ECLI:CZ:US:2008:2.US.881.08.1
sp. zn. II. ÚS 881/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 6. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Q. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2007 sp. zn. 38 Co 444/2006, jímž byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. června 2006 č. j. 4 C 2127/2004 a 4 C 2128/2004-71, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení peněžitých částek a úroků z prodlení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a P. B. jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2007 č. j. 38 Co 444/2006-96 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to konkrétně výroků uvedených pod body I, III a IV.
V souzené věci se stěžovatel dvěma žalobami domáhal jednak zaplacení částky 18 400 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 25. června 2004 do zaplacení, a jednak zaplacení částky 410 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 23. září 2004 do zaplacení. Soud o každé žalobě samostatně rozhodl platebním rozkazem. Poté, co byl podán proti oběma platebním rozkazům odpor, spojil obě právní věci do společného řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. června 2006 č. j. 4 C 2127/2004 a 4 C 2128/2004-71 byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky 18 400 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení z dlužné částky počínaje dnem 25. června 2004 a dále byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky ve výši 388 100 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 410 000 Kč od 23. září 2004 do zaplacení. Žalobě bylo vyhověno toliko ohledně částky 21 900 Kč. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně považoval smlouvu o půjčce uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne 22. září 2003 za neplatnou pro její neurčitost, a z důvodu obcházení zákona proto na vztah mezi oběma účastníky aplikoval ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení (konkrétně §457 občanského zákoníku). Na základě provedeného dokazování dospěl ke zjištění, že žalobce poskytl žalovanému částku 400 000 Kč. Ze strany žalovaného došlo téhož dne, tj. 22. září 2003, k vrácení části půjčky ve výši 351 300 Kč a ve splátkách uhradil do března 2004 dalších 27 600 Kč. Zbývající část půjčky ve výši 21 900 Kč byla ze strany žalovaného uznána co do důvodu i výše a soud ji žalobci přiznal. Ohledně příslušenství pohledávky konstatoval, že z důvodu neplatnosti smlouvy o půjčce není stanoven termín splatnosti půjčky, a proto uplatněný nárok na úhradu úroků z prodlení není důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v tom směru, že žalovanému uložil povinnost zaplatit spolu s částkou ve výši 21 900 Kč i úrok z prodlení z uvedené částky ve výši 3 % od 23. září 2004 do zaplacení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Důkazy navržené žalobcem v odvolacím řízení (výslech svědků Š. a M. M., důkaz spisem Policie České republiky - Okresního ředitelství Kroměříž sp. zn. ORKM-2166/TČ-04-2006 a důkaz blíže neidentifikovatelných svědků ke způsobu splácení půjček žalovaným) neprovedl, neboť by na posouzení věci neměly žádný vliv a jejich provedení by bylo nadbytečné. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně změnil právní posouzení neplatnosti smlouvy o půjčce, a to v tom smyslu, že ji za neplatnou považoval pouze v částce 55 200 Kč, v níž ji považoval za simulovaný právní úkon, neboť finanční prostředky v této části neměly přejít do dispozice žalovaného, ale měly představovat úplatu žalobci za poskytnutí půjčky. Tato odlišná právní kvalifikace však neměla vliv na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale projevila se pouze v odlišném hodnocení požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení z přiznané částky ve výši 21 900 Kč.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud plně ztotožnil. Šlo zejména o to, že žalovaný se proti žalobě bránil tím, že žalobci zaplatil dne 23. září 2003 (pozn.: správně 22. září 2003), tedy v den, kdy si půjčoval dále uvedenou částku, jednorázově částku 351 000 Kč, což žalobce popíral, neboť tvrdil, že šlo o úhradu na jiný dluh. Podle názoru obou soudů existenci tohoto dluhu neprokázal, a proto byla tato částka uznána jako úhrada půjčky ve výši 456 000 Kč ze dne 23. září 2003 (pozn.: správně 22. září 2003). Právě v této souvislosti stěžovatel namítá pochybení obecných soudů, které spočívá zejména v tom, že v řízení nebyl proveden, ačkoliv byl stěžovatelem navržen, důkaz dopisem právního zástupce žalovaného JUDr. V. K. ze dne 15. září 2004, kterým potvrzuje půjčku ve výši 456 000 Kč. K tomuto důkazu se vyjadřoval i žalovaný, přičemž v reakci na tento dopis nezpochybňuje celkovou výši tehdejšího dluhu, která v dopise je uvedena. Tento důkaz nebyl hodnocen ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, přestože jeho provedení stěžovatel v průběhu řízení navrhl. Rovněž tak nebyly v odvolacím řízení provedeny další důkazy navržené stěžovatelem. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že hodnocením všech důkazů mohl dosáhnout úspěchu ve věci.
III.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž bylo jasně a srozumitelně vysvětleno, proč nebyly v odvolacím řízení provedeny důkazy navržené stěžovatelem. Samotný obsah ústavní stížnosti považuje za polemiku se závěry odvolacího soudu, kterou se stěžovatel snaží postavit Ústavní soud do pozice další instance v systému obecných soudů.
Vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud, jak vyplývá z článku 83 Ústavy, je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy dovozuje, že se řídí principem materiální spravedlnosti, v daném případě reprezentovaném čl. 1 Ústavy.
Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména pak důkaz dopisem právního zástupce žalovaného ze dne 15. září 2004, jímž měla být potvrzena výše půjčky. Pro řádné posouzení námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Hodoníně příslušné spisy (sp. zn. 4 C 2127/2004, 4 C 2128/2004). Po prostudování uvedených spisů a zhodnocení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně důkaz dopisem ze dne 15. září 2004) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již v žalobě ze dne 20. září 2004 (č. l. 1 spisu sp. zn. 4 C 2128/2004), ale i později v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu předmětným dopisem. Tento dopis je i součástí spisu. V průběhu celého řízení, přestože byl uvedený dopis několikrát v průběhu řízení před soudem prvního stupně zmiňován jak žalobcem, tak i žalovaným a opětovně navržen jako důkaz v řízení před odvolacím soudem, nebyl ani jedním ze soudů, které ve věci rozhodovaly, proveden a hodnocen a jeho neprovedení nebylo ani jedním z obecných soudů zdůvodněno. Dle názoru Ústavního soudu ovšem právě tento dopis představuje jeden z významných důkazů pro celkové posouzení věci. Jestliže obecné soudy opomenuly provést uvedený důkaz (je možné, že jeho navržení přehlédly v důsledku spojení obou věcí) a jeho neprovedení ani nezdůvodnily, zatížily řízení vadou, která ve svém důsledku znamená porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud závěrem podotýká, že není oprávněn hodnotit důkazy prováděné obecnými soudy a nepředjímá výsledek řízení. Bude na dalším hodnocení důkazů a posouzení obecných soudů, k jakým závěrům dospějí.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně.