ECLI:CZ:US:2018:2.US.802.17.1
sp. zn. II. ÚS 802/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PRECO GROUP s.r.o., se sídlem Štítného 585/28, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2017 č. j. 7 As 325/2016-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 11 A 54/2016-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu městské části Praha 3, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3, Ing. Davida Boušky a RNDr. Marie Slavíkové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 3. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Úřad městské části Praha 3 (dále jen "stavební úřad") vydal na základě žádosti stěžovatelky dne 15. 2. 2016 kolaudační souhlas, kterým povolil užívání stavby "Bytový dům Š., stavební úpravy, přístavba a nástavba domu".
3. Vedlejší účastník řízení Ing. Bouška se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem dle §82 soudního řádu správního domáhal určení, že kolaudační souhlas byl nezákonný. Poukazoval na to, že proti stavbě v územním řízení i při jejím povolování namítal, že jejím provedením dojde u jeho sousedního domu mimo jiné ke snížení osvitu místností, zvýšení vlhkosti ve zdivu v suterénu, porušení odstupové vzdálenosti mezi novými balkóny a stávajícími okny či k narušení a zřícení opěrných zdí.
4. Stavba byla umístěna územním rozhodnutím stavebního úřadu, které následně potvrdil Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát"). Rozhodnutí magistrátu však bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011 č. j. 9 Ca 380/2008-62 s odůvodněním, že stavební úřad nerozhodl o výše uvedených námitkách týkajících se zhoršení úrovně bydlení a zhoršení životního prostředí a zanedbal zjištění skutečného stavu věci.
5. Certifikát o ověření projektové dokumentace pro stavbu vydal v roce 2009 autorizovaný inspektor, takže nebylo nutné žádat o vydání stavebního povolení, ale stačilo ji jen oznámit. Námitky Ing. Boušky a vedlejší účastnice řízení RNDr. Slavíkové vyhodnotil autorizovaný inspektor zčásti jako bezpředmětné a zčásti k nim nepřihlížel. Ing. Bouška i RNDr. Slavíková se proto dle §142 odst. 1 správního řádu domáhali určení, že právo provést předmětnou stavbu podle certifikátu autorizovaného inspektora nevzniklo. Stavební úřad tuto žádost nejprve zamítl, následně ale dne 31. 3. 2016 na základě kasačního rozhodnutí magistrátu ze dne 29. 9. 2015 rozhodl, že stavebníkovi právo provést předmětnou stavbu podle certifikátu autorizovaného inspektora nevzniklo. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím magistrátu ze dne 2. srpna 2016. Rozhodnutí magistrátu bylo v době rozhodování o této ústavní stížnosti zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 č. j. 8 A 164/2016-67 pro částečnou nepřezkoumatelnost.
6. Z těchto důvodů Ing. Bouška v žalobě také namítal, že přestože měl stavební úřad již od září 2015 k dispozici kasační rozhodnutí magistrátu se závazným právním názorem ohledně platnosti certifikátu, vydal ke stavbě v únoru 2016 napadený kolaudační souhlas s odkazem na sporný certifikát autorizovaného inspektora. Nadto upustil od závěrečné prohlídky stavby.
7. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 11. 2016 č. j. 11 A 54/2016-86 vyslovil výrokem I. nezákonnost kolaudačního souhlasu, výrokem II. uložil stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku předložil spisový materiál nadřízenému správnímu orgánu s podnětem k provedení přezkumného řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přihlédl k tomu, že stěžovatelka jako stavebník požádala o vydání kolaudačního souhlasu až dne 8. 2. 2016, tedy v době, kdy si byla nebo musela být vědoma toho, že existují důvodné pochybnosti, zda na základě certifikátu autorizovaného inspektora platně vzniklo právo stavby. Nezákonnost kolaudačního souhlasu soud spatřoval v tom, že autorizovaný inspektor nepostupoval při vydání certifikátu v souladu se stavebním zákonem, neboť měl povinnost posoudit námitky proti provádění stavby a v případě, že se mu nepodařilo odstranit rozpory mezi dotčenými osobami, měl věc předložit stavebnímu úřadu. Proto soud považoval i vydání kolaudačního souhlasu za rozporné se zákonem.
8. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2017 č. j. 7 As 325/2016-69 zamítl kasační stížnosti stavebního úřadu a stěžovatelky. Shodně jako městský soud poukázal na to, že stěžovatelka požádala o vydání kolaudačního souhlasu v době, kdy bylo zrušeno rozhodnutí magistrátu o umístění stavby a kdy byly dány důvodné pochybnosti, zda jí na základě certifikátu autorizovaného inspektora právo stavby vůbec platně vzniklo. Aniž by se stavební úřad těmito otázkami zabýval, bez dalšího vydal kolaudační souhlas, a to sedmý den po doručení žádosti stěžovatelky. Přitom s rozhodnutím v řízení dle §142 správního řádu otálel, ačkoli měl k dispozici kasační rozhodnutí magistrátu. Postup stavebního úřadu proto Nejvyšší správní soud považoval za účelový. Zdůraznil, že kolaudační souhlas není možné vnímat izolovaně od předcházejících fází řízení, neboť je jím stvrzováno, že stavba byla umístěna a povolena v souladu se zákonem. Jiné námitky stěžovatelky týkající se mimo jiné i vývoje judikatury ve věci certifikátů autorizovaných inspektorů nepovažoval za relevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že správní soudy nezákonnost kolaudačního souhlasu vyvozují v zásadě pouze z předpokladu, že autorizovaný inspektor postupoval při vydání certifikátu v rozporu se zákonem. S tím nesouhlasila, protože byla přesvědčena, že autorizovaný inspektor byl oprávněn námitky posoudit a projednat. To provedl, když je posoudil tak, že je nelze projednat. Považovala za rozporné s principem právní jistoty a legitimního očekávání, že se závěry z rozhodnutí zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 6. 9. 2012 č. j. Konf 25/2012-9 aplikují zpětně na certifikát autorizovaného inspektora z roku 2009. Uváděla, že právo stavby získala od jiné obchodní společnosti v rámci exekučního řízení v roce 2014 a dopisem se ujišťovala u stavebního úřadu, zda je certifikát platný. Tvrdila proto, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné po ní požadovat, aby postupovala v souladu se zákonem a právo stavby nabyla v dobré víře. Pokud si soudy udělaly názor na platnost certifikátu autorizovaného inspektora, nezohlednily ochranu práv nabytých v dobré víře a zásadu právní jistoty. Měla také za to, že po vydání kolaudačního souhlasu zde nemůže být nezbytnost k vedení řízení o určení právního vztahu dle §142 správního řádu. Domnívala se, že Ing. Bouška a RNDr. Slavíková neprokázali, že by jejich práva byla dotčena. Správní soudy se dle ní nezabývaly základními zásadami správního řízení. V těchto okolnostech spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitky, které již uplatnila před správními soudy, jež se jimi zabývaly. Ústavní soud shodně jako správní soudy shledal, že námitky stěžovatelky, které se vztahují k řízení o určení právního vztahu, nejsou relevantní v této věci týkající se zákonnosti kolaudačního souhlasu. Proti rozhodnutím v řízení o určení právního vztahu ostatně stěžovatelka brojí v samostatném soudním řízení.
15. Správní soudy dále zhodnotily, že při posuzování zákonnosti kolaudačního souhlasu není relevantní ani námitka stěžovatelky týkající se změny judikatury ve věci certifikátů autorizovaných inspektorů. K tomu lze pouze doplnit, že je obecnou vlastností judikatury, že nepůsobí jen do budoucna, ale i ve všech probíhajících řízeních (tzv. incidentní retrospektiva u působení judikatury). Především však stěžovatelka sama poukazuje na časové souvislosti věci, dle nichž nabyla právo stavby dva roky po vydání rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf 25/2012-9, v době po vydání stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj k možnostem obrany proti certifikátům autorizovaných inspektorů, na něž také odkazovala, a rovněž v době, kdy již bylo zrušeno územní rozhodnutí pro danou stavbu, což ji na nedostatky územního a stavebního řízení mohlo upozornit. Řízení, s jejichž výsledky stěžovatelka nesouhlasí, byla zahájena až po změně judikatury. Dopis stavebního úřadu, o nějž se opírá, přitom nijak nepotvrzoval, že certifikát byl vydán řádně. Stavební úřad pouze k dotazu stěžovatelky, zda "lze pokračovat ve stavbě", uváděl, že právní předchůdce stěžovatelky započal s realizací stavby ve lhůtě dvou let od oznámení certifikátu, a z tohoto důvodu certifikát nepozbyl platnosti.
16. Lichá je i její námitka, že se soudy nezabývaly základními zásadami správního řízení, zejména zásadou vyjádřenou v §2 odst. 3 správního řádu, dle níž správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy dotčených osob. Stěžovatelka totiž jako žadatelka o vydání kolaudačního souhlasu netvrdí, že by stavební úřad nešetřil její práva, když kolaudační souhlas vydal. Na správní soudy (tj. nikoli správní orgány) zásady správního řízení vyjádřené ve správním řádu nedopadají. I soudy musí šetřit práva nabytá v dobré víře, nikoli však podle správního řádu. Mimo jiné jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. čl. 90 Ústavy). Správní soudy se v předložené věci zabývaly zákonností kolaudačního souhlasu a oba shodně uvedly, že si stěžovatelka jako účastnice jiných souvisejících řízení v době podání žádosti o vydání kolaudačního souhlasu byla nebo musela být vědoma nedostatků v územním a stavebním řízení. Proto při podání žádosti o vydání kolaudačního souhlasu v dobré víře nemohla být. Nejvyšší správní soud přitom stěžovatelce již vysvětlil, že kolaudační souhlas nelze vnímat izolovaně od předcházejících fází řízení.
17. Správní soudy také vypořádaly námitku stěžovatelky, že Ing. Bouška a RNDr. Slavíková neprokázali, že jejich práva byla dotčena. V rozsudcích poukázaly na to, že tyto osoby jsou vlastníky sousedních nemovitostí, což dle ustálené judikatury správních soudů odůvodňuje v případě vydání nezákonného kolaudačního souhlasu dotčení jejich práv (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 2 As 86/2010-76 a na něj navazující judikaturu).
18. Ústavní soud proto zhodnotil, že soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Napadenými rozsudky městského a Nejvyššího správního soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejího práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu