ECLI:CZ:US:2000:2.US.89.2000
sp. zn. II. ÚS 89/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S., a.s., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 1999, č.j. 10 Ca 234/99-36, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 1998, č.j. 2726/130/1999, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Táboře ze dne 14. 10. 1998, č.j. 87746/98/110915/3747, za účasti 1/ Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2/ Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a 3/ Finančního úřadu v Táboře, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, která je právní nástupkyní S., spol. s r.o., napadá shora citovaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rubrikovanému dodatečnému platebnímu výměru. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla porušena její práva, uvedená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, vyžádaného správního spisu a vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 10 Ca 234/99, který je veden u Krajského soudu v Českých Budějovicích, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Oznámením ze dne 16. 9. 1996, zn. 45416/96-TV, byla 3/ účastníkem zahájena u stěžovatelky kontrola daně z příjmu fyzických a právnických osob, daně z přidané hodnoty, silniční daně a daně ze závislé činnosti za období roku 1995. Zprávou o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 13. 12. 1996, č.j. 53586/96-TV, nebyl zjištěn žádný případ, který by podléhal dodatečnému zvýšení daně. Oznámením ze dne 24. 8. 1998, č.j. 9800077479/110930/3996, byla 3/ účastníkem znovu zahájena kontrola daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1994, 1995 a 1996. Zprávou o kontrole ze dne 9. 10. 1998, č.j. 9800086545/110931/3996, bylo konstatováno, že stěžovatelka neprokázala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3.757.169,- Kč, která jí byla doměřena rubrikovaným dodatečným platebním výměrem. Odvolání proti němu bylo 2/ účastníkem zamítnuto obsáhle odůvodněným rozhodnutím ze dne 28. 5. 1998, č.j. 2726/130/1999, s tím, že u služeb, u kterých stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet, neprokázala, že byly provedeny v její prospěch. Podle §19 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, však má plátce nárok na odpočet daně, pokud přijaté služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Rozsudkem 1/ účastníka byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých Budějovicích se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M. K., která k meritu věci uvedla, že stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Soudní řízení proběhlo se souhlasem stěžovatelky bez jednání. Státní moc byla uplatněna v mezích zákona podle §1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Předmět daňové kontroly byl zaměřen úzce na prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v jednotlivých zdaňovacích obdobích u služeb fakturovaných společností D., s.r.o. Daňová kontrola, provedená v roce 1996, tento účel nesledovala. Ustanovení §27 odst. 1 písm. e) zákona o správě daní a poplatků na tento případ nedopadá, neboť ve věci nebylo pravomocně rozhodnuto.
Za Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zaujal stanovisko jeho ředitel Ing. Jan Novotný. Zrekapituloval průběh případu a poukázal na to, že ústavní stížnost se opírá pouze o námitku provedení opakované kontroly, která je ryze účelová a spekulativní. V předchozím řízení uplatněna nebyla. Státní moc nepřekročila rámec zákona, když správce daně postupoval podle §1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a §1 odst. 2 a §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, když stěžovatelka využila práva podat žalobu a soud o ní rozhodl. K námitce opakování kontroly tento účastník uvedl, že zákon o správě daní a poplatků v §16 a §47 neobsahuje žádný zákaz opakovaného provádění kontrol za totéž období u téhož plátce daně. Zpráva o daňové kontrole není rozhodnutím ve smyslu §32 cit. zákona, nýbrž jedním z důkazních prostředků podle §31 odst. 4 cit. zákona. Nelze proto uplatňovat námitku věci rozhodnutí ve smyslu §27 odst. 1 písm. e) cit. zákona, když po přezkoumání rozhodnutí krajským soudem již žádné další řízení v téže věci nebylo správcem daně ukončeno. Právní rozhodnutí o původním vyměření daně přitom není podle §46 odst. 7 cit. zákona na překážku dodatečnému vyměření daně za stejné zdaňovací období, jestliže se po vyměření daně zjistí, že byla nesprávně vyměřena. I dodatečnému vyměření musí předcházet důkazní řízení, včetně opakování kontroly. Na tuto možnost je ostatně daňový subjekt upozorněn při projednání zprávy o provedení kontroly. Kdyby tomu tak nebylo, neměl by správce daně možnost ověřit u daňového subjektu okolnosti, které dodatečně vyšly najevo. Pokud jde o druhou část petitu, nelze požadovat zákaz pokračování kontroly, když tato byla řádně ukončena. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.
3/ účastník uvedl, že důvodem kontroly v roce 1998 byly pochybnosti o správnosti nárokovaných nadměrných odpočtů za léta 1994 až 1996. Při kontrole byla dodržena ustanovení §2 odst. 3 a 7, §16 a §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Z §16 přitom nevyplývá zákaz provést opakovaně kontrolu. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Vady plné moci právního zástupce nebylo, s ohledem na výsledek řízení, nutno odstraňovat. Ústavní soud proto přezkoumal přípustnost ústavní stížnosti. Ta je dána vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv poskytuje. V daném případě to bylo odvolání proti rozhodnutí 3/ účastníka a žaloba k 1/ účastníkovi. Po formální stránce byly zákonem poskytnuté procesní prostředky vyčerpány. Z hlediska materiálního tomu tak nebylo, podle názoru Ústavního soudu však takový případ již nelze posoudit jako nepřípustný návrh, neboť předpokládá meritorní posouzení návrhu. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se přitom zabýval pouze ústavněprávními aspekty případu, když se zaměřil pouze na vytýkanou vadu postupu a rozhodnutí účastníků řízení, která měla spočívat v provedení opakované kontroly v již ukončené věci a v potvrzení tohoto stavu 1/ účastníkem. Stranou byla ponechána otázka oprávněnosti doměření daně dodatečným platebním výměrem. Tuto otázku již ústavní stížnost pomíjí a stěžovatelka důvody doměření daně z přidané hodnoty ústavní stížností nenapadá, když namítá pouze fakt samotného opakování kontroly.
Podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny, když byla v roce 1998 opakována daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1995, ačkoli již byla provedena v roce 1996. Toto tvrzení stěžovatelky je v souladu s oznámeními o zahájení kontroly z 16. 6. 1996 a z 24. 8 1998. Ve druhém oznámení však žádná specifikace provedena není. V daném případě se však Ústavní soud touto otázkou, stejně jako dalšími námitkami stěžovatelky, nemohl zabývat, a to z následujících důvodů.
Ze správního spisu 3/ účastníka a soudního spisu 1/ účastníka Ústavní soud zjistil, že v průběhu celého řízení od oznámení o zahájení kontroly daně z příjmů právnických osob, daně z přidané hodnoty ze dne 24. 8. 1998 až do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví stěžovatelka vůbec tuto námitku neuplatnila a neústavnost takového postupu obou daňových orgánů před krajským soudem nenamítala, když předmětem řízení byly otázky hodnocení skutkového stavu a pravidla dokazování průkaznosti závěrů orgánů daňové správy. Plyne to ze "Zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty" ze dne 9. 10. 1998 a námitek stěžovatelky v ní obsažených, dále z odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 13. 11. 1998 a konečně ze žaloby stěžovatelky (č.l. 1 až 7 soudního spisu). V takovém případě se musel Ústavní soud nejdříve zabývat otázkou, zda vůbec proto mohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. V žalobě, jejímiž žalobními důvody byl krajský soud vázán, nenamítala stěžovatelka opakování kontroly, nýbrž správnost postupu 3/ účastníka, který neuznal oprávněnost nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty za rok 1995 podle §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Protože krajský soud tak nedostal, s ohledem na §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř., příležitost přezkoumat zákonnost postupu 2/ a 3/ účastníka, nelze mu vytýkat porušení čl. 36 Listiny. Stejně tak žalovaná strana (2/ účastník) nedostala příležitost přednést před soudem svou argumentaci k opakování kontroly způsobem, jak to učinila při vyjádření k ústavní stížnosti. Tím se současně stala námitka porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve vztahu ke stěžovatelce do jiné právní polohy. Návrh se sice nestal formálně nepřípustným, stal se však zjevně neopodstatněným.
V tomto směru nelze proto postup krajského soudu hodnotit jako postup, který by porušil právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zde odkazuje na své usnesení, sp. zn. III. ÚS 326/97, ze dne 4. 11. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, usnesení č. 18) a zejména na nález, sp. zn. I. ÚS 40/98, ze dne 2. 3. 1999 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32), podle kterého návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému. To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Je-li proto soud vázán návrhem, tedy žalobou, jejím rozsahem, důvody v ní uvedenými a lhůtou k jejich uplatnění (§249 odst. 2, §250b odst. 1 a §250h odst. 1 o.s.ř.), nelze mu vytýkat zásah do základního práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny, neboť postupoval zákonem "stanoveným způsobem" (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V takovém případě nemohlo dojít ani k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Nejde proto o případ, kde by se mohl Ústavní soud řídit svým názorem, vyjádřeným v nálezu, sp. zn. III. ÚS 86/99, z 4. 11. 1999, pokud jde o návrh na zrušení rozhodnutí účastníků v I. bodě petitu ústavní stížnosti.
Návrh na vyslovení zákazu dalšího provádění kontroly daně z přidané hodnoty za rok 1995 (II. bod petitu ústavní stížnosti) byl zjevně neopodstatněný již z toho důvodu, že kontrola byla ukončena a proto její pokračování nepřichází do úvahy, jednak v případě zjištění nových skutečností,její nové provedení není vyloučeno (při odpovídající specifikaci cíle kontroly), takže by vyhověním návrhu vznikl nějaký druh daňové imunity stěžovatelky a tím by došlo i k porušení rovnosti daňových subjektů.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu