ECLI:CZ:US:2007:3.US.511.06
sp. zn. III. ÚS 511/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila Ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INMEFIN, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1/846, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 16, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.3.2006, č.j. 7 Cmo 374/2004-51, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2004, č.j. 3 Cm 320/2003-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením uložil žalované (J. S.) povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) z titulu uhrazovací povinnosti člena družstva (Prvního spořitelního družstva se sídlem v Krnově) podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů, částku 6 000,- Kč s úrokem z prodlení od 28. 4. 2001 do zaplacení ve výši 0,022 % denně; co do úroku z prodlení ve výši 0,178 % denně žalobu zamítl, jelikož přiznání vyšších úroků měl za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.), byť z jiných důvodů. Vyložil rozhodný dokument "Obchodní podmínky Prvního spořitelního družstva", jmenovitě jeho část "Všeobecné obchodní podmínky" (bod 9), tak, že zde stanovený "sankční úrok ve výši 0,2 % denně" se na prodlení s uhrazovací povinností člena družstva nevztahuje, pročež úrok z prodlení je zde nutno stanovit podle obecných předpisů, jak uvažoval soud prvního stupně (§369 odst. 1 obch. zák., §517 odst. 2 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává naopak přiznání úroku z prodlení ve výši stanovené obchodními podmínkami; namítá, že "neexistuje žádná norma, která by určovala, co jedině může být obsahem obchodních podmínek, stejně jako neexistuje žádná norma, která by v zásadě zakazovala formulovat určitou povinnost v textu obchodních podmínek z toho důvodu, že shodná povinnost je již upravena v jiném dokumentu". Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za "překvapivé", a tím vybočuje z principů spravedlivého procesu; odvolací soud podle jejího názoru nemohl - mínil-li uplatnit oproti soudu prvního stupně odlišný právní názor - jeho rozhodnutí potvrdit, nýbrž je měl zrušit a vrátit k dalšímu řízení. Podle stěžovatele je právní názor odvolacího soudu "zcela absurdní", a z odůvodnění jeho rozhodnutí "nevyplývá ... vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé", a je zde "extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními" apod. Výklad podaný odvolacím soudem je v rozporu se zásadou, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno", a porušuje zásadu rovnosti (ve vztahu k ochraně vlastnictví), neboť jej znevýhodňuje oproti jiným věřitelům, kteří mají nárok na sankci z prodlení vyšší (pronajimatelé bytů, správci daní atd.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jak se podává z výše uvedeného, těžiště posuzovaného sporu spočívá v rovině právního posouzení věci.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená (obchodní) věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř ). Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Nic z uvedeného nelze vztáhnout k právním názorům, které odvolací soud v dané věci uplatnil při určení sporných úroků z prodlení.
Stěžovatelka svůj žalobní nárok co do výše úroků z prodlení dovozovala z bodu 9 Všeobecných obchodních podmínek Prvního spořitelního družstva a tvrdila, že pod zde uvedená "ostatní obdobná porušení obchodních podmínek" jest podřadit i prodlení se splněním uhrazovací povinnosti člena družstva, o niž ve věci šlo.
Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že nutno lišit na jedné straně porušení této uhrazovací povinnosti člena vůči družstevní záložně ke krytí jejích ztrát (coby jeho základní povinnosti určené zákonem č. 87/1995 Sb. a stanovami družstva) a na straně druhé porušení povinností, jež mají původ v obchodních podmínkách. Jinak řečeno, část Obchodních podmínek Prvního spořitelního družstva ("Všeobecné obchodní podmínky", bod 9) spojující "sankční úrok ve výši 0,2% denně" s "ostatními obdobnými porušeními obchodních podmínek", jako jsou porušení výslovně vyjmenovaná (překročení úvěrového limitu, nepovolený debet a další), nelze vztáhnout na prodlení s plněním jiných závazků, jmenovitě těch, jež vyplývají ze základních práv a povinností člena družstva, jež "obchodními podmínkami nejsou a pojmově být nemohou".
Proti tomu nelze ani v rovině podústavního práva mít výhrad, tím méně v kontextu ústavněprávním. Je zřejmé, že o excesivní výklad, vybočující ze standardů konsensuálně přijatých, jít nemůže. Úprava základních práv a povinností členů družstva náleží stanovám coby společenské smlouvě sui generis přijímané zákonem stanoveným postupem členskou schůzí, zatímco úpravě "obchodních podmínek" jsou typicky podrobeny vztahy jiné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, roč. 2003, označení: SJ 179/2003; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 714/04; v právní teorii Dědič. J.: Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Polygon 2002, s. 1700 a Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 876).
Zjevné je též, že stěžovatelčiny další "ústavněprávní" výhrady (proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů, vztahu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry apod.) zcela míjí prostor, jenž byl pro posouzení věci rozhodný.
Není důvodná ani námitka z "překvapivého rozhodnutí"; odvolací soud postupoval totiž ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z ustanovení §219 o.s.ř. zcela regulérně. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není významné, zda a do jaké míry odvolací soud shodně aplikoval hmotné právo. "Věcná správnost" podle ustanovení §219 o.s.ř., v rozhodném znění, chápaná jako "věcná správnost ve výroku" je novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. zakotvena již výslovně. Skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud "převzal jako správná" (procesní spis, č.l. 52).
Z řečeného je tedy zjevné, že stěžovatelka otevřela spor pouze o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší; Ústavnímu soudu přísluší toliko hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; právní názory uplatněné odvolacím soudem jsou přijatelné, a odvolací soud je také rozumně a uspokojivě odůvodnil.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu