ECLI:CZ:US:2015:3.US.60.15.1
sp. zn. III. ÚS 60/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 30 Cdo 1794/2014-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 68 Co 363/2013-107 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2013 sp. zn. 10 C 274/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost dne 8. 1. 2015, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 274/2011, který si Ústavní soud pro rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 6/2012. Obvodní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí v uvedeném řízení nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, přičemž za dostačující zadostiučinění považoval toliko samotné konstatování porušení práva; žalobu stěžovatele tedy zamítl. K požadované náhradě škody, která stěžovateli měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, soud konstatoval předčasnost žaloby, resp. neexistenci škody. K odvolání stěžovatele vydal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jímž částečně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to tak, že stanovil povinnost žalované stěžovateli zaplatit 15 250 Kč s příslušenstvím, neboť pouhé konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době nepovažoval za dostačující. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran žalobního nároku stěžovatele na náhradu škody. Dovolací soud pak napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť neshledal předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "o. s. ř.").
3. V ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle polemizuje se závěry dovolacího soudu a uvádí důvody, pro které mělo být dovolání shledáno přípustným, odkazuje na judikaturní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva stran požadavků na postup při vyřizování žádostí o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci, které (opakovaně) cituje, což činí ústavní stížnost značně nepřehlednou. Z ústavní stížnosti lze ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím vzít jako relevantní tvrzení, že obecné soudy své závěry dostatečně neodůvodnily, a dále že délka kompenzačního řízení byla nepřiměřená a tato skutečnost měla být promítnuta do výsledné přiznané částky.
II.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. Z ústavní stížnosti lze seznat, že stěžovatel se nemůže smířit s tím, v jaké výši mu bylo přiznáno zadostiučinění dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen zákon č. 82/1998 Sb. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy (v daném případě odvolací soud, jehož rozhodnutím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Ústavní soud má za to, že závěry soudu odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění.
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu lze uvést, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu (srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb.). Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. V souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že námitku porušení základních práv shledal zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu