ECLI:CZ:US:2008:2.US.836.06.1
sp. zn. II. ÚS 836/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. 20 Co 261/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
V řízení zahájeném dne 21. 5. 2004 se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala zaplacení částky 10.530,50 Kč s úrokem z prodlení od 21. 5. 2004 do zaplacení, z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobní nárok odůvodnila tím, že v době, kdy byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník domu, platila žalovanému pravidelně úhradu vodného a stočného, spotřebovaného v tomto domě. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 259/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 297/2003, bylo rozhodnuto, že vlastníkem domu je Česká republika. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně mu platila úhradu vodného a stočného za vlastníka domu, který byl k těmto platbám dle zákona č. 274/2001 Sb. povinen. Žalovaná částka představuje uhrazenou cenu dle faktury č. 9111340136 s datem splatnosti 19. 5. 2001, s poukazem platby dne 22. 5. 2001.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 3. 2006 sp. zn. 12 C 99/2004, žalobu v celém rozsahu zamítl a městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek obvodního soudu potvrdil.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze, dle nějž tvrzení stěžovatelky, že v předmětné věci odvolací soud rozhodl na základě jiného skutkového a právního posouzení věci, než k jakému dospěl soud prvního stupně, nezakládá žádnou vadu řízení s dopadem do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Toto tvrzení ani neodpovídá skutečnosti, odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, pouze upřesnil, přičemž vyšel ze skutkových zjištění, učiněných z důkazních prostředků, dostupných již soudu prvního stupně. Stěžovatelka mohla v řízení před soudy obou stupňů svou skutkovou i právní argumentaci náležitě uplatnit a prokazovat příslušnými důkazními návrhy, její polemika se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu proto nemá ústavněprávní rozměr.
Námitky stěžovatelky v prvé řadě směřují do procesní stránky věci; stěžovatelka namítá, že rozsudek městského soudu je opřen o jiné důvody než rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování o kopii sdělení Pražským vodárnám a z této listiny dovodil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla ústně uzavřena smlouva o dodávce a odvádění odpadních vod. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka plnila na základě ústní smlouvy, a tudíž se vedlejší účastník na její úkor nemohl bezdůvodně obohatit. Takový postup tak dle stěžovatelky odporuje zásadám spravedlivého procesu. Odvolací soud měl rozhodnutí soud prvního stupně zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud musí přisvědčit tvrzení stěžovatelky o opření rozsudku odvolacího soudu o jiné důvody ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně. Městský soud v Praze sice zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve výroku potvrdil, avšak právní závěr o absenci pasivní legitimace žalované dovodil z jiného skutkového závěru než soud obvodní. Obvodní soud opřel právní závěr o absenci pasivní legitimace žalované, a tak nutnosti zamítnutí žaloby, o "argumentaci", že stěžovatelka platila vodné a stočné za skutečného vlastníka předmětného domu, kterým je Česká republika, a pouze ta se na úkor stěžovatelky obohatila. Povinnost platit vodné a stočné má vlastník domu podle zákona. Oproti tomu městský soud opřel své rozhodnutí o jím nově přijatý skutkový závěr, že mezi stěžovatelkou a žalovanou byla uzavřena smlouva o dodávce a odvádění odpadních vod, tedy žalovaný přijal úhradu za úplatné plnění, které stěžovatelce poskytl na základě trvajícího smluvního vztahu; z hlediska právního posouzení dané věci konstatoval, že z důvodu existence smluvního vztahu se žalovaná nemohla na úkor stěžovatelky obohatit, a není tak dána její pasivní legitimace.
Ústavní soud se však nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že takový postup vedl k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
V době rozhodování odvolacího soudu totiž již byla v účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (účinnost ode dne 1.4.2005), která změnila ust. §219 o.s.ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení jednoznačně plyne, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není podstatná (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, IV. ÚS 417/05 nebo názor "komentářové literatury" in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, str. 1160-1). To platí tím spíše v komparaci se zněním před citovanou novelou, kdy ust. §219 o.s.ř. pouze stanovilo, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné." Pokud tedy stěžovatelka rozporovala rozhodnutí městského soudu v tom smyslu, že je opřeno o jiné důvody než rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že takovému postupu nelze přiznat rozpornost s úpravou de lege lata. Vzhledem k aplikované novelizované právní úpravě, jakož i k postupu odvolacího soudu, se v projednávané věci nejedná ani o tzv. překvapivé rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k právní úpravě předchozí.
Další námitku směřuje stěžovatelka do skutkových zjištění v tom směru, že odvolací soud nesprávně dovodil uzavření smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod mezi ní a žalovanou. Dokazování k tomu provedené bylo nedostatečné. Na podporu tohoto závěru uvádí stěžovatelka konkrétní argumentaci.
Úkolem Ústavního soudu však je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu městského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že městský soud ohledně skutkového závěru o uzavření předmětné smlouvy opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu. Jejich reflexí dospěl ke skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno.
Na tomto základě tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost stěžovatelky (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu