ECLI:CZ:US:2020:2.US.875.20.1
sp. zn. II. ÚS 875/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Jablonné v Podještědí, se sídlem náměstí Míru 22, Jablonné v Podještědí, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2020 č. j. 3 As 372/2017-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovateli byla jako zadavateli veřejné zakázky s názvem "Revitalizace Markvartického rybníka" uložena Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže pokuta ve výši 100 000 Kč z důvodu nedodržení zákonných požadavků při omezení počtu zájemců pro účast v užším řízení zakotvených v §61 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), a z důvodu porušení zásady transparentnosti zakotvené v §6 zákona o veřejných zakázkách. Rozklad stěžovatele byl zamítnut a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatel se proti uložené správní pokutě bránil ve správním soudnictví žalobou proti správnímu rozhodnutí, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 30 Af 99/2015-106 zamítl. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost rovněž zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze strany správních orgánů a správních soudů došlo k zásadnímu a zcela neodůvodněnému zúžení práva na samosprávu; orgány veřejné moci musí tolerovat odlišný názor jednotky místní samosprávy na výklad relevantních právních předpisů. Právní závěry správních orgánů a správních soudů nemohl stěžovatel předvídat, zpětným dotvářením práva prostřednictvím zákonné interpretace došlo k porušení stěžovatelova legitimního očekávání. Stěžovatel upozorňuje na vágnost obsahu zásady transparentnosti, zdůrazňuje, že losování je zákonným prostředkem omezení počtu uchazečů v zadávacím řízení a zdůvodňuje, proč nevyhověl návrhu na redistribuci losovacích čísel před zahájením losování. Stěžovatel má dále za to, že nemůže být sankcionován pouze pro hypotetické porušení pravidel zadávacího řízení. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že Nejvyšší správní soud nepovažoval některé stěžovatelovy argumenty za řádné kasační námitky, a proto je nepřezkoumal; stěžovatel takovýto postup považuje za odmítnutí spravedlnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry správních soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelovými argumenty vypořádal a své závěry řádně odůvodnil. Správní soudy dospěly k závěru, že ačkoli předem přidělená čísla pro losování nečiní postup zadavatele a priori neprůhledným, porušení zásady transparentnosti nastane v situaci, kdy k této zadávací podmínce přistoupí další okolnosti, které vzbudí pochybnost o korektním a férovém postupu v zadávacím řízení. Takovou okolností bylo v posuzovaném případě odmítnutí návrhů některých uchazečů na redistribuci přidělených čísel těsně před zahájením losování, a to tím spíše, že při zvoleném způsobu omezení řízení neexistuje jiná možnost kontroly takového postupu. Jestliže stěžovatel návrh odmítl, ačkoli vyžadovaný úkon nevyžadoval vynaložení nadměrných nákladů, nebyl nepřiměřeně administrativně ani technicky náročný a byl technicky proveditelný, lze mít za to, že vyvstaly důvodné pochybnosti o transparentnosti zadávacího řízení. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách ve spojení s §6 téhož zákona není třeba prokázat, že v zadávacím řízení došlo k manipulaci, postačí pouhá důvodná pochybnost, že při výběru uchazečů nebylo postupováno korektně a férově. Ústavní soud uvedené závěry obecných soudů neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal.
10. Pokud jde o konstatování Nevyššího správního soudu, že některé argumenty stěžovatele nesplňují nároky na podobu kasační námitky, tj. postrádají odůvodnění nezákonnosti právního názoru či procesního postupu krajského soudu, jedná se dle Ústavního soudu o přístup zcela udržitelný. Řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v ustanovení §109 odst. 4 věta za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí. Jak konstantně připomíná Nejvyšší správní soud "[u]vedení konkrétních stížních námitek (...) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007 č. j. 8 Afs 106/2006-58). V rozsudku ze dne 14. 6. 2017 č. j. 3 As 123/2016-40 Nejvyšší správní soud vysvětlil, že "stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem - v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.)." Z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud k výše uvedenému doplňuje, že v rozporu s právem na přístup k soudu není, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. Tyto procesní podmínky řízení jsou totiž důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli. Jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu