ECLI:CZ:US:2009:2.US.767.09.1
sp. zn. II. ÚS 767/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) GAMA, spol. s r. o., IČ 48154385, se sídlem Městečko Trnávka 67, Městečko Trnávka, b) ANEX, s.r.o., IČ 60935391, se sídlem Šmejkalova 1593/5, Brno, c) Ing. Z. K., všichni zastoupeni JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem Veveří 31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 29 Cdo 4703/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 16 Co 94/2008 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 13 C 149/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jejich základní práva, a to "právo na ochranu, nedotknutelnost a rovnoprávnost majetku ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny, přičemž k tomuto porušení mělo dojít, zejména s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny (sic!), odepřením práva na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem."
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se na České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali zaplacení škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu. K této škodě mělo dle tvrzení stěžovatelů dojít tím, že správce konkursní podstaty úpadce DKS, spol. s r. o. zapsal do konkursní podstaty ve smyslu ust. §19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění tehdejších předpisů (dále jen "ZKV"), i majetek prokazatelně patřící stěžovatelům, čímž došlo k omezení jejich vlastnických práv. Rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové předcházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, kterým byl okresní soud při svém rozhodování vázán. V tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že stát neodpovídá za škodu způsobenou správcem konkursní podstaty v konkursním řízení a vymezil podmínky případné odpovědnosti státu za postup konkursního soudu.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě odvolání. Odvolací Městský soud v Praze (Krajský soud v Hradci Králové byl vyloučen z projednávání věci z důvodu podjatosti a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze) odvoláním napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 16 Co 94/2008 v celém rozsahu potvrdil, když dospěl k závěru, že nemá důvod se odchýlit od skutkových závěrů nalézacího soudu, neboť jím provedené hodnocení důkazů neodporuje zásadám logiky. Odvolací soud dále uvedl, že v průběhu roku předkládali stěžovatelé soudu listinné důkazy, které měly prokázat jejich vlastnictví k sepsanému majetku, často pouze v kopiích, k majetkovým převodům docházelo v krátké době před prohlášením konkursu, sepsaný majetek se nacházel v areálu úpadce a ten na něm provozoval svou činnost a byla zde i osobní provázanost mezi úpadcem a jednotlivými stěžovateli. Z těchto skutečností pak dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že majetkové nároky žalobců, jež měly soupis vylučovat, nebyly v rozhodné době natolik zřejmé a podložené, aby mohl soud dát správci jednoznačný pokyn k tomu, aby tento majetek ze soupisu vyloučil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém předložili prakticky totožnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatelé zejména nesouhlasili se skutkovými zjištěními obecných soudů obou stupňů a jejich právní kvalifikací, kdy dle jejich názoru předložili konkursnímu soudu dostatek jasných a přesvědčivých důkazů, na základě kterých mohl a měl tento soud vydat pokyn správci konkursní podstaty k vyškrtnutí jejich majetku z konkursní podstaty. Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy považovaly za správné, že soud i správce konkursní podstaty, jako odborně vzdělané subjekty, neposoudili sami správně obsah vlastnictví věcí, přičemž ty jim byly vydány až po zdlouhavém excindačním řízení. Kdyby konkursní soud postupoval řádně, tedy posoudil by jimi předkládané důkazy s veškerou péčí, a vydal správci konkursní podstaty pokyn ve smyslu ust. §12 ZKV, nedošlo by k vzniku škody. Dle tvrzení stěžovatelů měl konkursní soud od počátku k dispozici naprosto shodné údaje a listiny, na základě kterých následně rozhodl o incidenčním sporu soud tak, že předmětné věci stěžovatelů vyloučil z konkursní podstaty. Místo toho však konkursní soud, aniž by učinil adekvátní kroky k vydání majetku, uložil stěžovatelům lhůtu k podání žaloby proti správci. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 29 Cdo 4703/2008 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud posuzuje, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením obecnými soudy provedeného dokazování, na jehož základě dospěly obecné soudy dle stěžovatelů k nesprávnému právnímu závěru, tedy že v daném řízení nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu. Argumentace stěžovatelů z ústavněprávního pohledu vychází z tvrzení, že v nyní projednávané věci jde o střet jejich vlastnických práv garantovaných ústavním pořádkem s "právem konkursního správce a konkursního soudu cizí majetek zabavit, zařadit jej do konkursní podstaty a tam jej držet tak dlouho, než v excindačním řízení dojde k rozhodnutí, že předmětný majetek byl do konkursní podstaty zařazen neprávem, a to přesto, že soud i správce měli od počátku k dispozici veškeré listiny, prokazující, že majetek nepatří do konkursní podstaty. Kolize spočívá nejen v samotném zadržovacím postupu správce a konkursního soudu, ale vyvstává především jako zásadní porušení Listiny v kontextu následného odmítnutí poskytnutí náhrady škody"(str. 3 ústavní stížnosti).
Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva stěžovatelů, Ústavní soud již dříve judikoval, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. II. ÚS 305/99 ze dne 15. 11. 2000). Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatelé můžou tvrdit, že mají přinejmenším "legitimní naději" že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Poláček a Poláčková proti České republice, ze dne 10. 7. 2002, stížnost č. 39794/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Za legitimní naději nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníka, že v excindačním řízení bude žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007). Z výše uvedeného plyne, že samotné excindační řízení nezakládá porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, nýbrž je třeba zkoumat, zda byly splněny podmínky ust. §19 odst. 1 ZKV, tedy zda k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nedošlo nesprávným úředním postupem konkursního soudu, což by pak zakládalo nárok stěžovatelů na náhradu škody, tedy právo garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.
Dle ustanovení §19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věcí, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1), a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být v soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Z výše uvedeného je patrno, že se nepochybně jedná o potencionální omezení vlastnických práv třetích osob, kdy daná právní úprava staví správce konkursní podstaty do výhodné právní pozice, neboť procesně aktivní musí být ta strana, jejíž právo je fakticky (zapsáním do soupisu) zpochybňováno, a to se všemi negativními důsledky pro ni z toho plynoucími. Jak uvedl Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. 220/04 ze dne 17. 3. 2005: "daný přístup (pozn. postup dle ust. §19 odst. 1 ZKV) může mít své opodstatnění v počáteční fázi konkursu, neboť správce podstaty je osobou, jež právních úkonů úpadce účastna nebyla, osobou teprve zjišťující rozsah majetku úpadce, a tak, aby mohlo dojít k naplnění účelu konkursu, správce podstaty dostává v zásadě efektivní nástroj k rychlému vymezení majetku, resp. rozdělení na sporný a nesporný, který je možno následně i zpeněžit."
Lze přisvědčit názoru stěžovatelů, že možnost správce konkursní podstaty zapsat majetek, o němž jsou pochybnosti, do soupisu podstaty, není neomezená. V rámci dohledové činnosti soudu ve smyslu ust. §12 ZKV je konkursní soud povinen zkoumat důvodnost takovýchto pochyb. Jde zejména o dodržení měřítka proporcionality, což znamená, že důvodnost pochyb ve smyslu ust. §19 odst. 1 ZKV musí být poměřována závažností zásahu. Jinými slovy, takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahu do základních práv účastníka řízení a třetích osob, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům. Ústavní soud je toho názoru, že těmto maximám odpovídají závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, tedy že nesprávným úředním postupem se rozumí i to, když konkursní soud nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Takovýto postup konkursního soudu by bezpochyby znamenal zásah do vlastnických práv stěžovatelů a bylo by na místě zvažovat porušení základního práva garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny.
K argumentu stěžovatelů, že konkursní soud měl již v době zápisu předmětného majetku do konkursní podstaty veškeré podklady, na základě kterých pak v exindačním řízení byl tento majetek ze soupisu vyškrtnut, uvádí Ústavní soud, že nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry učiněné obecnými soudy, neboť nezjistil, že by byly učiněny svévolně.
Smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení dle ustanovení §19 odst. 2 ZKV je autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Tímto právem může být na prvním místě právo vlastnické, případně právo obligační. Řízení není řízením konkursním, nýbrž pouze konkursem vyvolaným (jako např. nucené vypořádání společného jmění manželů při úpadku jednoho z nich). V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 275/04 ze dne 3. 6. 2005 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007).
Konkursnímu soudu přísluší pouze odstraňovat pochybnosti výzvou k doložení důkazů prokazujících vlastnictví sporné věci. Pokud mu tyto důkazy předloženy nejsou, nebo předložené důkazy neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, že sporný majetek nepatří do konkursní podstaty, musí konkursní soud postupovat dle ust. §19 odst. 2 ZKV. Sama skutečnost, že soud rozhodující o excindační žalobě vychází při svém rozhodování ze stejných listinných důkazů, které měl k dispozici již konkursní soud, neznamená, že konkursní soud postupoval nesprávně. Soud rozhodující o excindační žalobě musí vydat rozhodnutí (soud nemá možnost věc nerozhodnout s odůvodněním, že důkazy nesvědčí ani jedné ze stran sporu), a to i na základě sporných skutečností, které musí v rámci volného hodnocení důkazů a jejich právní kvalifikace odstranit. Pokud by konkursní soud neprováděl jen dohledovou činnost spočívající v posouzení důvodnosti pochybností ve smyslu ust. §19 odst. 1 ZKV, ale hodnocením důkazů a jejich výkladem by tyto pochybnosti odstraňoval, tedy by fakticky meritorně rozhodoval o sporném nároku mezi správcem konkursní podstaty a třetí osobou, porušil by právo účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38. odst. 1 Listiny.
V nyní projednávané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že ve vztahu k stěžovateli a) odporoval správce platnost právního úkonu, ve vztahu k stěžovateli b) nebylo, ani přes výzvu správce prokázáno zaplacení kupní ceny a stěžovatel c) o vydání věcí ani nepožádal a nedoložil ani jakékoli důkazy prokazující jeho vlastnictví. Stěžovatelé tak soudu ani správci konkursní podstaty nepředložili dostatek přesvědčivých důkazů, které by prokazovaly bez pochybností jejich vlastnictví. Naopak lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v dané věci byla existence důvodných pochyb jasně prokázána (stěžovatelé předkládali soudu listinné důkazy, které měly prokázat jejich vlastnictví k sepsanému majetku, často pouze v kopiích, k majetkovým převodům docházelo v krátké době před prohlášením konkursu, sepsaný majetek se nacházel v areálu úpadce a ten na něm provozoval svou činnost a byla zde i osobní provázanost mezi úpadcem a jednotlivými stěžovateli). Stěžovatelé tak nepochybně sami, nedodržením povinnosti tvrdit a dokázat, značnou měrou přispěli k jimi tvrzenému vzniku škody. Pokud by stěžovatelé hodnověrnými důkazy včas prokázali své vlastnictví k předmětným věcem, nemuselo být zahájeno excindační řízení a škoda by nevznikla (což je výrazem obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt). Omezení vlastnického práva stěžovatelů tím, že jejich majetek byl na základě výše uvedených pochybností zapsán do konkursní podstaty úpadce, se proto Ústavnímu soudu i z těchto důvodů v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 11 odst. 4 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdili stěžovatelé.
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy postup správce konkursní podstaty a konkursního soudu neshledaly za nesprávný, čímž nebyl splněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu. Nalézací soud, vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, provedl dostatečné dokazování na jehož základě dospěl k adekvátním skutkovým zjištěním, která subsumoval pod příslušnou normu ZKV a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a tedy ústavně konformně odůvodněna, když jsou z nich zcela jasně patrny východiska a úvahy, které soudy při jejich rozhodování vedly.
Jinou otázkou je, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu s ohledem na délku řízení o náhradu škody. Ústavní soud je přesvědčen o tom, že celková délka řízení 11 let je neúnosně dlouhá. Tuto otázku spojenou s náhradou škody je však třeba řešit ve zcela jiném řízení.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu