ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1794.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1794/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 3.192.234,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 274/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, č. j. 68 Co 363/2013 - 107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 10 C 274/2011, v rozsahu výroku, kterým bylo konstatováno porušení žalobcova práva na projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 6/2012 v přiměřené lhůtě v řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 15.250,- Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, bod 8). Námitky žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně Apicella proti Itálii, Simaldone proti Itálii, Golha proti České republice, Csáko proti Slovenské republice a Lauufík proti Slovenské republice, nelze považovat za vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
V otázce snížení základní výše zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 6/2012 o 90 % se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího. Z části VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. K uvedenému srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Pokud odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce vedl a vede enormní množství soudních řízení, nečiní tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, protože tyto skutečnosti jsou mu známy z jeho úřední povinnosti, a proto je není třeba prokazovat podle §121 o. s. ř. (shodně rozsudek ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Ani námitka žalobce, že posuzované řízení nebylo složité, přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když vzal v úvahu skutkovou složitost věci a uvedl, že ve věci bylo nutné provádět složité dokazování a věc byla projednávána na čtyřech stupních soudní soustavy (srov. Stanovisko, zejm. část IV., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011).
Jestliže žalobce zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že byla podána vadná žaloba a že bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování, jedná se o námitky do skutkových zjištění, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani námitka žalobce, že délka původního řízení je nepřiměřená, nemůže založit přípustnost dovolání, protože se míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tak z výše uvedených důvodů nezakládá ani jedna z dovolatelem vymezených otázek.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu