ECLI:CZ:US:2014:2.US.866.14.1
sp. zn. II. ÚS 866/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Večeři, zastoupeného Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem AK se sídlem Kvítková 1569, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2013 č. j. 59 Nc 133/2013-43, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2013 č. j. 59 Nc 133/2013-43 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené žalobcem (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") tak, že soudkyně Okresního soudu ve Zlíně Mgr. Magdaléna Garguláková není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (o nesrozumitelném podání).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným usnesením schválil předchozí postup Mgr. Gargulákové v řízení před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. 45 C 63/2013. Tento postup považuje stěžovatel za porušení jeho práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť od podání žaloby uplynulo více než 16 měsíců a ve věci žaloby dosud nebylo meritorně jednáno.
Dle názoru stěžovatele je dále zjevné, že postupem Mgr. Gargulákové mu bylo také upíráno právo na spravedlivý proces, když byl opakovaně vyzýván k doplnění žaloby a ustanovení zástupce z řad advokátů mu nebylo přiznáno (tedy bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy - ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny). Tyto skutečnosti mají dle názoru stěžovatele původ v negativním osobním vztahu Mgr. Gargulákové k osobě stěžovatele, který se projevuje shora uvedeným způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatele.
Podle názoru stěžovatele spočívá objektivní hledisko podjatosti soudkyně Mgr. Gargulákové v tom, že tato soudkyně stěžovatele opakovaně vyzývala k doplňování žaloby, a to přesto, že stěžovatel vždy všem výzvám k doplnění žaloby vyhověl a řídil se pokyny soudu, čímž došlo k průtahům v řízení, když v dané věci dosud nedošlo k meritornímu projednání nároků stěžovatele. Všechny tyto skutečnosti jsou zjistitelné ze spisu Okresního soudu ve Zlíně vedeného pod sp. zn. 45 C 63/2013, "a to natolik zjevné", že musí objektivně vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudkyně Mgr. Gargulákové vůči stěžovateli. Stěžovatel je toho názoru, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se v rámci napadeného usnesení s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, pouze bez dalšího konstatoval, že nebyly zjištěny.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ust. §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v civilním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný (ust. §16b ve spojení s §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07 či sp. zn. II. ÚS 2150/14).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014
Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj