl v řízení při rozhodování o vině a trestu jakkoliv poškozen ve svém právu na spravedlivý proces, resp. v právu na obhajobu; ostatně rozsudek o vině a trestu stěžovatele byl vynesen 7. 7. 2011, zatímco ústavní stížností napadené usnesení o nepřiznání bezplatné obhajoby bylo obhájci stěžovatele doručeno 25. 7. 2011, stěžovateli pak 29. 7. 2011 - srov. číslo listu 55; usnesení bylo vyhlášeno v neveřejném zasedání (srov. číslo listu 51). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by ho nepřiznání bezplatné obhajoby v jeho obranné taktice jakkoliv determinovalo.
Konečně, k námitce stěžovatele, že nemá nárok na úhradu odměny obhájce ve splátkách, Ústavní soud poznamenává, že splatnost odměny obhájce je věcí dohody mezi obhájcem a jeho klientem. Z žádného právního předpisu nevyplývá smluvně nekorigovatelná povinnost klienta hradit odměnu advokáta bezodkladně, nýbrž je věcí stran, jak tuto otázku upraví.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody (ani ústavněprávní principy), jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelných věcech pod sp. zn. IV. ÚS 284/06 a I. ÚS 3246/11.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu