ECLI:CZ:US:2018:2.US.766.18.1
sp. zn. II. ÚS 766/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1427/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 5 To 78/2016, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 9 T 6/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k provedeným důkazům a dát vyslýchat svědky podle čl. 38 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a zločinem úvěrového podle tr. zákoníku, kterých se - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že na pobočce České spořitelny, a. s. v Pardubicích, jako jednatel obchodní společnosti GlobalTech, s.r.o., za tuto společnost podal žádost o poskytnutí hypotečního úvěru na částku 8.800.000 Kč za účelem koupě nemovitosti (výrobní haly), když na základě této žádosti uzavřel s Českou spořitelnou, a. s. smlouvu o úvěru, a to na úvěrovou částku 8.000.000 Kč, kterou se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách 76.688 Kč, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy bance zamlčel podstatné údaje vztahující se k jeho osobě a ke společnosti GlobalTech, s. r. o., neměl vážný zájem v kupované nemovitosti skutečně podnikat, a to i vzhledem k finanční situaci své a finanční situaci jmenované společnosti, když takto získané prostředky použil minimálně zčásti za jiným účelem (skutek pod bodem 1). Dále se stěžovatel této trestné činnosti měl dopustit tím, že na pobočce České spořitelny, a. s. v Pardubicích, jako jednatel společnosti GlobalTech, s. r. o., uzavřel smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 7.000.000 Kč, když poskytnutí úvěru bylo ze strany žadatele zajištěno pohledávkami z obchodního styku žadatele a ručitelskými závazky jiné obchodní společnosti, za niž stěžovatel rovněž jednal. Učinil tak i přesto, že věděl, úvěr nebude moci být splacen (skutek číslo 2). Konečně stěžovatel na pobočce České spořitelně a. s. v Pardubicích podal žádost o poskytnutí úvěru ve výši 300.000 Kč, ke které doložil padělané potvrzení o výši svého příjmu od společnosti GlobalTech, s. r. o., ačkoliv nebyl zaměstnancem této společnosti a jím deklarovaného příjmu nedosahoval. Za tyto skutky byl stěžovatel krajským soudem odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního organu obchodních společností a družstev na dobu pěti let a poškozená Česká spořitelna, a. s. byla krajským soudem se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, napadený rozsudek prvostupňového soudu zrušil ve výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu pro skutek číslo 1 popsaný výše a ve výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu ve vztahu ke skutku č. 2) a 3) odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Odvolací soud nalézacímu soudu ve vztahu ke skutku číslo 1) vytkl nedostatečná skutková zjištění ohledně stěžovatelova zavinění, zároveň ale zdůraznil, že tímto svým závěrem nepředjímá výsledek nového řízení před nalézacím soudem o tomto skutku.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadána jednak ta část rozsudku Vrchního soudu v Praze, jíž tento soud zrušil část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o vině v rozsahu skutku č. 1), a jednak je-li ústavní stížností napadána tato zrušená část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatel napadá i ty části rozhodnutí, které nejsou konečné, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být shledána nepřípustnou.
6. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost představuje - ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím (resp. jejich částem) - návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
8. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
9. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina (alespoň ve vztahu k přezkoumávané části), popřípadě že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
10. Stěžovatel kromě obecného konstatování porušení principu presumpce neviny namítá, že soudy nevyslechly jím navrhované svědky a neprovedly jím navrhované důkazy, což kromě porušení zásady bezprostřednosti a přímosti provádění důkazů představuje podle stěžovatele tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy se prý s důkazními návrhy stěžovatele vůbec nevypořádaly. S tímto názorem stěžovatele se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.
11. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, vrchní i Nejvyšší soud na tvrzení stěžovatele o opomenutých důkazech reagovaly a vysvětlily, že stěžovatelem navrhované důkazy a výslechy svědků nebyly provedeny pro nadbytečnost. Tento učiněný závěr Ústavní neshledává ústavně excesivním a z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že ve skutečnosti představuje jen pokračování polemiky se závěry obecných soudů. I v ústavní stížnosti tak stěžovatel například tvrdí, že Mgr. Dagmar Lahnerová sama podepsala nebo zfalšovala některé dokumenty potřebné pro získání úvěrů, Petr Klimosz převáděl finanční prostředky mezi navzájem spřízněnými společnostmi, aby vytvářet klamavý efekt obratu, JUDr. Svoboda disponoval - na rozdíl od stěžovatele - přístupem do internetového bankovnictví společností žádajících o úvěr atp.
12. I kdyby však Ústavní soud přistoupil na všechna tato tvrzení stěžovatele - podle nichž rozhodující část jeho spolupracovníků jednala v rozporu se zákonem a v rozporu se zájmem a názorem stěžovatele - pak nemůže přehlédnout, že to byl právě stěžovatel, kdo na pobočce bankovních institucí o úvěr žádal a měl se tak s podmínkami a podklady potřebnými pro získání úvěru seznámit. Obrana, že část dokumentace byla vypracována na jiné pobočce a stěžovatel proto neměl prostor si některé dokumenty zkontrolovat, nemůže být relevantní, když navíc v době elektronických komunikací je i z tohoto úhlu pohledu nepřípadná.
13. Neobstojí ani tvrzené pochybení stěžovatele obecných soudů v tom, že on sám neúčelový spotřebitelský úvěr (skutek č. 3) údajně nežádal (opačné východisko obecných soudů je tedy podle něj nesprávné), ale sama banka mu jej nabídla. Nelze mít totiž žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel - vědom si své špatné finanční situace a špatné finanční situace jím (spolu)řízených společností - nemusel bankou poskytnuté prostředky přijmout a přesto tak nepostupoval. Ani v ústavní stížnosti přitom stěžovatel nevysvětluje, z čeho naopak vycházel například při předložení pozitivního výhledu hospodaření jím (spolu)řízených společností, když k tomuto podkladovému dokumentu se v ústavní stížnosti hlásí. Pozitivní hospodářský výhled jím spravovaných společností totiž bance prezentoval i přesto, že například on sám na dani z příjmů fyzických osob vykazoval ztrátu a jím tvrzená výše odměny mu jmenovanými společnostmi - ať už z titulu pracovního nebo jiného poměru - nebyla vyplácena.
14. Lze tedy uzavřít, že i podle názoru Ústavního soudu obecné soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly v nyní rozhodované věci spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti popsané pod skutkem 2) a 3). Za dané situace tak Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu