ECLI:CZ:US:2015:2.US.890.15.1
sp. zn. II. ÚS 890/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 4346/2013-98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j. 58 Co 58/2013-50, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2012, č. j. 15C 167/2012-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady nemajetkové újmy ve výši 243 000 Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001, které trvalo 14,5 roku. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pominul, že Městský soud v Praze jako soud odvolací byl povinen rozhodovat dle skutkového stavu ke dni rozhodnutí a zhodnotit, že ke dni 28. 3. 2013, tedy ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, dosud probíhalo řízení o ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 1258/2012, tudíž řízení trvalo již 16 roků a 3 měsíce. Dle názoru stěžovatele obecné soudy pominuly závažnost zcela extrémní délky řízení u Krajského soudu v Brně, kdy při posuzování výše odškodnění měly vyjít z horní hranice základní částky odškodnění 15 000 - 20 000 Kč, při stanovení základní částky měly soudy vycházet také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kde např. ve věci Apicell versus Itálie je uvedená otázka vyřešena v souladu s ustanovením článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 167/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2012, č. j. 15C 167/2012-30, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila stěžovateli částku 243 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 16. 6. 2012 do zaplacení. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 58 Co 58/2013-50, Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku vycházel z toho, že stěžovatel se na průtazích řízení významně podílel, neboť řízení bylo třikrát zastaveno pro nedoplnění žaloby a nezaplacení soudního poplatku, k němuž byl stěžovatel opakovaně vyzýván. Při stanovení výše náhrady soud prvního stupně vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"), podle kterého náleží za rok prodlení 15 000 Kč, odpočetl částku rovnající se 40% z důvodu, že řízení probíhala před čtyřmi stupni soudní soustavy, a ponížil celkovou částku o dalších 25% z důvodu podílení se stěžovatele na délce řízení. Soud prvního stupně dospěl k výsledné částce 77 437,50 Kč, a vzhledem k okolnosti, že jím určená částka byla nižší, než odškodnění žalovanou již zaplacené, žalobu zamítl. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací a dovolací soud.
7. K dovolací námitce stěžovatele, že odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001 nebylo v době rozhodnutí skončeno, a že odvolací soud měl tedy dobu trvání stále ještě probíhajícího řízení přičíst, odkázal Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, ve kterém se uvádí, že je věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační). Pouze k prvé variantě se však budou vztahovat závěry z části V. Stanoviska o tom, že odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno. Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a založit tak přípustnost dovolání.
8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před těmito soudy uvedl, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
9. Obdobně na věc nahlížel Ústavní soud ve svých nedávných rozhodnutích, kdy také ve věci stejného stěžovatele dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 573/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 60/15 ze dne 12. 3. 2015, či usnesení sp. zn. I. ÚS 805/15 ze dne 28. 4. 2015), ve kterých Ústavní soud zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
10. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, jejich závěry přitom Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu