ECLI:CZ:US:2004:2.US.746.02
sp. zn. II. ÚS 746/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti F., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2002, č. j. 26 Cdo 601/2001-46, a o návrhu na zrušení §715, věta třetí, občanského zákoníku, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), výše citované rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2000, č. j. 19 Co 303/2000-27, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. dubna 2000, č. j. 18C 24/2000-12, a to tak, že žaloba stěžovatelky, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu v rozhodnutí specifikovaného bytu, kterou dal stěžovatel žalovaným ve sporu L. a D. Š., a aby žalovaní byli zavázáni byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce, se zamítá.
Stěžovatelka své námitky vůči napadeným rozhodnutím koncentruje do odporu proti stávajícímu výkladu ustanovení §715 obč. zák. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozsudkem byla porušena její základní práva, neboť soud při vydání napadeného rozhodnutí akceptoval výklad, který považuje dohodu o výměně bytů za prioritní institut, jehož prostřednictvím mohou nájemci prosadit změnu v osobě nájemce bytu, a to přesto, že pronajímatelé jako vlastníci nemovitostí, kteří nejsou ani účastníky dohody o výměně bytu, od samého začátku řízení s výměnou nesouhlasí. Stěžovatelka se domnívá, že tato praxe dává přednost řešení v rámci užívacích vztahů, nerespektuje plně existující vlastnické vztahy. Stěžovatelka má za to, že zmíněná interpretace vede k omezování práv a svobod pronajímatelů. Nejvyšší soud ji použil přesto, což ve svém rozhodnutí připouští, že se v teorii vyskytují rovněž názory podporující tezi, že k zániku původních nájemních vztahů může i při platně sjednané a včas splněné dohodě o výměně bytů dojít pouze na základě právní skutečnosti předvídané §710 obč. zák. Dosavadní judikatura se však s touto tezí nevypořádala. Jestliže zánik stávajícího nájemního vztahu při směně bytů není vázán na některou z právních skutečností v §710 uvedených, vzniká navíc otázka další existence, resp. přechodu povinností a odpovědnosti za závazky vyplývající např. z přetrvávajících dluhů původního nájemce vůči pronajímateli. Stěžovatelka uzavírá, že výklad ustanovení §715 obč. zák., dle kterého při směně bytu jde jen o změnu v subjektech nájemního vztahu, a že tedy není nutno uzavřít novou nájemní smlouvu, v jejímž rámci by měl pronajímatel právo požadovat jiné její podmínky (což by podle ustálené judikatury vedlo k popření zákonné úpravy, dle níž si účastníci dohody mohou souhlas pronajímatele s výměnou vynutit soudní cestou dle ust. §715 věta třetí obč. zák.), nadměrně omezuje Ústavou zaručená vlastnická práva pronajímatele, a proto navrhuje zrušení tohoto ustanovení.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu v rozhodnutích specifikovaného bytu ve vlastnictví stěžovatelky, kterou dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., s odůvodněním, že žalovaní dosud neukončili nájem svého původního bytu a v současné době užívají byt jiný, dala žalovaným. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č. j. 18C 24/2000-12, k výpovědi přivolil a nařídil žalovaným po uplynutí stanovené výpovědní lhůty (tříměsíční) byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2000, č. j. 19 Co 303/2000-27, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že 14. 7. 1998 žalovaní jako nájemci předmětného bytu, který je ve vlastnictví stěžovatelky, uzavřeli s L. K. dohodu o výměně bytu; souhlas vlastníka bytu (stěžovatelky) byl nahrazen rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 15. prosince 1998. Žalovaní a L. K. provedli v lednu 1999 faktickou výměnu bytů (do předmětného bytu se nastěhovala L. K. s vnučkou, žalovaní se nastěhovali do bytu na adrese Praha 9 - M. 646), aniž došlo k uzavření nových nájemních smluv). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předpoklady umožňující přivolit k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. nejsou v daném případě naplněny, ač nájem předmětného bytu neskončil žádným ze způsobů předvídaných §710 obč. zák. Vyslovil právní názor, že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu, založený původní nájemní smlouvou, trval do splnění dohody o výměně bytu uzavřené dle §715 obč. zák. a zanikl okamžikem uskutečnění výměny bytu na základě této dohody s tím, že akceptace pronajímatele s ukončením nájmu je obsažena již v jeho projevu vůle, kterým vyjádřil souhlas s dohodou o výměně bytu (bez ohledu na to, zda projev vůle byl či nebyl nahrazen soudem).
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním (§238 odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), v němž uplatnila dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť dle ní napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Námitky uplatněné stěžovatelkou jsou v zásadě obsahově shodné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 26 Cdo 601/2001-46, ze dne 12. září 2002, bylo dovolání zamítnuto. Při posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zhodnotil jeho závěr jako věcně správný, přičemž vyšel z ustáleného právního názoru, již publikovaného (20 Cdo 1230/99 in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, č. 7), že zánik dosavadního nájemního vztahu nájemce k bytu, jenž směňuje, nastává (právě proto, že jde o směnu práva nájmu) splněním dohody o výměně bytu (srov. §716 odst. 1 obč. zák.) a že ke stejnému časovému okamžiku (ke dni splnění dohody o výměně bytů) vstupují účastníci dohody (nájemci) realizací výměny ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem. Ke stejnému okamžiku zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu; zánik nájemního poměru tak není vázán na právní skutečnost uvedenou v §710 obč. zák.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Nejvyšší soud správně dovodil, že výklad založený na úvaze, že nejde jen o změnu v subjektech nájemního vztahu a že je nutno uzavřít novou nájemní smlouvu, v jejímž rámci má pronajímatel právo požadovat jiné (vyšší nájemné) nebo jiné ujednání o trvání nájemního poměru, by vedl k popření smyslu úpravy, podle níž si účastníci dohody mohou souhlas pronajímatele s výměnou vynutit soudní cestou. Kterýkoli pronajímatel by totiž měl možnost zmařit smysl institutu dohody o výměně bytu prostě tím, že v mezích své smluvní volnosti (bez zřetele k tomu, že s dohodou o výměně souhlasil) následně podmíní uzavření nájemní smlouvy pro účastníka směny nepřijatelnými požadavky. Přitom námitka, že pouhá změna v osobě nájemce (v důsledku dohody o výměně bytu) bez možnosti pronajímatele ovlivnit další rozhodné znaky přetrvávajícího nájemního poměru by v konkrétní situaci neúměrně omezila realizaci práv pronajímatele, může být uplatněna právě jako důvod nesouhlasu s dohodou a účinně (co do své opodstatněnosti) přezkoumána v soudním řízení podle §715 věty třetí obč. zák.
Pokud Nejvyšší soud takto interpretuje obyčejné právo, má Ústavní soud za to, že ústavní principy nebyly porušeny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, může být podán s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. d), §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poněvadž ústavní stížnost byla odmítnuta a konečně ani ve stížností napadeném rozhodnutí nebyl přímo §715, věta třetí obč. zák. uplatněn, návrh na zrušení tohoto ustanovení byl v souladu s §43 odst. 2 písm. b) a odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v.r.
předseda senátu