ECLI:CZ:US:2016:2.US.865.16.1
sp. zn. II. ÚS 865/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou, se sídlem ul. 8. Května 10, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180 ze dne 1. prosince 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 8/2014-8000 ze dne 2. června 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 8/2012-7588 ze dne 30. srpna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, za což byla odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence na dobu sedmi roků a šesti měsíců. Současně byla podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěna obžaloby pro skutek popsaný ve výroku rozsudku, neboť v něm soud nespatřoval trestný čin.
3. Trestného jednání se měla stěžovatelka dopustit společně s dalšími obžalovanými v podstatě tím, že v období od května 2009 do ledna 2010 využívali účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, v jehož rámci byly vzájemně fakturovány fiktivní obchody týkající se vzájemného prodeje a nákupu ropných produktů (motorové nafty a automobilového benzínu), které reálně nikdy neproběhly a šlo tak o ryze účetní operace, včetně údajných úhrad vystavených faktur. Skutečným účelem bylo navodit stav, který by vedl ke zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti NABEOL, s. r. o. K tomu také došlo, protože jeden z obžalovaných jako jednatel společnosti zahrnul faktury a další navazující doklady do jejího účetnictví a podal za ni daňové přiznání. Stěžovatelčina role spočívala v tom, že po vzájemné dohodě s dalšími obžalovanými vedla vědomě nepravdivě účetnictví společností NABEOL a MN Petrol tak, že do účetnictví těchto společností zahrnovala fiktivní daňové doklady reprezentující neuskutečněné obchody mezi konkrétními obchodními společnostmi s vědomím jejich neoprávněnosti a pravého účelu a společně s dalšími obžalovanými spolupracovala na sestavování záměrně nepravdivých daňových přiznání k DPH za společnosti NABEOL a MN Petrol za zdaňovací období květen až prosinec 2009 obsahujících uvedené fiktivní daňové doklady. Stěžovatelka tak spolu s ostatními obžalovanými způsobila státu škodu ve výši 410 525 310 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky a dalších obžalovaných, zúčastněných osob a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, mj. ve výroku o trestu stěžovatelky a podle §259 odst. 3 stěžovatelku odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, dále jí uložil peněžitý trest v původním rozsahu a trest zákazu činnosti.
5. Dovolání stěžovatelky, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelka po rozsáhlé rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí v podstatě vyslovuje pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, neboť dle jejího názoru popis skutku neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustila, dohoda či spolupráce s dalšími obžalovanými nebyla prokázána ani neexistovala, její úmyslné jednání si soud pouze domyslel a nelze ho vyvozovat pouze z toho, že jako externí účetní vedla pro společnosti NABEOL a MN Petrol účetnictví, do kterého zahrnovala doklady jí předložené, přičemž nebylo její povinností, aby tyto podklady přezkoumávala. Zdůrazňuje, že k takovému jednání neměla ani motiv, neboť neobdržela jakýkoliv zisk, když za vykonanou práci obdržela odměnu 10 000 Kč. Dle jejího názoru úmyslné zavinění bez dalšího nevyplývá z toho, že byla jednatelkou společnosti NABEOL. Její vědomí, že vystavuje účetní doklady na neexistující obchody, dle ní nevyplývá ani ze záznamů o odposleších telefonních hovorů. Zpochybňuje též závěry znaleckého posudku Ing. Zavadila, který byl hodnocen jako stěžejní důkaz, přičemž její připomínky i připomínky ostatních obžalovaných zůstaly bez odezvy. Upozorňuje na to, že společnost NABEOL měla svého daňového poradce, který na rozdíl od znalce žádných pochybení neshledal. Jeho výslech však soud neprovedl, čímž porušil procesní princip zachování rovnosti stran. Soudy tak dospěly k nesprávnému vyhodnocení důkazů a následně k nespravedlivému rozsudku.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelka napadá chybné posouzení skutkového stavu věci a jeho právní hodnocení stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257).
10. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je přes odkazované články Listiny a Úmluvy zřejmé, že stěžovatelka polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresovala ona i další obžalovaní soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal.
12. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že stěžovatelkou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil v prvé řadě argumenty, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatelka, která v dovolání vznesla námitky zejména proti naplnění úmyslné formy zavinění, se totiž obdobně jako další obžalovaní v dovolání neomezila na výhrady právních nedostatků, ale brojila také proti tomu, o jaké důkazy soudy opřely své závěry a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. V tomto směru zpochybňovala zejména závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky vypracovaného znalcem Ing. Stanislavem Zavadilem. Stejné námitky směřující proti procesu dokazování, jeho neúplnosti, proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu však Ústavní soud již řešil v souvislosti s ústavními stížnostmi dalších obžalovaných ve stejné věci a proti stejným rozhodnutím a shledal je zjevně neopodstatněnými (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 725/16 ze dne 15. 3. 2016 a sp. zn. II. ÚS 1085/16 ze dne 10. 5. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V tomto směru lze na tato předchozí rozhodnutí a jejich závěry plně odkázat.
13. Shodně s argumentací vyslovenou v uvedených usneseních lze uzavřít, že i ve vztahu ke stěžovatelce obsahují napadená rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny relevantní námitky a tvrzení stěžovatelky a dalších obžalovaných vztahujících se k procesu provádění a hodnocení důkazů. Pokud Nejvyšší soud ve svých dalších úvahách řešících námitku stěžovatelky o absenci jejího zavinění z těchto zjištění vycházel, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.
14. Důvody, na jejichž základě bylo nutné jednání stěžovatelky vyhodnotit nikoliv jako jednání najaté externí účetní obchodních společností NABEOL a MN Petrol, ale jako jednání jednoho z pachatelů, který se přímo podílel na trestné činnosti, shrnul soud prvního stupně na straně 57 svého rozsudku. Jejich podstatu Nejvyšší soud znovu zopakoval na č. l. 19 a 20 napadeného usnesení, kde zdůraznil nejen osobní angažovanost stěžovatelky v obchodní společnosti MN Projekt, v němž zastávala funkci jediné jednatelky, přičemž tato společnost byla jediným společníkem společnosti MN Petrol zapojené do řetězce firem, v němž byly účtovány fiktivní transakce s pohonnými hmotami, ale i její konkrétní jednání a chování vyplývající z provedených důkazů, z nichž jednoznačně vyplývá její zavinění ve formě přímého úmyslu. Tvrzení stěžovatelky o výši odměny za vykonávanou účetní činnost přitom nemůže samo o sobě změnu v charakteru jejího zavinění ovlivnit, neboť, jak vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelka se prokazatelně podílela na realizaci protiprávního jednání, a pokud její finanční zisk a celková míra její aktivity v projednávané věci nedosáhly šíře dalších spolupachatelů, soudy tyto okolnosti správně promítly do nižší výměry trestu, který jí byl vyměřen. I tyto řádně odůvodněné závěry dovolacího soudu jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby je jakkoliv přehodnocoval.
15. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu