ECLI:CZ:US:2014:2.US.819.13.1
sp. zn. II. ÚS 819/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Nováka, zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 421/2012-180 ze dne 13. prosince 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Cm 24/2007-136 ze dne 1. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud nepřipustil vstup stěžovatele do řízení o náhradu škody ve výši 2 415 635 Kč s příslušenstvím, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Cm 24/2007, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, poté, co se ztotožnil s argumenty žalobce, který s jeho vstupem do řízení nesouhlasil, poukazuje přitom na to, že jeho zájem na výsledku řízení není zájmem právním, ale zájmem hospodářským. K odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že podmínkou vedlejšího účastenství není podle §93 odst. 1 o. s. ř. dotčení práv a oprávněných zájmů tohoto vedlejšího účastníka, ale smyslem vedlejšího účastenství je především "pomoc ve sporu" některému z účastníků (jedné ze stran). V této spojitosti stěžovatel uvedl, že má zcela mimořádný právní zájem na výsledku projednávaného soudního sporu o výše uvedenou peněžitou částku s příslušenstvím, když v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod shora uvedenou spisovou značkou byla žalovaná JUDr. Dana Nováková, manželka stěžovatele, předchozí správkyní konkurzní podstaty, a kdyby soud projednávající věc samou uznal žalobu žalobce jako důvodnou, mělo by to pro ni "velmi nepříjemné důsledky, neboť tato by musela předmětnou částku hradit třetí osobě, včetně příslušenství". Z toho pak stěžovatel dovozuje, že případná platba náhrady škody by postihla i jeho coby manžela žalované, neboť by byla placena ze společného jmění manželů a případným výkonem rozhodnutí by byl postižen jejich majetek v rámci společného jmění manželů. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní stížnost totiž představuje pouhé opakování argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy (zejména pak v odvolacím řízení) a s nimiž se jmenované soudy dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 2036/08 a další) připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a "zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje". Obecným soudům je pak k dispozici relativně široký prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posoudily, zda v dané věci vstupem dalšího subjektu do řízení nalezne naplnění ten jeho účel, jenž spočívá v pomoci ve sporu jednomu z účastníků řízení a posílení jeho procesního postavení. Ústavní přezkum obecnými soudy vydaných rozhodnutí zde proto může přicházet v úvahu pouze "zcela výjimečně" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 457/03, sp. zn. I. ÚS 2194/13 a další). K tomu je třeba také poznamenat, že procesní institut vedlejšího účastenství nepožívá přímé ústavněprávní ochrany, a právo na spravedlivý proces stěžovateli přísluší jen z hlediska ústavněprávní kontroly výkladu (a aplikace) ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř., nikoli již z pohledu "práva na soud" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení, do nějž stěžovatel zamýšlí vstoupit, nepředstavuje "jeho věc" a o "odnětí možnosti jednat před soudem" tím uvažovat jakkoli nelze (srov. též výše uvedené usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13).
Pouze zdánlivou výjimku Ústavní soud učinil v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455). Ústavní soud ovšem připomíná, že názor zde vyjádřený je nutno vnímat s ohledem na mimořádnou specifičnost věci, resp. povahy práv, jež zde byla ve hře (k tomu viz opět usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13), stejně jako na tu významnou odlišnost, tkvící v okolnosti, že Ústavní soud tam vystoupil na ochranu samotných účastníků řízení, a nikoli účastníků vedlejších. Stojí též za zaznamenání, že již v následujícím nálezu, vycházejícím z téže soudní věci [sp. zn. I. ÚS 2036/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 179/54 SbNU 239)], dal Ústavní soud zřetelně najevo, že podrobit ustanovení §93 o. s. ř. nepřiměřeně extenzivnímu výkladu namístě není, a naznačil i nepřijatelné důsledky opaku, tedy "že by jinak do řízení o ochranu osobnosti mohly vstupovat i celé rodiny, protože ze subjektivního hlediska mohou jejich členové (někdy) oprávněně pociťovat možný soudní výrok úkorně ve vztahu ke své osobě", kterýžto závěr lze s jistým přiblížením přenést rovněž do řízení, z nějž vychází ústavní stížnost právě posuzovaná.
Jak ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí vrchní soud, který rovněž zde uvedenou judikaturu Ústavního soudu náležitým způsobem akcentoval, sama skutečnost, že se stěžovatel bude případně podílet na úhradě vymáhané částky, nebude-li žalovaná v soudním řízení úspěšná, nelze považovat za změnu v jeho právním postavení, protože soudní rozhodnutí jemu samotnému nebude zakládat, měnit či rušit jakákoliv práva či povinnosti, s tím, že právní zájem na výsledku řízení se navíc rovněž musí pohybovat v rovině rozumně očekávatelného vývoje. Takový očekávatelný vývoj, uvedl dále odvolací soud, tedy v projednávané věci případné nařízení exekuce na majetek patřící do společného jmění manželů stěžovatele a žalované, ovšem v této fázi řízení, kdy ještě nebylo meritorně rozhodnuto ani o právech a povinnostech žalované, natož pak v případném dalším (exekučním) řízení o právech a povinnostech stěžovatele, zatím není nastolen. K tomu vrchní soud dodal, že "o to více se pak v této souvislosti jeví předčasným předjímat narušení osobnostních práv odvolatele; podle odvolacího soudu nelze právní zájem odvolatele na výsledku sporu dovozovat ani z jeho nezpochybnitelného zájmu na ochraně cti a dobrého jména svého a své rodiny, které by případným vyhovujícím rozsudkem mohly být ohroženy" (str. 5 napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
Z právě uvedeného pak plyne, že odvolací soud svůj právní názor vyložil srozumitelně a v rozsahu, který je v intencích relevantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu zcela obhajitelný. Z toho důvodu nemohl Ústavní soud vůbec dospět k závěru o protiústavnosti rozporovaných soudních rozhodnutí
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu